Ona
Jana Štěpánková

Jana Štěpánková | foto: Lucie Robinson

Jana Štěpánková: Manželství je o ústupcích. Pak funguje dokonale

  • 26
Od podzimu má Jana Štěpánková zase nabitý diář, vrátila se totiž do divadla. Pamatujete si její sarkastické seriálové postavy, jakou je třeba doktorka Králová z Nemocnice na kraji města? Při rozhovoru je přesně taková.

Odkdy jste v takovém zápřahu?

Od září. V té době jsem ještě točila Nemocnici. Všechno by to šlo docela dobře stíhat, ale byly Vánoce a ty mi nějak unikaly mezi prsty. Neměla jsem na ně vůbec nic přichystáno.

To mě překvapujete. Tipovala bych vás na ženu, která se nenechá strhnout nějakým uklízením, nakupováním dárků, natož pečením cukroví.

Nepeču, to říkám na rovinu. A ani s uklízením to teď nepřeháním. Mám-li být upřímná, být to jen na mně, tak už bych Vánoce neslavila. Klidně bych zůstala sama doma a vůbec by mi nebylo smutno. Ale kvůli synovi a jeho rodině to nejde. Přivezla jsem na Štědrý den rybí polévku a ovocný salát, to už je tradice. Druhý den zas oni chodí ke mně na husu.

Proč jste se vůbec po tak dlouhé době vrátila do divadla?

Dostala jsem hodně divadelních nabídek, ale na všechny jsem odpovídala ne. Nic mě neoslovilo tak, abych se vrátila. Když přišla nabídka z Divadla Na Jezerce, chtěla jsem ji odmítnout také, ale Honza, můj syn, ví, že divadlo je moje láska a stále mi nějakým způsobem voní. Tak mě přesvědčil, abych to vzala, a já to udělala. Vlastně za to všechno může on. (smích)

Jaké to je, po osmileté pauze znovu hrát?

Je to jako s jízdou na kole nebo plaváním. Tyhle věci se nezapomínají. Nedělalo mi vůbec žádný problém se po tak dlouhé době vrátit. A navíc jsem během té doby nepřestala úplně hrát, natáčela jsem v televizi a rádiu.

Vy jste skoro třicet let hrála v Divadle na Vinohradech. Před osmi lety jste z něj musela odejít, protože vám neprodloužili smlouvu. Jak jste se tenkrát cítila?

Moc hezky (ironicky). Když vám v srpnu umře manžel a pár měsíců nato se dozvíte, že už vám v práci neprodlouží smlouvu? Jak jsem se asi měla tenkrát cítit?

Kdyby vám dnes na Vinohradech nabídli roli, vzala byste ji?

Myslím, že to nehrozí, byť už od mládí mám k němu vztah. Máme samozřejmě i Národní divadlo, které je krásné, překrásné. Dýchá z něj historie, ale tím, že v něm pracují tři soubory, balet, činohra, opera, tak se tam všichni lidé ani navzájem neznají. To se ve Vinohradském divadle stát nemůže. Můj muž o něm vždycky říkal, že je to divadlo na lidské rozměry. Když jsem tam kdysi poprvé přišla, dýchlo na mne to, čemu se říká genius loci. Bože, kolik nezapomenutelných kumštýřů tam hrálo! A všichni ve Vinohradském divadle něco ze sebe nechali. A vy jste to do sebe nasála, cítila jste to. Tak si pamatuju období, které jsem tam strávila. Měla jsem velké štěstí, že jsem ještě zažila úžasné herce i nezapomenutelné inscenace. S láskou a úctou na ně vzpomínám.

Jana Štěpánková

Chodíte tam dneska aspoň jako divačka?

Tak to zase ano a velmi ráda. Když se představení povede, mám za kolegy radost, když mne hra neosloví, jsem ráda, že tam už nejsem

Jak jste se tehdy z toho všeho dostala?

Jen díky synovi, opravdu mě držel nad vodou. Postaral se o věci, kterým já nerozumím - banky, účty a podobné záležitosti vždycky zařizoval můj muž. A pak pro mě byla důležitá práce. Jen díky tomu, že dělám, co mě baví, se necítím tak stará, jak doopravdy jsem. Ale než jsem se z toho všeho dostala, trvalo mi to dlouho, velmi dlouho a bylo to těžké. Najednou jsem přišla o dvě životní lásky. Říkali mi, že určitě nezůstanu sama, jenže to je něco tak absurdního, že si to nedovedu představit.

Co je na tom tak absurdního? Nebyla byste první ani poslední.

Ne, to nejde. Nevím, proč bych někoho měla ve svém věku mít. Nedělá mi problém být sama. Celý život jsme s mužem nijak zvlášť nevyhledávali společnost. Spíš jsme byli sami. S výjimkou prázdnin, to se návštěvy jen hrnuly. Bylo to krásné, vynahrazovalo to absenci setkání během roku. Museli jsme dokonce zavést jour fix (návštěvní den), abychom měli možnost na chalupě taky něco udělat. Na ty pevné dny jsme se těšili, nikdy jsme nevěděli, kdo všechno přijde. A byly to úžasné sestavy lidí, které bychom jinak během roku ani nedokázali zprodukovat. Někdy jich bylo tolik, že nás to přinutilo pořídit si více stolů. V létě jsme také cestovali, poznala jsem spoustu míst, ale dnes si říkám, co bych třeba v cizině dělala sama, když nemáte komu říct: "Tohle je hezké. Pojď se podívat na tamto." A zas takový samotář, abych někam jezdila sama, nejsem.

Proč si nevyjedete s nějakou kamarádkou?

Ty mají taky svůj život.

Nemáte ani žádnou takovou zmatenou přítelkyni jako tu ve filmu Účastníci zájezdu?

Ne, to nemám. Někoho takového bych nevydýchala. (smích) Vystačím si s chalupou. Jednak tam mám dost práce a pak si tam člověk úžasně vyčistí hlavu. Bydlíme hned vedle lesa. Co všechno se tam dá pozorovat! Srnky chodící k nám pít do rybníka, veverky louskající u nás ve větvích oříšky, je tam neuvěřitelné množství ptactva, mám pokračovat? Je to možná infantilní, ale věřte, je to uklidňující. Poznáte, co je podstatné, na čem záleží, uspořádáte si žebříček hodnot.

Jak jste si to při tom pozorování ptáků srovnala vy?

Samozřejmě na prvním místě je zdraví, ale to už vím dávno. Bez něj není vůbec nic. I kdybyste měla pod polštářem miliardu, čekaly vás parádní role, tak bez něj je vám to k ničemu. To je alfa a omega. A od toho se odvíjí další. Jedině když ho máte, můžete si u dalších věcí říct, zda je to důležité, jestli tohle mám udělat, bagatelizovat, hodit za hlavu. Pro mě je důležitý také vztah se synem. On má vlastní rodinu, manželku, děti, přesto se stará i o mě. Neztratila jsem s ním kontakt a to je podstatné.

To už je poněkolikáté, kdy jste stočila řeč na syna. Takový vztah je běžný spíš mezi matkou a dcerou. Jak se vám to podařilo?

Říká se, že co do dětí od mládí vložíte, to se vám později vrátí. Za sebe můžu říct, že je to velká pravda. Kdyby cítil, že jsme se na něj s mužem vykašlali, a času jsme měli opravdu málo, tak takový vztah dnes určitě nemáme. U nás neexistovalo, že bychom mu pověsili klíč na krk a nechali ho osudu. Hodně jsme se mu věnovali.

Proč jste neměli další dítě?

Byli jsme tak pracovně zapřaženi, že už bychom druhé dítě nezvládli. Už by to někde drhlo, nemohli bychom se mu tak věnovat.

Byli jste přísní rodiče, nebo jste syna jako jedináčka spíš rozmazlovali?

Můj muž byl přísný, já byla opak. Byla jsem spíš přes emoce, proto se mi syn chodil svěřovat. Muž byl ten, který s ním dovedl promluvit věcně, logicky, střídmě a hodně ho formoval. Díky tomu, že měl s otcem takový vztah, uznával ho, viděl, že hodně pracuje, tak i on sám dnes hodně dře. Nemá takový ten ležérní přístup k věcem, že je mu něco jedno, nestane se, že by nedodržel slovo nebo přišel pozdě. Dodnes se denně vídáme. Když se náhodou mineme, tak stejně zavolá. Už jen proto, aby zjistil, jestli žiju. (smích)

Nežárlí na vás snacha?

Vůbec ne, máme spolu dobrý vztah. Je to také tím, že bydlíme každý zvlášť a že jim do ničeho nemluvím. To je důležité.

Mluvila jste synovi někdy do výběru partnerek?

Vždycky jsem jeho slečny obhlídla a pak mu případně řekla: "Myslím, že pochopíš sám, že tohle není to pravé ořechové." A on to pak skutečně pochopil, ale samozřejmě si na to musel přijít sám. Do jeho vztahů jsem mu nemluvila.

V televizi pokračoval seriál Nemocnice na kraji města. Vaše postava primářky Králové skončila s prací, přestože ji všichni přesvědčovali, aby zůstala. Je umění odejít v nejlepším?

Já mám spíš pocit, že ona sama by jen tak neodešla. Spíš k tomu byla dostrkaná okolím, že se bude starat o vnoučata. Dcera jí řekla, že ji potřebuje na hlídání, tak si takhle svůj odchod zdůvodnila. Ale ve skutečnosti si myslím, že je nešťastná.

Dokázala byste se takhle pro dítě obětovat?

Ne, to ne, protože se znám. Za chvilku bych zešílela. I když jsem přestala hrát divadlo, tak jsem pořád pracovala. Jsem člověk, který by mohl být půl roku na chalupě, ale pak už by mne to tam nebavilo. Práce by mi chyběla. Potřebuju ji. Ale tu, kterou chci sama. Jako babička samozřejmě pomůžu, to ano, ale abych kvůli tomu všechno ostatní odstřihla, tak to určitě ne. Když ke mně vnučky přijdou, jsem blažená a šťastná, ale není to jediný smysl mého života. V tom jsem primářce Králové trochu podobná. Proti ní mám však tu výhodu, že nikdo po mně nic takového nevyžaduje, protože mě všichni znají. Navíc bych už na dvojčata ani nestačila.

Jana Štěpánková

A dovedla byste v práci sama sobě přiznat, že už na něco nestačíte, a odmítnout kvůli tomu roli?

Zatím se mi to nestalo, klepu to na dřevu. Ano, doma mě zmáhá úklid, na chalupě zase starost o ni. Věci, které jsem měla dřív hotové za chvíli, mi trvají delší dobu, ale na jevišti to tak nefunguje. Je to zvláštní. Nevím, čím to je, snad adrenalinem, ale jsou příklady, a já jsem to sama na sobě také zažila, že stojíte v portále a téměř umíráte. Pak najednou slyšíte narážku a vystartujete jako cirkusový kůň a hrajete. Až když odehrajete, tak se složíte.

Seriálová primářka byla svobodnou matkou, což byl na tehdejší dobu nezvyk. Mají to dnes svobodné matky lehčí?

Ty to měly a budou mít stále hodně těžké. Nemluvím o odsudku společnosti, v tom se vztah určitě změnil, lidé tohle více tolerují. Jaroslav Dietl psal její postavu podle jedné skutečné lékařky, která zpětně sama prohlásila, a v seriálu se to také nakonec objevilo, že už by to nikdy neudělala. Jako svobodná matka jste na všechno totiž zoufale sama, i když máte kamarádky i kamarády. Proto je to tak těžké.

Troufla byste si na to sama?

Ne, raději bych dítě neměla. Než jsem poznala svého muže, tak jsem dítě stejně vůbec nechtěla.

Proč?

Tehdy jsem si říkala, proč bych to dělala, když mám tolik zajímavé práce v divadle. A pak najednou…

Co se stalo?

Když jsem poznala svého muže, všechno se obrátilo. On mě nemusel k ničemu přemlouvat, najednou jsem to tak prostě cítila - a vidíte, už jsme zase u žebříčku hodnot.

Jsou dnešní mladé ženy v něčem jiné, než bývaly dřív?

Rozhodně. Mám pocit, že mají nakročeno, aby o nich bylo jednou víc slyšet. Muži ztrácejí půdu pod nohama, jejich vzorec chování je nabouráván. Vidí kolem sebe úspěšné ženy, které začínají být nebo už jsou sebevědomé, vzdělané, pečující o sebe - a co teď s tím? Na to, aby si to v hlavě srovnali, tak tam potřebují mít mozek. Muž musí umět říct: "Moje žena dělá to a to, tak já teď udělám něco z toho, co jsem doma nikdy nedělal, aby toho neměla tolik." V opačném případě ho žena převálcuje. Manželství je o ústupcích obou dvou - já ustoupím, ty ustoupíš.

Dokážou se muži s touto situací srovnat?

Budou muset. Nic jiného jim nezbude. Ale nemyslím, že by se role muže a ženy měly vyměnit. To proboha snad ne! Pokud se oba dva domluví a budou používat mozek, tak k tomu ani nedojde.

Jak jste to měli s manželem doma rozdělené vy, domluvili jste se?

U nás bylo normální, že jeden řekl: "Já dnes nemám čas, mohl bys tohle udělat?" A ten druhý to samozřejmě udělal. Všechno v manželství opravdu závisí na domluvě. Pak to funguje.

Podle toho, co jsem četla, tak jste s mužem měli až nezvykle klidný vztah. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Upřímně, nemám. Když jsem se jednou své maminky jako dítě ptala, jak se stane, že se najdou dva lidé, vezmou se, mají děti, tak použila příměr: "Pánbůh rozkrojil pomeranče a rozhodil je po světě. Pomeranče jsou stejné, ale přitom je každý jiný. Někdy se stane, že se dvě půlky z jednoho pomeranče sejdou a pak jsou spolu." My dva s mužem jsme byli opravdu dvě půlky z jednoho pomeranče, které k sobě pasovaly. Je to o náhodě, o štěstí.

Kde jste se s manželem vůbec seznámili?

Poznali jsme se už na škole, ale vztah jsme začali, až když jsem přišla z divadla v Pardubicích do Prahy, kde byl režisérem.

Jana Štěpánková

Vyrůstala jste v Praze, přitom jste se narodila v Žilině. Kde se tam vzala vaše rodina?

Můj dědeček byl lékař poblíž Žiliny, který za svízelných podmínek vybudoval dětský špitál. Babička zase učila číst a psát, protože tam byly jen maďarské školy. Narodila se tam moje máma i její sestra. Máma říkala, že ze sentimentu mě tam také porodila. Jako malinká jsem tam byla občas, než přišel rok 1938. Po vzniku samostatného Slovenského štátu jsme všichni museli odejít.

Přitom za své rodné město prý považujete Pardubice. Proč zrovna ty?

Když jsem absolvovala školu, tak jsme dostávali z ministerstva kultury umístěnky, kam máme jít do divadla. Já jsem tehdy točila film a nikam nenastoupila. Byl to příšerný malér, který se řešil až na ministerstvu. Jednou jsem takhle seděla s Jaroslavem Marvanem, Gustavem Nezvalem a dalšími herci a zmínila se, že nevím, co dělat. Oni mi poradili, ať někam napíšu, a navrhli několik divadel, kde byli skvělí ředitelé. Jedním z měst byly i Pardubice. Pět kilometrů od nich byla vesnice Starý Mateřov, kam jsem jezdila k dědečkovi na prázdniny. Tak jsem si říkala, že když mi bude zle, vždycky dojdu do Mateřova, třeba pěšky. Vybrala jsem si Pardubice a udělala jsem dobře. Jako herečka jsem se tam narodila.

Pocházíte z herecké rodiny. Když jste si vybírala povolání, uvažovala jste vůbec o něčem jiném, nebo to bylo automaticky herectví?

Chtěla jsem studovat herectví. Rodiče mně to nezakazovali, jen mě upozornili, že je to chleba o dvou kůrkách. To bylo jediné, co mi k herectví táta řekl. Jinak mi nikdy nic neříkal. Od něj jsem se vlastně ani nedozvěděla, že když chci někde hrát, musím napsat dopis. To mi poradili až starší kolegové.

Děti působící ve stejném oboru jako jejich rodiče si často stěžují, že to mají těžší, protože se na ně ostatní dívají jako na protekční. Zažívala jste to taky?

Každý režisér by musel být sebevrah, aby si vás obsadil jen podle toho, jak se jmenujete. Na jevišti vám nepomůže ani svěcená voda. Ve chvíli, kdy si vás obsadí, tak vám věří. Pokud zklamete, podruhé vás neobsadí. Jistěže někteří takoví "kritici" byli, zvlášť některé kolegyně, ale s tím nic neuděláte.

Váš syn nikdy neměl ambice hrát?

Ne, nikdy a zaplať pánbůh za to. Vystudoval matematicko-fyzikální fakultu. I když u kluka je to v našem oboru jiné, mužů je vždycky potřeba více, protože když se podíváte na obsazení her, tak zjistíte, že je tam padesát mužských rolí a dvě ženské. Syn se mi také v dětství divil, jak můžu říkat každý večer stejnou věc.

A bavilo vás to vždycky?

To víte, že vždycky ne, ale bylo to jen kvůli tomu, že jsem musela hrát něco, co jsem neměla ráda. To je ale přeci v zaměstnání běžné. V tomhle je herecká profese jako každá jiná.

Z televizních rolí vás mám zažitou jako ironickou ženu. Ve skutečnosti na mě také tak působíte. Narazila jste kvůli tomu v životě?

Mám trochu zvláštní smysl pro humor, se kterým to je někdy složité. Umím si udělat legraci sama ze sebe, zvlášť když je mi zle. Docela dobře se také dovedu shodit před ostatními. Problém je v tom, že někteří lidé můj smysl pro humor nechápou a nevědí, co si o něm mají myslet. Miroslav Horníček jednou řekl krásnou věc: "Člověka neurazí to, když o něm řeknete, že má ošklivé boty, ale když mu povíte, že nemá smysl pro humor." Vyzkoušela jsem to a musím říct, že je to pravda. Každý má smysl pro humor, ale každý ho má jiný.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková (1934) se narodila v Žilině. Vystudovala DAMU.

Pochází ze slavného hereckého rodu. Jejím otcem byl Zdeněk Štěpánek, matka Elena Hálková byla vnučkou Vítězslava Hálka.

Po studiích v r. 1954 nastoupila do divadla v Pardubicích, přešla do Divadla S. K. Neumanna a od roku 1972 do roku 2000 působila v Divadle na Vinohradech. Teď hostuje v Divadle Na Jezerce.

Jejím manželem byl režisér Jaroslav Dudek, který zemřel v roce 2000. Mají spolu syna Jana (44).

Hrála v řadě seriálů - Taková normální rodinka, Nemocnice na kraji města, Ranč u Zelené sedmy.