Štvou mě vysoké ceny za oblečení. Nevěřím, že musíte mít drahou značku, abyste vypadala dobře. Já nedávno objevila výborný sekáč, kde mají hodně ulítlé věci, a tam teď chodím nakupovat.
Střídají se mi herecké a výtvarné období. Když dlouho hraju, chybí mi malování. Když mám výtvarné období, postrádám divadlo. Teď mám zrovna to herecké období, hraju v několika hrách, a tuším, že jen tak neskončí. Proto aspoň chodím do ateliéru Františka Švancary na keramiku.
Namalovat obraz mi trvá pár dní. Nikdy nedělám ala prima, jeden obraz najednou. Mám ráda rozpracovaných několik obrazů zároveň. Střídavě se k ním vracím, s každým z nich to mám na etapy.
Dobrý herec musí mít vynikající pozorovací schopnost. Vlastně pozorujete pořád. Někdy se mi stává, že se v kavárně ani nedokážu soustředit na člověka, se kterým tam jsem. Pořád se dívám kolem sebe, přemýšlím o příbězích lidí, kteří sedí kolem, pozoruji jejich reakce a chování. To se pak na divadle ohromně zúročí.
Vůbec nemůžu chodit do jídelen nebo kantýn. Když jsem ještě chodila do školy, pokaždé mě odtamtud vyváděli skorozhroucenou. Vidět staré lidi, jak hltají jídlo, jak si nenápadně přisouvají talíře od naproti, jak tam sedí v tom starém, ušmudlaném oblečení, mě úplně ničilo. Staří lidé ve mně vzbuzují jinou lítost, než žebráci, protože na nich vidím, že se pořád ještě snaží.
Mí synové dělají na veřejnosti haury a frajery, ale ve skutečnosti jsou strašně citliví. Vy sice říkáte, že jsou krásní, ale vždyť vypadají jako opičky!
U nás v rodině byli chlapi vždycky dominantní. Mí synové jsou jemnější, protože jsou namíchaní mnou, ale stejně s nimi bojuju. Strašně rádi by si se mnou dělali co chtějí, ale já se nenechám, to si zase nemyslete. Vždyť by mě úplně převálcovali.
Nesmíte nikdy vsázet jenom na jednu kartu. Musíte mít víc možností, aby jedna z nich vyšla. Protože když vsadíte všechno na jednu kartu a ono to nevyjde, zhroutíte se z toho a nemáte nic. Často říkám Davidovi a Adamovi, že se jim v životě stane ještě mockrát, že něco pokazí.
Já sice studovala Umprum, ale kamarádila jsem se s lidmi z FAMU. Už při škole si mě vybrali, abych točila filmy, tehdy to byly ale jen takové ty mládežnické. A na jednom natáčení jsem potkala Honzu. Byl to tehdy takovej malej skrček s velkým zadkem, který pořád dělal vtipy a nikdo ho nepřekřičel.
Odjakživa jsem měla hrozně ráda bylinky a snažila jsem se ozdravovat. Vařila jsem třeba polívky z břízy. Honza to ale nechtěl jíst. Říkal mi: „Já ty tvoje polívky z větve žrát nebudu! Ty pořád ozdravovat, ozdravovat, a já jsem z toho o patnáct kilo těžší!“
Opravdový smysl pro humor má málokdo. Ale je to báječná věc. Život s takovým člověkem je o mnoho lehčí.
Lidi Honzu buď nenávidí, nebo ho milují. Nic mezi tím. Pak je ještě třetí skupina – ti, co mu lezou do zadku, podlézají mu a jsou servilní. To je nepříjemné. Adam s Davidem to úplně nenávidí.
Byla jsem pyšná na to, že si mě vzal. Měla jsem pocit, že si beru krále. Strašně se mi líbilo být Krausová. Věděla jsem, že když ho mám vedle sebe, už se nemusím ničeho bát.
Karel je hrozně empatický a vnímavý. Proto je tak dobrý herec. Taky je puntičkářský. Má svoji představu, kterou chce pořád zdokonalovat a zdokonalovat. Je hodně kontrolující, někdy možná až moc.
Když byly s klukama v pubertě ty velké problémy, Karel jim jako jeden z mála nás všech dokázal trpělivě dokola vysvětlovat, proč to, co udělali, je špatně. Honza? Ten byl hned se vším hotov. Neuvědomoval si, že kluci můžou být křehčí nebo bázlivější, že se s něčím potýkají. Bral je jako parťáky a všechno jim řekl na rovinu i přesto, že oni třeba ještě vůbec nebyli zralí.
Dominantní otec vás může nadosmrti zamindrákovat, protože se mu pořád budete snažit vyrovnat.
Nejsem introvert, ani žádná křehká květinka. U nás doma jsem musela ty ostatní překřičet, když jsem se chtěla dostat ke slovu. Návštěvy pak říkaly, že od nás odcházejí a hučelo jim v hlavě.
Na všechno potřebuju hodně času. I svoji první známost jsem měla až někdy v jedenadvaceti. Vůbec jsem neměla touhu být dospělá.
Na Krausových se mi strašně líbilo, že jich bylo hodně. Když se sešli u stolu, bylo to, jakoby se sešlo malé město. Jsou vlastně takový národ - každý ze sourozenců má čtyři až sedm dětí. Ivana říká, že jsou lidi a pak jsou Krausíci.
Ani mě nepřekvapilo, když se Marek objevil. Když ho poprvé Honza viděl, skoro omdlel. Bylo to na chalupě, dostal jeho fotky emailem, a ony se mu pomalu otevíraly na počítači. Šel kolem malý Jáchym a povídá: „Táto, proč se prosimtě díváš sám na sebe?“
Mně spíš přijde nepřirozené, že se spolu lidi dokážou po dvaceti letech rozejít a úplně utnout vztahy. Vždyť je to součást vašeho života. Samozřejmě, že můžou být problémy s tím, aby se na sebe napojili i ti noví partneři, ale když si můj muž po dvaceti letech najde někoho jiného, nemůže si přece najít někoho špatného. Když máte duševně blízko ke svému partnerovi, obvykle se stává, že máte blízko i k tomu druhému.
Když jsou lidé spolu dlouho, začnou se prolínat a navzájem podobat. Dodnes mám některá Honzova gesta. Anebo vidím na Ivaně, jak od něj nějaká přebrala, nebo že on má nějaká nová od ní.
Musíte se odprostit od zraněnosti, že vás ten druhý zradil, když si našel někoho jiného. Pak teprve budete schopná pochopit, co má na té druhé rád.
Tehdy jsem Honzovi řekla: „Dělej, co potřebuješ. Nemá cenu, abychom spolu žili naoko kvůli klukům. Jdi, regulérně, otevřeně, veřejně, ale neber mi rodinu.“ A tak jsme zůstali jedna rodina, jen trochu širší, no.
- pátek 3. února 2006
- 9
