Ona

Jarka Rytychová | foto: Lucie Robinson, MF DNES

Jarka Rytychová: kdysi modelka, dnes matka na celý úvazek

  • 44
Mou malou dceru zachytí dříve, než mi dojde, že padá. Druhou rukou zatím svým dvojčatům servíruje svačinu. Sedne si, až když je obslouží. Byla už topmodelkou a také Klárou z filmu Amerika. Pak zase šéfredaktorkou časopisu. Všechno to opustila. Jarka Rytychová je teď hlavně mámou.

Kdy jste se naposledy pořádně vyspala?
Asi v těhotenství? (přemýšlí) No ano, asi v těhotenství, protože děti zatím nikdy nespaly bez nás.

A těšíte se na tu noc, kdy zase jednou v klidu usnete a probudíte se sama bez vyrušení?
Těším, ale o tom to není. Ten úsek, kdy jsou děti malé, je strašně krátký a ony mě za chvilku nebudou potřebovat. Dokud mě potřebují, tak je to prostě dobrý.

Kdy jste si takhle naposledy sedla?
V práci.

Vy si chodíte do práce odpočinout?
Samozřejmě, protože tam dělám jenom jednu jedinou věc místo deseti, které běžně dělám najednou doma. Navíc jsem ráda mezi lidmi.

Bylo náročné vrátit se do práce po mateřské dovolené?
To snad ani ne. Jenom jsem cítila takovou tu nejistotu, jestli to zvládnu, jestli ještě něco umím. Byla jsem s dětmi doma tři roky. Po určité době v člověku vzniká taková nejistota. Už neví, jestli do toho ještě dokáže zapadnout, jestli na to má. Ale zvládnout se to dá, když se člověk nebojí. Navíc se ráda učím nové věci, takže to nebyl žádný problém.

Jarka Rytychová

Před čtyřmi lety jste byla na vrcholu kariéry, po práci v modelingu a natáčení filmu Amerika jste vystřídala profese šéfredaktorky ženského časopisu, pak manažerky v PR agentuře. Zdálo se, že vás kariéra baví. Pak jste porodila dvojčata Annu a Františka a jako byste zmizela. Stálo to za to?
Já ale nikdy neměla pocit, že bych byla na nějakém extrémním výsluní. Mě nebaví být na předních pozicích, vždycky jsem se snažila držet trošku vzadu. Člověk pak má větší možnosti, než když je na předních místech. Může manévrovat...

Zkusím to jinak: Do péče o své děti investujete neskutečné množství času a úsilí. Nemáte "hlídací" babičky, nevyužíváte chůvy, práci jste si zvolila takovou, abyste si je denně mohla sama brzy odpoledne vyzvednout ze školky. Ani si neuvaříte kafe, téměř neberete telefony a místo toho až do večera stavíte železnice, skládáte puzzle, malujete, nikdy je neodbudete s tím, že jste unavená. Pak po nocích perete, žehlíte a do zásoby vaříte. Proč to děláte?
To je dobrý, proč... (směje se) Protože mám pocit, že to potřebuju, protože mě to nabíjí a uspokojuje. Dělám to instinktivně. Možná to dělám až přehnaně, protože jsem od povahy taková pečlivá, pro ostatní někdy asi až moc. Ale mně to tak nepřijde. Klidně si tam napište, že jsem pedant. Mám zkrátka ráda činnosti související s "nějakým" denním řádem domácnosti. Ostatní členy rodiny tím dost štvu, proto si raději dělám více věcí sama. Ale taky bývám unavená, nemyslete si.

S jedním malým dítětem se člověk skoro nezastaví. Vy jste měla ty malé děti hned dvě najednou, jak je to tedy s dvojčaty?
To už vůbec ne, ale teď už jsou větší, takže to docela jde. Začínají už mít "svoje věci na práci", sem tam si chvilku sami kreslí, hrají, takže už je to mnohem lepší. Ze začátku to ale bylo hodně náročné. Bez pomoci partnera a lidí kolem mě by to nešlo.

Pomáhá vám partner?
Ale ano, pomáhá, ale určitě by mohl i víc, že? (směje se)

Dvojčata jsou i dvojnásobnou zátěží, a to doslova. Kočár s nimi musí vážit hodně, táhnout dvě děti na rukou a k tomu pár tašek s nákupem si skoro nedovedu představit. Hrnuli se vám v takových chvílích muži na pomoc, když máte krásnou a známou tvář?
To ani ne. Spíš jsem z jejich pohledů měla někdy pocit, že obdivují, jaká jsem matka golem, která všechno zvládne sama. Pomáhaly mi spíš jiné maminky. Ale abych těm chlapům nekřivdila, když je člověk na mateřské dovolené, tak v obchodech, na poště a u doktora potkává jen další matky na mateřské a důchodce.

O svých dětech s oblibou říkáváte, že jsou vymodlené. Jak dlouho jste se museli modlit?
Čtyři a půl roku. Pomohlo nám až umělé oplodnění.

Co je na umělém oplodnění pro ženu nejhorší? 
Trochu to obrátím. Nejlepší na tom bylo, že si teď z toho nepamatuji už vůbec nic. Všechny ty negativní zážitky absolutně vymazaly děti, které se pak narodily. Ale jistě. Mám za sebou spoustu vyšetření, operací, rentgen dělohy, to bylo nejpříšernější, pak odebírání vajíček a takové záležitosti. Ale to, že se ty děti potom narodí, ty zážitky, které byly předtím, vygumuje.

I když si při umělém oplodnění asi víc "užije" žena, ani muž to nemá úplně jednoduché. Ovlivní takový zážitek podle vás partnerský vztah? 
Ten náš to určitě posílilo. Já jsem se utvrdila v tom, že jsem si vybrala správného otce svých dětí. Přes všechny peripetie, kterými jsme spolu prošli, nás to hodně spojilo. Jsme strašně rádi, že naše děti máme. Ty děti nás vždycky dostanou ze všech krizových situací. Jsou u nás na prvním místě.

Co je špatného na svatbě, že jste se ještě nevzali? 
Špatného na svatbě? Vůbec nic. To se musíte zeptat mého partnera.

On si vás nechce vzít? 
Nevím. Nejsem ten člověk, který rozhoduje o tom, jestli se vezmeme, nebo ne. Já si myslím, že by to bylo dobré kvůli dětem. Třeba proto, že se teď jinak jmenuji já a jinak oni. Klidně bych se jmenovala po svém partnerovi, nemám s tím žádný problém. Na jméno Rytychová značku nemám a spíš si myslím, že by byla v určitých situacích výhoda jmenovat se jinak.

Jarka Rytychová

Takže když vás o to váš partner požádá, tak si ho vezmete? 
No... Tedy doufám, že řeknu ano. (směje se) Chtěla bych říci ano. Když mě o to tedy požádá.

Sedíme na zahradě vašeho nového domu v pražských Hostavicích. Od chvíle, kdy jste se sem přestěhovali, jste se zapojila, když to řeknu zjednodušeně, do boje "za Hostavice lepší". Co vás přimělo se tu tak angažovat? 
Mě to místo okouzlilo hned. Bereme to tak, že tady budeme žít možná až do konce života. Proto když jsme zjistili, že obec sice povolila masovou bytovou výstavbu, ale zároveň nepřipravila pro rodiny, které se sem stěhují, žádné zázemí, založili jsme s několika dalšími lidmi občanské sdružení. Pro představu: v Hostavicích není ani jedno dětské hřiště, ani škola, školka... Přitom objekt hostavického zámečku s přilehlým tříhektarovým parkem, který městská část spravuje, je na patnáct let pronajat soukromé společnosti, takže ho místní občané nemohou využívat.

S tím už se asi nedá moc dělat, ne? 
Ale dá. Snažíme se, aby v rámci připravované obnovy parku v tom areálu vznikla také nějaká dětská hřiště. Chceme také prolomit komunikační bariéry mezi námi Hostavickými a zastupiteli na Praze 14. Ti se, jak se zdá, v minulých letech Hostavicemi z pohledu místních občanů zabývali velice málo. Zatím jsme na začátku. Osočují nás, že bráníme rozvoji obce, což je směšné.

A bráníte? 
Ne. My nebojujeme proti něčemu, ale za něco. A to je velký rozdíl. My prostě chceme, aby tu rodiny s dětmi měly lepší podmínky. Protože to nás teď trápí. Až budu v důchodu, budou mě asi trápit jiné věci, to je fakt. Ale když tu zůstane zachovaný park s tím, že ho místní lidé a hlavně děti budou moci využívat, tak by pak, myslím, i místní zastupitelé mohli mít radost z toho, že máme o budoucnost Hostavic zájem.

Podařilo se vám už něco? 
Třeba v tom parku se nám díky Kyjskému občanskému klubu a zásahu Inspekce životního prostředí podařilo zachránit před kácením šestnáct stromů. Což není tak málo. Hlavní důvod, proč jsme se ale zapojili do celé té diskuse, byl ten, že jsme vůbec netušili, co bude s parkem po jeho plánované obnově dál. Teď po třičtvrtěroce, kdy jsme každý den tu záležitost sledovali a scházeli se s panem starostou a dalšími stranami, nás ujistili, že návrh na zřízení dětských hřišť v hostavickém parku už mají a měli by ho v nejbližší době schválit. Pokud vím, peníze na to už odhlasoval i magistrát a pan starosta splnil svůj slib a otiskl ten návrh, jak bude park vypadat po rekonstrukci, v místních Listech Prahy 14. Takže teď už jen čekám, až ta hřiště budou stát.

Štvete svého starostu? 
Myslím, že štvu. Ale vyvolávat emoce v lidech je přece správné. I když negativní. Alespoň nějaké... (směje se)

Dává vám to nějak najevo? 
Navenek ne. Ale co byste si tak myslela, když začnete jednat se všemi zainteresovanými stranami, protože potřebujete informace, chodíte na schůzky na radnici i na místní šetření a pak o vás řeknou, že "bráníte jakémukoli jednání a dohodě"? Prostě si myslím, že to tak je a že jak místní, tak státní zastupitelé jsou přesvědčeni o tom, že si mohou dovolit všechno. A já jim chci říct, že to tak není. Že mají sloužit nám, občanům tohoto státu. Je to jejich práce.

Je v téhle situaci pro vás známé jméno výhodou?
Spíš je na škodu. Mají o mně vytvořenou nějakou svou představu. Možná si myslí, že jsem namyšlená. To je jejich věc. Třeba jsem namyšlená na to, že jsem hostavický občan.

Jarka Rytychová

Když vám bylo dvacet, žila jste v Paříži, patřila jste k topmodelkám, vaše tvář shlížela z billboardů po celém světě. Plánovala jste si tehdy, že jednou budete mít rodinu, několik dětí, domek se zahradou a budete se takhle angažovat ve své obci? 
Určitě ne. Já moc neplánuju, nemám to v povaze. Tehdy mi bylo čtyřiadvacet a teď je mi osmatřicet. Vždycky jsem chtěla mít děti, to ano, ale nic víc jsem si tenkrát neplánovala.

Proč jste se vůbec rozhodla rozjeté kariéry světové modelky nechat? Vypráví se o tom různé zkazky, třeba ta, jak jste se měla stát světovou tváří firmy L´Oréal, ale vy jste se naštvala, protože po vás chtěli, abyste zhubla další dvě kila, a tak jste se raději vrátila do Prahy. 
To můžu klidně osvětlit. Já jsem o zakázky nouzi neměla, jen jsem se musela hodně držet, pokud jde o jídlo. A zrovna v tu chvíli šly do módy hodně hubené holky, takže mi to dělalo čím dál větší potíže. Navíc jsem věděla, že kdybych chtěla dosáhnout toho úplného vrcholu, tak bych se do té práce musela víc opřít. A mně se do toho moc nechtělo, protože jsem v tomhle oboru neviděla svou budoucnost. Také mě nebavilo tolik cestovat, mám ráda zázemí a život modelky je životem bez kořenů.

Ohrožovala vás anorexie? 
Mám sebe a jídlo docela ráda, takže si myslím, že spíše ne. Ale držela jsem se tehdy opravdu hodně.

Co to znamená – hodně? 
Na den jeden jogurt a hodně kávy. A třeba tři měsíce v kuse.

To je v modelingu běžné? 
Nevím, jestli to tak dělají úplně všechny holky, určitě hodně z nich má vrozenou dispozici, že tolik nejí a stačí jim zelenina. Jenže já už pak do sebe ani tu zeleninu nasoukat nemohla, protože mi z ní bylo špatně. A zároveň jsem se musela opravdu hodně pohybovat, cvičit v posilovně nebo běhat.

Proč vám bylo ze zeleniny špatně? 
Já už pak do sebe prostě dokázala nasoukat jenom ten jeden jogurt. Navíc nejím ani maso, takže nějaké ty rady "jez jen kuřecí plátky nebo vařené hovězí" byly zcela mimo mísu.

Poškodilo to vám nebo některé vaší kamarádce zdraví? 
Zamotá to se zdravím všem s výjimkou těch, které jsou extrémně hubené od přírody. Normální člověk přece při výšce 172 centimetrů nemůže mít bez zdravotního rizika 48 kilo. Tolik třeba váží Kate Moss.

Tolik jste vážila také? 
Já ne. Já právě měla padesát tři kilogramy. Tehdy jsem přitom byla hodně hubená a necítila jsem se dobře. Teď už je to ovšem brané jako normální.

Ve Francii teď chtějí poslanci propagaci přílišné hubenosti zakázat. Schvalujete to? 
Jsem pro. Asi proto, že nejsem extrémně štíhlá. Možná že kdybych byla hodně štíhlá, tak to budu cítit jako diskriminaci. Je to otázka pohledu. Mně totiž vůbec nevadí, když je holka silnější a obléká se podle posledních trendů, důležité je, jestli jí to sluší. Na druhou stranu je ale fakt, že zákonné restrikce nic neřeší. Jde spíš o to, aby se nad tím zamysleli třeba tvůrci módních časopisů, když si vybírají modelky. A důležité také je, že se o tom vede vůbec nějaká debata.

Jarka Rytychová

Pustila byste s touto osobní zkušeností vlastní dceru do téhle branže? 
Nechci jí do toho zasahovat. Ale když bude hodně chtít, tak bych jí asi pomohla.

A viděla byste to ráda?
Asi ne moc. Radši bych, aby si našla jiný zájem a práci, protože tohle je běh na krátkou trať a dovede to s člověkem hodně zamávat. Já přeci jen začínala, když mi bylo dvacet let. Dneska holky začínají mnohem dříve.

Našla jste si už šedivý vlas? 
Jasně, šedivím.

Jaké to bylo?
Nic zásadního, čekala jsem to dřív.

Ani trochu vás to nesebralo? 
Vůbec. Nestačím to sledovat. Obyčejně jsem ráda, když si stihnu umýt vlasy.

Vy se nebojíte stárnutí? 
Ne. Já si to užívám. Popravdě se teď cítím líp, než když mi bylo dvacet let. Spousta věcí, které mi tehdy připadaly důležité, mi přijde úplně malicherných. A věřím, že za dalších dvacet let to bude podobné.

A máte ještě nějaký nesplněný sen?
Jeden mám. Abych umřela dřív než moje děti.


Jarka Rytychová

Jarka Rytychová (1969) vyrostla v Brně. S modelingem začala v šestnácti letech, ale nevěnovala se mu profesionálně. Ve dvaceti letech ji pro svět objevila Milada Karasová, která hledala modelky pro francouzskou agenturu Madison Models. Spolu s Evou Herzigovou a Terezou Maxovou působila v Paříži, ale dostala se i do dalších světových módních metropolí. 

V roce 1994 přijala nabídku režiséra Vladimíra Michálka a v jeho filmu Amerika ztvárnila roli osudové Kláry.

Pracovala jako módní ředitelka české mutace časopisu Elle, po dvou letech se stala šéfredaktorkou časopisu Harper’s Bazaar. Pak pracovala jako PR konzultantka, nyní působí v časopise Glanc jako lifestylová supervizorka.

Je svobodná, žije s podnikatelem Jakubem Fialou a mají spolu čtyřletá dvojčata Annu a Františka.