Dnes jde ve stopách svého dědy a věnuje se výtvarné práci.
Vizitka
|
Její životní příběh je poněkud zašmodrchaný, byť začal vlastně jednoduše – milostným vztahem ženatého Jiřího Muchy (syn Alfonse Muchy) a tehdy už vdané Vlasty Plockové. Ze vztahu se narodila Jarmila. Všichni dospělí aktéři z obou manželství věděli, jak se věci mají, ale dohodli se, že dítěti nic neřeknou. Jarmila vyrůstala s tím, že jejím otcem je známý houslista Alexandr Plocek. "Teprve v dospělosti jsem se dozvěděla, že jsem vnučkou Alfonse Muchy," říká v rozhovoru pro magazín Ona Dnes Jarmila Mucha Plocková.
Otevírá jméno Mucha dveře?
Musím přiznat, že ano. Kolikrát si říkám, že kdyby nebylo jména Mucha, asi bych se nemohla věnovat své práci. V dnešní silné konkurenci by to bylo těžké.
Ale do telefonu se představujete svým rodným jménem Plocková. Proč?
Celý život s tím bojuju. Přestože si mě spousta lidí pracovně spojuje s Alfonsem Muchou a říkají mi paní Muchová, já sama nevím, jestli mám říkat Muchová, nebo Plocková. A používat obě příjmení mi přijde příliš dlouhé. Otcem je pro mě stále Plocek, tak radši říkám Plocková.
Když mluvíte o Alfonsi Muchovi, je to pro vás dědeček?
Ne, pro mě je to Alfons Mucha. Jen když píšu nějaký text a příjmení Mucha se mi v něm často opakuje, napíšu děda, dědeček. Já mám k tomu jménu nesmírnou úctu a respekt. Alfonse jsem nezažila. Nikdy mě nehoupal na kolenou, nekreslil si se mnou, nedělal takové ty věci, co dědečkové dělají. Tak mi slovo dědeček nejde vyslovit. Připadá mi to až neuctivé. Pro mě je to lidská i umělecká ikona. To o něm ráda řeknu, na to jsem pyšná.
O Jiřím Muchovi, vašem biologickém otci, mluvíte jak?
Jako o otci, ale také mi to nejde přes jazyk. Pro mě je můj otec člověk, který mě vychoval, tedy Alexandr Plocek. Pokaždé, když vyslovím slovo otec v souvislosti s Jirkou, přijde mi to zvláštní. Tatínek je pro mě prostě Plocek.
Čtěte v pondělí
Rozhovor s vnučkou Alfonse Muchy čtěte v pondělí v magazínu ONA Dnes.
Kdo pro vás tedy Jiří Mucha je?
Celoživotní kamarád. Když o něm mluvím jako o otci, mám pocit, že se proviňuji vůči mému otci Plockovi. Pro mě táta neznamená jen biologickou příbuznost, genetickou shodu, ale je to někdo, kdo je s vámi v dětství. Jirka se mnou byl, ale někde po straně, brala jsem ho jako rodinného přítele.
Šestnáct let jste se po jeho smrti soudila s manželkou vašeho otce a nevlastním bratrem. To je dlouhá doba. Napadlo vás někdy ten spor vzdát?
Když vás někdo nařkne, že nejste dítětem svého otce, když vám někdo říká, že nepatříte do rodiny, že jste parazit na jménu Mucha, nemůžete to z morálních důvodů vzdát. Mě od soudů všichni odrazovali. I renomovaní právníci tvrdili, že je to ztracený boj, ale já se nedala. Prodala jsem, co jsem mohla, půjčila si peníze. Stálo mě to spoustu času a sil, ale doufala jsem, že to dokážu. Z dnešního pohledu nechápu, kde jsem našla tu sílu, ale cítila jsem obrovskou křivdu.
A když jste vyhrála? Jaký to byl pocit?
Byla jsem pyšná sama na sebe. Byla jsem ráda kvůli Jirkovi. Morálně mě to posílilo. Vím, kdo byl můj biologický otec. To je pro mě podstatné a také díky tomu můžu pokračovat v odkazu Alfonsova díla tak, jak si to Jiří Mucha přál.
