Když jsme se domlouvaly na rozhovor, řekla jste, že magazín Ona znáte, protože v něm bývají recepty na omáčky. To jste mě zaskočila. Ženu, která se uchází o post ředitelky České televize, baví vařit omáčky?
Myslíte, že je to nenormální? Že žena, která chce dělat manažerku, neumí vařit?
Nenormální to není, ale přemýšlím, co vás více uspokojuje. Když se podaří omáčka, nebo když máte úspěch v práci?
Jana Kasalová (46)* Jana Kasalová se narodila 17. 8.1963. Před nedávnem se dostala do finále konkurzu na ředitele České televize. |
Neobávali se doma, že o ty omáčky přijdou, kdybyste se ředitelkou stala?
Doma jsou zvyklí. Není nic nového, že se něčím zabývám od rána do večera. Naštěstí je plný mrazák pěkně popsaných mističek.
Věřila jste, že máte šanci místo získat?
Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Nepodcenila jsem přípravu obsahovou ani sadu jednání s lidmi, kteří o branži něco vědí. Potřebovala jsem s nimi konzultovat zakotvení televize do současného mediálního světa. Nejde šéfovat jedné instituci, aniž by si člověk uvědomoval, co znamená v kontextu celé země a teď už i Evropské unie. Věnovala jsem tomu hodně času i energie.
Mrzí vás to teď?
Mrzí mě, že jsem si ve své přirozené lenosti našla konečně alibi, že nemám čas, a přestala chodit do fitka. Za což se Radečkovi tímto omlouvám. Radeček je můj osobní trenér. Teď se mu lehce vypapaná stydím zavolat. Ale já za vámi zase přilezu, Radku, slibuji.
Myslíte, že při výběrovém řízení na tak významný post hraje roli, zda je uchazeč muž, či žena?
Já si myslím, že mi jakési pomyslné body mé ženství přidalo. Zpětně cítím, že spousta lidí vnímá jako plus, pokud by v čele tak lidsky a vztahově pestrého a složitého podniku, jako je televize, stála žena.
Proč?
Televize spojuje mužské a ženské vidění světa. Televize je spojení lidí řady profesí od techniků až po velké umělecké pábitele. V takovém prostředí by nebylo na škodu, kdyby ve vedení bylo více žen.
Vy sama vedete mediální agenturu, která klientům radí, jak zvládat výběrová řízení na lukrativní místa. A vy jste si neporadila. Dovedete posoudit proč?
Buďto proto, že pod svícnem bývá největší tma. Nebo proto, že nejde poručit větru dešti. Můžu pro věc udělat všechno, co lze, ale vždy tak, abych zůstala sama sebou.
Čím se vlastně živíte?
Několik známých po mě před několika lety chtělo mediální trénink. Nejdříve jsem to dělala jen tak, zadarmo pro kamarády, pak jsem si řekla, že by mi za to mohli zaplatit. Později jsem založila společnost s ručením omezeným, mám šest zaměstnanců a dvacet externistů. Jsme vzdělávací institut kreativity a komunikace.
Co si pod tím mám představit?
Poskytujeme klientům mediální tréninky, konzultace s vizážistkou, rady v oblasti etikety, doporučení, jak se chovat v které zemi, jaké knihy si přečíst a jaké filmy vidět, aby se neztratili v diskusi. Učíme je prezentovat to, co umí. Zabýváme se vším, co si představíte pod pojmem rozvoj osobnosti, od praktik asertivního chování přes trénink hodnocení pracovníků až po stresové mechanismy a osobní koučink.
K čemu to je?
Velice často se stává, že chytrý a vzdělaný člověk jede na jednání do zahraničí, ale protože neumí perfektně ani jazyk ani prodat své schopnosti, odrovná ho nějaká o dvacet let mladší rychlokvaška. Často jen proto, že byla lépe oblečená, formulačně vybavená a měla natrénována pravidla obchodního jednání. Což si netrénovaná česká hlavička uvědomí, až když je pozdě.
Komu se v tomto směru radí snáz, mužům, nebo ženám?
No, co myslíte?
Nevím, proto se ptám.
Je to jako v životě. Když se žena rozhodne, že za něčím jde, je ochotna většinou skousnout více než muž. Muž v sobě musí nejdříve narušit přirozenou bariéru ješitnosti. Je zapouzdřen. Narodil se jako lovec a poslední, co potřebuje, je, aby mu někdo pod krustu lovce nakukoval.
Jsou v tomto směru čeští muži jiní než ti ze západních zemí?
Myslím, že ano. Je to dáno systémem výchovy a školství. U nás a v dalších východních zemích od války nebylo běžné, aby se učila třeba rétorika. Děti se neučily obhajovat svůj názor, vést polemiku. Nedej bože, aby se někdo dětí ptal, co si myslí. Když se pak lidé s touto výchovou ocitli po revoluci v byznysu a porovnávali své schopnosti s muži a ženami ze zahraničí, zírali. Tam se tyto disciplíny učí běžně od základní školy. Zároveň je tato generace ovlivněna tím, jak byla vychovávána doma.
Jak?
Čeští muži jsou ňuňánkové svých maminek. Pro české mámy není obvyklé vést malého kluka, aby se choval jako muž. Jenže zároveň se diví, že samy nebyly schopny sbalit muže, který se chová jako muž. Představujeme si jako partnery kultivované lovce, ale samy je ze synů neumíme vychovat. Jenže já mám dceru, mně se to kecá, říkáte si asi. Nevím, jestli bych dokázala, kdybych měla chlapečka a on se ve čtyřech letech třeba říznul, říci: "Tak si to ošetři a neplač." Ale asi byto tak mělo být.
Jste v práci přísná šéfová?
Když něco není, jak si myslím, tak to řeknu. Vyžaduji důslednost. Předpokládám osobní odpovědnost.
Tak to jste určitě měla jako podřízená potíže.
Slovo potíže není na správném místě. Umím říci své, ale ráda zůstanu dámou. Myslím si totiž, že i dáma někdy může být razantnější, neboť v manažerském životě jsou situace, kdy záleží na tom, zda řeknete ano, či ne. A k tomu razance patří. No, a pak jdu dělat tu omáčku.
Ve kterém pracovním období jste byla nejvíce spokojená?
Když jsme zakládali časopis Reflex. To jsem byla až šťastná. Porodili jsme si časopis, určili formáty a náš první reklamní agent Vláďa Zeman, dnes legenda reklamní branže, běhal po Praze a sháněl první reklamy. My jsme si pak s kolegy novináři otevřeli časopis, v němž byly naše úžasné reportáže a vedle nějaká reklama bůhví na co, snad na fusekle. A my na Vláďu křičeli: "Co si to dovoluješ, ty nám tu novinařinu kazíš, barbare peněz!" Vysvětloval, že to jednou tak bude ve všech časopisech. Článek bude mít pár řádků a vedle bude velká reklama. A novináři budou rádi, protože přeneseně je to jejich výplata. My tomu nevěřili. A dnes je to přesně tak.
Když si vybíráte někoho do týmu, hraje v tom roli, zda jde o muže, či ženu?
Hraje v tom roli můj první dojem. Jsem intuitivní. Moje intuice hraje větší roli než jeho životopis. Také si všímám, jaké má znamení.
Jsem Býk. Brala byste mě?
Jako Býk to máte možná složitější v osobních vztazích, ale umíte si dobře poskládat svůj profesní život. Zcela jistě bychom se spolu domluvily. Mám ráda Býky kolem sebe. Ale nemyslete si teď, že jsem jen čarodějnice. Když se chystám nějakého člověka přijmout, vždy požádám kolegy z profese, aby mi ho prolustrovali. Mám kolem sebe ráda profesionály a loajální lidi.
Když přijímáte ženu, zajímá vás, zda má děti a kolik?
V tomto směru neplatí pravidla, opět se řídím intuicí. Jsou ženy se třemi dětmi, které tím kolegyni jak neobtěžují.
Považujete za diskriminaci, když se zaměstnavatel při pracovním pohovoru zeptá uchazečky o práci, kolik má dětí?
Ano. Tato otázka sice patří do vstupního pohovoru, ale je diskriminační.
A vy se na to ptáte?
Když vybírám lidi já, jako žena to mám snazší. Řeknu, že mám jedno dítě, a pak se mohu zeptat: "A kolik dětí máte vy, jak zvládáte to či ono?" Podle odpovědi dovedu posoudit, jaká ta žena je. Pro muže je těžké představit si, jak žena zvládá práci a děti a co to obnáší. Nemám jim to za zlé, ženský a mužský svět je jiný. Já zase například neměním žárovky. Udělám to, když je to nezbytně nutné, ale nenávidím to.
Dáváte mužům najevo, že mezi jejich a vašim světem vidíte rozdíly?
Cestou do práce zajíždím do uličky k americké ambasádě a tam policisté kontrolují auta. Jednou po mně chtěli, abych jim ukázala motor. Řekla jsem: "Pánové, ale já nevím, kde se motor otvírá."Divili se, ptali se, zda je to auto moje. Ano, bylo moje, ale otevřít motor neumím. Přemýšleli, co dělat, a já si v tu chvíli uvědomila, že jsem žena, a řekla jsem: "Kdo najde jako první páčku, kterou se to otevírá, je frajer dne." Oba zavrtali hlavy do mého vozu a pak jeden vítězoslavně zařval: "Tady to je!" Pak řekli, že mám pěkný motor, já odpověděla, že v to doufám, a v klidu jsem odjela. A byli jsme spokojeni všichni.
Setkala jste se někdy s tím, že vás lidé podceňovali, protože jste žena?
No jéje. V takových případech říkám: "Jen tak dál, kluci."
Setkávala jste se s tím častěji jako novinářka, nebo až v prostředí byznysu?
V byznysu. Žena novinářka, to je naopak model ideál.
Proč myslíte?
Při investigativní novinařině se žena dostane hlouběji. Spousta věcí není od ženy očekávána. Například logické myšlení, to, že věci umí přečíst v souvislostech. Mě někdy docela baví dělat se naivní. Více se pak dozvíte.
Pocítila jste v životě to, co ženské časopisy označují pojmem tikání biologických hodin?
Ano. Dceru jsem měla ve třiatřiceti. V té době jsem dítě hodně chtěla. Od té doby říkám: "Holky, poslouchejte se, a jak začnete tikat, neváhejte."To, že jdeme proti přírodě, je opravdu velké nebezpečí této doby. Říkáme, že musíme stihnout kariéru, cestování, že chlapi nejsou. Je to alibismus. Chlapi jsou, jen je třeba se trochu uklidnit.
Jana Kasalová s osobním trenérem Radkem a rodinným lékařem MUDr. Pavlem Bočkem na firemním vánočním večírku (2008)
Jak jste prožila mateřskou? Jste typ, který si lebedil, nebo trpěl?
V té době jsem pracovala na Nově. Po porodu jsme se téměř na rok stáhla do lesa.
Co to znamenalo?
Odjela jsem na chatu. Manžel dojížděl jednou za týden, zásobil nás a my si tam v klidu žily. Ráno jsem dítě vzala, s sebou vodu, pár rohlíků a mrkev, nic jiného mi v té době nechutnalo, a jela jsem do lesa. Tam jsem měla sadu pařezů a na nich trávila den. Kojila jsem tam, četla a byly jsme šťastné. Myslela jsem si, že když se vrátím do práce, lehounce zvolním, abych mohla být dál co nejvíce s dcerou.
Jaká byla realita?
Zavolali z Primy a já tam šla dělat šéfovou programu. Bylo to těžké období. Kojila jsem, ale oběma nohama už jsem byla v televizi. Z osmiprocentní sledovanosti jsme šli dělat dvacetiprocentní. Sáhla jsem si pracovně na dno a k tomu jsem měla výčitky, že nejsem s dcerou. Najela jsem na metodu hlídá i tatínek i chůva, domů chodí uklízečka. Zkrátka celý ten mechanismus, který polyká spoustu energie a peněz. Ale byla to jediná možnost, abych zůstala pohromadě a mohla dělat zajímavou práci a zároveň měla čas na dítě.
A měla jste ho vůbec?
Ty hodiny, které mi na dceru zbývaly, jsem nemusela trávit uklízením a dohadováním se, co kdo doma udělá. Ve výsledku jsem se jí věnovala víc než vrstevnice, které byly s dětmi doma celé dny. Ale bylo to náročné a kdo říká, že pracovat a mít dítě není náročné, kecá.
Počítáte s tím, že se budete znovu ucházet o místo ředitelky České televize?
Myslíte, až bude další výběrové řízení za šest let?
Ano.
Já nevím, co bude zítra, natož za šest let.
No, myslela jsem, jestli to není vaše životní meta.
Ne. Moje meta je klid a vnitřní harmonie. Být v pohodě. Tím nemyslím být vysmátá. Pokud by se taková práce vešla do těchto mých limitů, klidně se do ní pustím. Ale co bude za šest let, opravdu nevím.
