Milena Jakoubková | foto: Dalibor Puchta, iDNES.cz

Jednou jsem od žáka dostala krávu, směje se učitelka ze základní školy

  • 16
"Jednou jsem od žáka dostala porcelánovou krávu. Koupil mi ji cestou do školy," vzpomíná Milena Jakoubková, učitelka češtiny a hudební výchovy na druhém stupni základní školy. Letos začíná svůj šestnáctý školní rok.


Na který den ve školním roce se nejvíc těšíte?
Mám ráda změnu, takže se těším vždycky, když se něco děje - exkurze, divadlo, beseda... A samozřejmě na ty dny, kdy se jde mimořádně dřív domů, v tom jsem asi stejná jako děti.

Na který den se těšíte naopak nejméně?
Nejméně se těším na takové ty dny těsně před prázdninami, kdy už se nikomu nic nechce, ale přitom je spousta práce. Už se neučí, jen se uklízí, mění se učebnice, děti by se viděly mnohem raději někde venku a učitelé koneckonců taky, jenže musejí všechny ty povinnosti dotáhnout do konce.

Kdy dostáváte nejvíc dárků od žáků?
Dárky dostávám před Vánocemi a na konci roku, to je asi na všech školách podobné. Občas se dokonce najde někdo, kdo vypátrá datum narozenin či si všimne svátku a přinese nějakou drobnost.

Mění se v průběhu let dárky, které vám žáci nosí?
Mám pocit, že se spíš mění podle povahy třídy a toho, o čem se učitel zmíní, že ho těší. Jednou jsem řekla, že mám moc ráda voňavé přísady do koupele. Na konci června jsem pak nedostala skoro žádné květiny, zato koupat jsem se mohla ještě napřesrok. A to vůbec nemluvím o jednom nejmenovaném kolegovi, který v žertu prohlásil, že kytky se nedají pít. Cestou domů na konci roku se pak docela styděl...

Mění se dárky s věkem dětí? Nosí víc menší žáci anebo stejně?
Myslím, že to záleží víc na vztahu dětí i rodičů k učiteli než na věku. I když je pravda, že malé děti obvykle nosí velké kytice, které jim dají maminky. U těch větších už je to hodně rozdílné. Taky už na druhém stupni zdaleka všichni nemilují paní učitelky tak jednoznačně, jako prvňáčci, co si budeme povídat.

Jaký kuriózní, zajímavý dárek jste kdy od dětí dostala?
Jednou jsem dostala od jednoho čtvrťáka porcelánovou krávu. Koupil ji cestou do školy místo kytice, protože se mu víc líbila. Jak se to odpoledne maminka dozvěděla, volala mi, že to nemyslel nijak osobně. Ale mě to tehdy ani nenapadlo brát ve zlém. Kolega se zase jednou zajímal o to, jak se dělají čínská černá vejce. Dostal pak od žáka z Číny celou krabici, 40 kusů. Rozdělil se s námi se všemi, a stejně měl problém tu pochoutku zdolat.

Čím Vám děti udělají největší radost?
To není o dárcích. Největší radost mi udělají, když se ke mně hlásí i mimo školu, když dají najevo, že jsem člověk, kterého berou, a ne nějaká protivná a zlá "úča".

Co se všemi těmi květinami a bonboniérami, které dostáváte, uděláte?
Naplním doma každou vázu. Pokud je jich opravdu hodně, rozdám část kamarádkám, rodině a nebo třeba paní uklízečce ve škole, protože ta nedostane nic, ale taky by si zasloužila. Čokoládu moc nejím, takže je hned rozbalím a rozdám dětem. Nedávno jsem zjistila, že už s tím počítají a dohadují se, kterou bonboniéru kdo koupí, aby ostatním chutnala.

Vzpomínáte na svůj úplně první školní den?
Spíš až na ten trapas, kdy jsem v první třídě přestoupila z venkovské miniškoličky v Podkrkonoší. Tam se začínalo už ve tři čtvrtě na osm a jedinému vyučujícímu se tehdy ještě v tom roce 1971 říkalo pane řídící. A já najednou přišla v menším městě do výuky o čtvrt hodiny později se slovy "dobrý den, pane řídící". A ona tam stála paní učitelka.

Těšíte se zas na první školní den?
A víte, že ano? Ty skoro dva měsíce prázdnin mají ohromnou výhodu, že se člověk ke konci už opravdu může těšit do práce.

Jak u vás první školní den vypadá? Každý rok stejně?
Na naší škole se všichni tradičně sejdou venku před školou (počasí zatím skoro vždycky vyšlo), zazpívá se hymna, paní ředitelka pronese projev, všechny přivítá a potom už všechny děti vytvoří špalír až do třetího patra, kde jsou první třídy, a prvňáci s rodiči procházejí tím tleskajícím davem. Někdy si říkám, že se ty malé děti musejí spíš vyděsit, jaký je tam hluk, ale vždycky na ten zážitek dlouho vzpomínají. Pak se všichni rozejdou do svých tříd, tam proběhne takové to klasické uvítání s učitelem, vyřídí se nějaké organizační záležitosti a nejpozději v půl desáté je po všem. Děti jdou domů, my učitelé musíme ještě na poradu a už v tom zase všichni jedeme.

Milena Jakoubková pochází z Podkrkonoší, kde se narodila před jedenačtyřiceti lety. Na základní škole učí už šestnáctý rok. Na český jazyk a hudební výchovu ji mají žáci na druhém stupni První jazykové základní školy v Praze 4, Horáčkově ulici.