Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Janek Ledecký: Mám lepší fyzičku než v pětadvaceti

  0:03aktualizováno  0:03
V roli porotce soutěže Tvoje tvář má známý hlas dal o sobě Janek Ledecký opět vědět. Fanynky, které okouzloval v devadesátých letech, mu vzkazují, že vypadá pořád dobře. „To se hezky poslouchá,“ odpověděl jim prostřednictvím rozhovoru v Magazínu DNES.

Máte v plánu nějakou cestu do zahraničí?
A zanedlouho odjíždím s rodinou jako každý rok začátkem července na řeckou Lefkádu.

Ledecký v 5 číslech

1962 - Tehdy se 27. července narodil.

1987 - Ač právník, rozhodl se, že se bude živit hudbou s kapelou Žentour. Vydali první desku.

5 - Pět let poté se dal na sólovou dráhu.

2 - Udělal dva muzikály podle Shakespeara: Hamleta a Iaga, kromě nich další dva podle vlastního libreta: Galilea a Vánoční zázrak.

0 - Nula rozvodů a skandálů. Se ženou Zuzanou se poznali už na studiích a mají syna Jonáše, výtvarníka, a dceru Ester, mistryni světa ve snowboardingu.

Takže je pravda, že jezdíte deset let na dovolenou na stejné místo?
Potřinácté tam jedeme. Kdyby mi dřív někdo řekl, že pojedeme třináctkrát na stejné místo a ještě na celý měsíc, nevěřil bych.

Nepatříte tedy mezi ty, kteří na Řecko zanevřeli kvůli obavám z uprchlíků a ani nerozlišují, zda jsou jednotlivé ostrovy na migrační trase?
Lefkáda rozhodně nepatří mezi destinace, kam migranti směřují. A já mám celkově na Řeky trochu jiné názory než mnozí lidé tady.

Povídejte. Já mám Řecko moc ráda, tak mě to zajímá.
Potkávám se s nejpracovitější částí řecké populace. Protože Řekové, kteří podnikají v turistickém ruchu na pobřeží a na ostrovech, se zatraceně snaží, aby za pět měsíců sezony vydělali tolik, že jim to pokryje zbytek roku. Stačilo, že jsme přijeli na stejné místo podruhé. Lidi vybíhali z hospůdek v přístavu a vítali nás. Takže jsem na Lefkádě už tak trochu doma. Když se tam procházím, mám stejný pocit jako tady na Starém Městě v Praze.

Já se na cestování vyptávám, protože hodně lidí ve strachu z migrantů a teroristů říká, že je teď nejlepší sedět doma.
V tomhle jsem fatalista. Jestli na mě někde něco zlého čeká, sezením doma se tomu nevyhnu. Ale je pravda, že když v březnu Ester vycestovala do Kaiseri v Turecku, byl jsem nervózní. Oproti době, kdy jsem tam s ní byl před třemi roky, se situace dost změnila. Jen čtrnáct dní předtím byl bombový útok v Istanbulu. Tam se přesedá na letišti a letiště jsou, jak se ukazuje, dost na ráně.

Fotogalerie

Je pro vás současný strach z terorismu téma k hovoru?
Je to podstatné téma. To, co se děje, přece ovlivňuje naši budoucnost. Naše generace to asi ještě nějak doklepe v Evropě, jakou ji známe. Ale naše děti už zažijí něco úplně jiného.

Máte obavy z migrantů?
Pokud někdo tvrdí, že poslední teroristické útoky nemají nic společného s migrační vlnou, protože je spáchali lidé, kteří se narodili v Belgii či ve Francii a pocházejí už z druhé generace usazených migrantů, tak říkám: No to mě tedy neuklidňuje. Protože je evidentní, že za dvacet let bude v Evropě té nové generace ne stokrát, ale tisíckrát víc.

Nemůže to přinést i něco dobrého?
Nedávno jsem slyšel v rádiu studii, že česká ekonomika je schopna přijmout osmdesát tisíc běženců ročně. A to je právě ten strašný omyl paní Merkelové, která problém migrace zúžila jen na ekonomickou otázku. Současná vlna nemá nic společného s vlnou gastarbeiterů, pracovních sil zejména z Turecka, která v šedesátých letech byla pro německou ekonomiku přínosem. Tehdy ti lidé opravdu přijeli pracovat a vydělávat. Myslím, že tohle se netýká devadesáti procent těch, kteří přicházejí teď. A je jich tisíckrát víc než tenkrát. Takže mám pocit, že politici museli zešílet, protože to nikdo není ochoten ani pojmenovat.

Teď mě napadá, vy jste v muzikálu Iago udělal z Othella muslimského velitele bojové jednotky. Souvisí to s tím, o čem mluvíme?
To bylo tak. Letěli jsme s americkým divadelním režisérem Robertem Johansonem z Koreje. Bylo to po třetím nastudování Hamleta, už se blížila ta úžasná hranice milionu diváků na různých místech světa, a on říká: Hele, když ti ten Shakespeare tak jde, měl bys ještě jednoho udělat. Já na to, že nevím. A on navrhl Othella. Jenže já si s Othellem nikdy nevěděl rady. Když se řeklo Othello, naskočil mi obrázek statného chlapíka, který se v šatně pajcuje černou tělkou a pak si narazí kudrnatou paruku. Tak jsem si řekl, že jestli Othella, musím na to jít jinak. Posunuli jsme Shakespeara do současnosti, ale došlo nám, že nic nevykřešeme z toho, že je černoch. V době, kdy je prezidentem Ameriky Obama, to už je každému celkem jedno. Naopak vášně vzbuzuje náboženství. Nicméně to je jen takové kořeníčko příběhu. Shakespeare je geniální v tom, že se dá inscenovat stejně v době kamenné jako ve středověku nebo třeba jako sci-fi budoucnosti. Protože jediné, co se mění, jsou technologie, ale hrabivost, žárlivost nebo láska, v tom je lidstvo stejné od chvíle, co slezlo ze stromů.

Zajímal jste se o dějiny už předtím, než jste začal Shakespeara upravovat do muzikálů?
Vždycky mě bavil dějepis. Ale netušil jsem, že se mi nakonec šikne při práci. Fascinovalo mě, jak jsou procesy vývoje společnosti nezvratné a jak se opakují. Dá se z nich snadno poučit, ale jak se nesčetněkrát ukázalo, stále se z nich poučit odmítáme. Byl jsem na přednášce profesora Bárty, egyptologa, který to demonstruje na tabulce mandatorních výdajů staré, střední a nové egyptské říše.

Docela mě překvapujete. Tolik vás historie baví?
Je to zajímavé. Profesor Bárta projektorem promítá na ty staré tabulky grafy našich výdajů před sto lety, padesáti lety i ty současné. A je to jako přes kopírák, společnost nevyhnutelně spěje ke kolapsu. Neznamená to, že nezůstane kámen na kameni. Třeba se něco zásadního nestane střihem, ale pozvolně. Ale naše společnost se promění a nám, kteří se teď máme hezky a dobře, se to líbit nebude.

Kdyby vám někdo před třiceti lety řekl, že jednou budete přemýšlet nad historií a zpracovávat Shakespeara, co byste si pomyslel?
Proč ne? Já ho měl vždycky rád, a kdyby mě někdo hecnul dřív, možná bych se do toho pustil dávno. Ale jsem rád, že jsem měl čas vybrousit si řemeslo. Jako skladatel si připadám jako diletant...

Teď nerozumím.
Nemám žádné hudební vzdělání. Prostě hudbu napíšu, ale moc nad ní nepřemýšlím. Jde to tak nějak samo. Ale texty, to jsou hodiny přemýšlení a okousávání tužky.

Jak prorazit v cizině

Jak se stane, že český muzikant napíše muzikál a ten se pak hraje v Americe, Japonsku, Koreji a přijde na něj přes milion lidí?
U Hamleta jsem napsal původní český originál. Odehráli jsme asi šest set padesát repríz a zorganizovali v New Yorku na Broadwayi představení pro lidi z branže. To se tak dělá, když o sobě chcete dát vědět. Tam jsem narazil na Roberta Johansona, který mě celkem snadno přesvědčil, že bych měl Hamleta zkusit pod jeho dramaturgickým dohledem přepracovat. Myslím, že to prospělo, a tak vznikla takzvaná světová verze, která se hraje v angličtině, japonštině, korejštině. Ale také jsme ji hráli v Praze. Podobné je to s muzikálem Iago, jehož premiéra světové verze bude 16. a 17. září v Bratislavě.

Píše se jinak pro Korejce či Japonce? Líbí se jim jiné věci?
Na to je těžké odpovědět, protože oni vám to neřeknou. Zrovna v Koreji a v Japonsku je považováno za neslušné říct ne.

Zblízka

Jistoty přetrvávají. Něco málo ze zákulisí redakce: rozhovor chtělo dělat celé píšící osazenstvo magazínu. Což se vždy nestává, u některých osobností někdy i losujeme a na rozhovor jde ten, kdo prohrál. Má zkrátka dobrou pověst a opět nezklamal. Přišel přesně, měl čas a byl fajn. Zase se potvrdilo, že lidé, kteří uspěli v zahraničí, nemají zapotřebí hrát si na hvězdy doma. Přesto když šel centrem Prahy, lidé ho zastavovali a já jim na jejich přání dělala fotky.

To musí být dobrá práce, ne?
Výborná. Jste na schůzce, dohadujete se o naprosto zásadních věcech a na všechny návrhy slyšíte: Ano, ano, ano. Což může znamenat cokoli na stupnici od super až po jen přes moji mrtvolu. S Robertem jsme byli na prvních třech nastudováních jako dohled. Celý den jsme seděli na zkoušce a drželi dohodu, že režiséra necháme a připomínky si řekneme, až tam nebudou herci, abychom nesnižovali jeho autoritu. Pak jsme měli poradu. Když jsme odcházeli, nikdy jsme nevěděli, jestli jsme s připomínkami uspěli.

A co se stalo, když jste přímo řekl, že se vám něco nezdá, že něco chcete jinak?
Vždycky jsme se s Robertem domlouvali, kdo bude hodný polda a kdo zlý. Ale nakonec jsem byl ten zlej vždycky já. Asi třikrát jsem roztrhal smlouvu a okamžitě žádal taxík na letiště. Na druhé straně to byla práce s úžasnými talenty. Ti lidé tam zpívají a tančí fantasticky. Jen to komplikuje ten pro nás těžko pochopitelný systém velmi přísné společenské hierarchie a způsob komunikace.

Je to asi dobrý pocit, když má vaše dílo úspěch v mnoha zemích, ne?
Úžasný. Opravdu, napsat něco a pak zjistit, že to funguje i na druhé straně zeměkoule, kde mají jinou kulturu, jiné zvyky, je báječný zážitek.

Lepší než koncerty v devadesátých letech, na kterých fanynky výrazně dávaly najevo, že jste jejich idol?
To je něco úplně jiného.

Tak lepší?
Lepší.

Měl jste někdy dřív dojem, že z úspěchu začínáte trochu blbnout? Ono se to často stává, že...
No jo, dřív ano. Teď určitě neblbnu. Pokusů převést hudbou právě Hamleta se objevilo na světě spousta. Všichni si vylámali zuby. To, že se to povedlo zrovna mně, neznamená, že jsem ten nejšikovnější ze všech a že ten úspěch je jen moje zásluha.

Tak proč?
Prostě jsem měl kliku. Moje převyprávění je srozumitelné pro lidi, kteří chodí do divadel. Pro střední vrstvu. Není to intelektuální výboj, zároveň je to současný Shakespeare a k tomu i zábava.

A že jste dřív podlehl pocitu výjimečnosti, to se projevovalo jak?
V devadesátých letech Žentour třikrát za sebou zvítězil v televizním pořadu Triangl s písničkou Utajený světadíl. Přišlo vítězství na Bratislavské lyře s Promilujem celou noc, pak byl nasazen singl Všechno bude fajn. Najednou nás hráli všude. Katapultovalo nás to z klubů na stadiony. Tehdy jsem měl silný pocit, že je to výrazně moje zásluha a že to tak už bude napořád. Takže jsem byl dost nesnesitelný a projevilo se to určitou ponorkovou nemocí. Na druhé straně ten pocit, že vše je výrazně moje zásluha, mě přiměl k rozhodnutí, že si vyzkouším, jaké to je udělat si sólovku a napsat si všechno sám. Tím se uzavřela slavná kapitola Žentouru. Vznikla písnička a album Na ptáky jsme krátký a já si uvědomil, že to je přesně to, co chci dělat.

Pořád jsme se ale nedobrali k tomu, jak se tato vaše fáze projevovala v běžném životě. Za co jste utrácel?
Těch peněz tehdy nebylo tolik, že bych zblbnul úplně. Když se objevila větší suma, než za kterou by se dalo udělat pár rozjetých večírků, snažil jsem se vymyslet nějakou šikovnou investici. Někdo si pořídí o metr delší jachtu nebo ferrari. Ale to mně jako šikovná investice nepřijde.

Ale takové uvažování přišlo až s věkem, ne?
Ne, já ho měl vždycky. Jenže pak jsem udělal to, že jsem všechny peníze, které jsem kdy vydělal, vrazil do vybudování Divadla Kalich, protože jsem věřil, že když postavíme divadlo a budeme tam hrát Hamleta, vrátí se to. A ukázalo se, že i tenhle úplně šílený plán nakonec nějakým zázrakem vyšel.

Takže jste zabezpečen na penzi?
Záleží na tom, co si člověk pod tím výrazem představuje. Já si s tím hlavu nelámu, protože mě uklidňují mé vzory jako Stouni nebo Bob Dylan. Když vidím, jak se pořád drží, říkám si, že důchod v showbyznysu je trochu jiný než v ostatních povoláních.

Půlmaraton pořád dám

Jednou jste řekl, že se kolem padesátky cítíte líp, než jste se cítil v pětadvaceti. Platí to?
Objektivně a měřitelně mám lepší fyzičku než tehdy. Jsem šikovnější na sporty, kterým se věnuju. Lépe lyžuju, lépe snowboarduju, lépe windsurfuju. A našlo by se toho víc. I ten půlmaraton pořád dám a nemusím se nijak zvlášť připravovat.

Věnoval jste se sportům i v době, kdy se muzikanti věnují spíš večírkům?
Ano, ale upřímně řečeno jsou to všechno sporty náročné jak na čas, tak na peníze. Takže rozdíl je v tom, že dříve jsem na ně neměl ty prachy.

Také to jsou sporty docela nebezpečné. Změnil jste se nějak, co se opatrnosti týká?
Ani ne. Změnil jsem se jedině v tom, že se flákám méně než dřív. Protože mám v hlavě spoustu projektů a zároveň už vnímám čas, takže bych hodně věcí ještě rád stihnul. Období Žentouru bylo proti tomu jeden velký mejdan. Měli jsme pocit, že ta nepřetržitá party je pro dělání hudby nezbytná, možná i zásadnější než hudba sama.

Říká se, že kvalitní mejdanové období zažil jen ten, kdo časem zjistí, že si některé události vůbec nepamatuje. Někdo mu vypráví, co spolu dělali, kde byli, a dotyčný netuší. Znáte to?
No přesně. Nedávno jsme si povídali s Honzou Černým, kapelníkem Žentouru. Vzpomínali jsme, jak jsme byli v Polsku na turné. Třikrát. Jenže nám došlo, že si oba myslíme, že jsme tam byli jen dvakrát. Každý popisoval jiná dvě turné. Tak nějak to bylo. Moc pyšný na to nejsem, to bych rád zdůraznil.

Jak se takové zkušenosti projeví při výchově dětí? Byl jste na ně přísný, nebo naopak tolerantní?
Moje děti mi vše usnadnily. Měly jasno v tom, co chtějí dělat, snad dřív, než jim bylo deset. A my jim naštěstí mohli dát podmínky, to se málokdy sejde. Co teď předvádějí, mě až zaráží. Jonáš měl křest úžasného komiksu o Karlu IV. Já tam byl a říkal jsem si, sakra, je mu dvaadvacet. Když si vzpomenu na sebe, byl jsem proti němu úplný trouba. No a sledovat, co dokázala Ester, je pro mě zážitek. Mistryně světa je nálepka, kterou jí už nikdo nesundá. Pozoruju, jak někde v alpských zemích přijde do hospody, nenechají ji zaplatit a pak tam slušně s památníčkem čekají, až dojí. To je až dojemné.

No to věřím, že jste jako otec pyšný.
Snažím se to nedávat najevo, ale jsem. A jak.

Čtěte ve čtvrtek

Janek Ledecký.

Rozhovor s Jankem Ledeckým vyšel 26. 5. 2016. Najdete ho spolu s dalšími texty v příloze MF DNES Magazín+TV.

Je ta jejich generace jiná, než jsme ve dvaceti byli my?
Je úplně stejná, jen má jiné podmínky. Přesně si pamatuju, když mi bylo dvaadvacet. Rok 1983, po čertech tuhej totáč. Ledy zvolna začínaly tát až v roce 1986. Celou vysokou školu jsme byli smíření, že to takhle divné bude pořád. Takže bych rád mladým lidem vzkázal, ať si tady udělají základ, gympl nebo něco a hned se seberou a jedou studovat nebo pracovat ven. Když to budou odkládat, neodjedou nikdy. Je pak na nich, jak dlouho tam zůstanou a jestli se vrátí, ale když nezkusí život jinde, nezbaví se české malosti.

Nemají to naopak těžší v tom, že mají přemíru možností, a tudíž je pro ně těžší si vybrat a prosadit se?
To si nemyslím. I když je pravda, že v hudbě ještě v roce 1990 stačilo mít jeden hit. Hráli ho všude a znali ho od mateřské školy po domovy důchodců. Prorazit při současném stylu šíření a konzumace hudby je mnohem těžší. Dodnes vlastně nevím, jakým zázrakem se to tenkrát povedlo nám. Protože nakonec se dozvíte stejně jen o těch, kterým se to povedlo. Ale toho obrovského množství muzikantů, kteří se o to snažili a neprorazili, se nikdo nevyptává, jak a proč to bylo.

Svědčí o něčem v tomto směru i pořad Tvoje tvář má známý hlas?
Ta soutěž neznamená, že když někdo z účinkujících zazpívá perfektně a tak, že je to věrné předloze, mohl by ten vzor skutečně nahradit. Ale ukázala, jak nadaní lidé tady jsou. Naše podoba pořadu je totiž absolutně první liga. Říkám to, protože jsem měl možnost srovnávat s tím, jak soutěž vypadala v různých zemích. Úroveň našich soutěžících je famózní. Teď jsem rád, že jsem do toho jako porotce šel, protože se mi zpočátku nechtělo a nechal jsem se překecávat.

Jak to?
Prostě se mi nechtělo. Teď jsem pyšný, že tam jsem. Nepřeháním.

Počáteční kritiky nebyly nic moc, že prý půjde jen o další kopii zahraničního projektu.
Je to po dlouhé době poctivě udělaná televizní zábava. Po prvním dílu jsme tam s Kubou Kohákem a Jitkou Čvančarovou seděli konsternováni z toho, co soutěžící předvedli. A říkal jsem si: No když ani tohle nebude mezi lidmi rezonovat, tak už nevím. Teď jdu po ulici a lidi mě zastavují. Někdy mi vyčítají, že jsem někomu dal málo bodů, ale pak vždycky dodají, jak je to baví. Na Tvář se mě vyptávají i známí, o kterých jsem si myslel, že se na televizi vůbec nekoukají. Tajemství úspěchu je v tom, že si z toho nikdo nedělá legraci hned zkraje. Že všichni soutěžící týden makají, aby číslo předvedli nejlíp, jak to jde. Teprve pak je prostor pro legraci.

Kdo vymyslel, že v prvním díle budete představovat Micka Jaggera?
Měli jsme si vybrat. Já plácnul, že mám Jaggera rád, a všichni na to: To bude výborný. Nicméně v posledním díle jsme my porotci dostali taky úkol. A ten už jsme si nevybírali. Metamorfóza, kterou tam projdu, je hodně velká. Proti ní je Miley Cyrus v podání Adama Mišíka přestrojení na dětský karneval.

Tak nevím, jestli víte, že tomu vašemu Jaggerovi se to už asi stejně nevyrovná.
Proč?

Protože mám za úkol vzkázat od kolegyň a kamarádek, které vás milovaly v devadesátých letech, že jste jim udělal velkou radost, když jste se tam proháněl svlečený do půl těla. Že prý je to pořád hodně dobrý. Tak vyřizuju.
Jo? Tak děkuju. To se hezky poslouchá.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.