Ona
Jana Fabiánová

Jana Fabiánová | foto: Mia Mirrelli

Jana Fabiánová: Teď se o maminku starám já. Prohodily jsme si role

  • 18
Když letos lékaři zjistili, že je Naďa Urbánková nemocná, její dcera Jana Fabiánová nezaváhala – vzala si ji domů. Stará se o ni a přitom zpívá a hraje v divadle.

Doma jste měli díky mamince pět Zlatých slavíků. Byla jste ve škole taky hvězdou?
Vůbec ne, byla jsem outsider. Maminka sice byla na vrcholu popularity, protože sbírala Zlaté slavíky. Automaticky si tak všichni mysleli, že jsem z bohaté rodiny. Ale nebyla. Nevydělávala zrovna velké peníze, živila mě, babičku, sebe, platila si kostýmy, na všechno byla sama.

„Vychutnávaly“ si vás děti?

Jan Fabiánová

Jana Fabiánová (30)

* Tato herečka, zpěvačka a návrhářka se narodila 11. 3. 1979 v Praze.
* Vystudovala gymnázium. Dva roky dělala germanistiku na FF UK a dva roky Husitskou teologickou fakultu. Studium ukončila, když se v roce 2003 stala Objevem TV Nova Český slavík.
* Vydala dvě popová a jedno jazzové album. Vystupuje s kapelou Jazzappeal. Jako módní návrhářka vytvořila čtyři kolekce oděvů.
* Nyní účinkuje v divadlech SeMaFor, Kalich, Palace.
* Spolupracuje se sdružením Potala, které pomáhá tibetským uprchlíkům, a se sdružením Berkat.
* Žije s přítelem Tomášem. Společně pracují na projektu Léthé, který má vést ke zlepšení podmínek v léčebnách dlouhodobě nemocných.

Jistě. Závist, šikana - tohle všechno ve škole fungovalo nejen od spolužáků, ale i od učitelek a nakonec i od příbuzných.

Co vám dělali?
Všechno možné. Vyslechla jsem si, že jsem ošklivá, tlustá, v druhé třídě řekla mámě ředitelka školy, že jsem opožděná a mám maximálně na výuční list. Tak jsem radši přešla na základku s rozšířenou výukou jazyků, kam brali jen po přísných testech. Jeden z příbuzných mi řekl, že mě nikdo nikdy nebude mít rád, ať se snažím, jak chci. Pamatuju si to dodneška. Byla to taková rána, až jsem si uvědomila, že to nemůže myslet vážně, že si jen potřebuje ulevit. S něčím takovým se asi potká každý, jen já jsem to měla koncentrovanější.

Měla jste v té době vůbec nějaké kamarády?
Pokud jste v pozici, kdy se vůči vám kolektiv vymezuje bez vašeho přičinění, bez vaší viny, ovlivní vás to. Řešila jsem to tak, že jsem stála stranou a spíš pozorovala. Když se se mnou chtěl někdo bavit, tak jsem s ním mluvila, jinak jsem si ostatních dětí nevšímala. Ale několik kamarádů jsem měla, a dokonce mi zůstali dodneška. Jednoho dobrého mám už od školky.

Svěřila jste se s tím, co se vám dělo ve škole, doma?
Řekla jsem to mamince, ale co mohla dělat? Byla z toho smutná, to bylo tak všechno. Párkrát byla ve škole, ale stejně to k ničemu nevedlo.

Do toho jste se ve dvanácti letech kvůli třetímu manželství matky odstěhovaly do Švýcarska. To není pro dítě zrovna ideální čas na radikální změnu. Bylo to pro vás těžké?
Na jednu stranu bylo, protože to byla doba, kdy jsem měla svou partu přátel, doma v Praze jsem to znala a najednou vás z toho vystřihnou. Ocitla jsem se v cizí zemi, neuměla německy, nikoho neznala. Na druhou stranu mi to moc pomohlo, protože jsem mohla začít od nuly. Chodila jsem do školy, kde mě nikdo neznal a neříkal: „No jo, to je dcera tý Urbánkový.“ Mohla jsem prožít to, co jsem dřív nezažila, mít svůj štít a být zodpovědná jen za to, co udělám já, a ne někdo jiný. Neměla jsem žádnou nálepku.

Za jak dlouho jste překonala jazykovou bariéru?
Docela rychle. Když v zemi žijete a nemáte jinou volbu, tak jde jazyk rychle. Chodila jsem nejprve do školy pro cizince. Za rok jsem němčinu uměla a rozuměla i tomu šílenému švýcarskému akcentu a mohla přejít do běžné školy.

Vyčetla jste někdy mamince, že vás vytrhla ze známého prostředí?
Ne. Samozřejmě se mi stýskalo po domově, po Praze, ale já jsem sem jezdila. Zpětně vím, že mi to moc dalo, protože jsem mohla vyrůstat ve společnosti, která funguje úplně jinak. V tom malém městě ve Švýcarsku téměř neexistovala kriminalita. Lidé respektují řád, velmi si tam váží přírody a pečují o ni. Školství má jiný základ, je vlídnější, sociálnější, člověk se naučí, jak se učit. Když vás při výuce bolí záda, nebyl problém jít si lehnout na koberec, pokud dáváte pozor.

Jana Fabiánová

Jenže idyla moc dlouho nevydržela. Z manžela maminky se vyklubal cholerik. Kdy přišlo vystřízlivění?
Maminka byla strašně zamilovaná a i já se těšila, že budeme rodina. Obě jsme tam šly rády. Když byl její muž tady, byl v pohodě. Ale asi po půl roce, přesně to neodhadnu, se to změnilo. Řešila jsem to tak, že jsem co nejvíc času trávila mimo domov. Byla jsem hodný teenager, začala jsem zpívat, hrála divadlo a hodně jezdila se sborem a s kapelou po Švýcarsku. Alkohol, cigarety, tráva - to mě nezajímalo. Po pěti letech jsem se nakonec vrátila zpátky do Prahy. Nechtěla jsem tam být a máma souhlasila. Ona zůstala ještě tři roky.

Proč jste neodešly spolu?
Že má někdo výbuchy vzteku, ještě neznamená, že je to zlý člověk. Znamená to, že je nějakým způsobem nevyrovnaný, některé situace není schopný zvládnout. Máma věřila ještě hodně dlouho, že se to může srovnat a oni budou spolu šťastni.

Ovlivnilo tohle všechno váš postoj k mužům?
Samozřejmě. Zažila jsem rozvod rodičů, který nebyl hezký, viděla jsem i pár dalších máminých vztahů. Vždycky mi přišlo, že si nevybírá ty správné muže, a ona na to dnes už také tak nahlíží. Bála jsem se, že to bude dědičné a budu opakovat stejné chyby, ale musím zaklepat, zdá se, že mám štěstí.

Vrháte se do vztahů po hlavě?
Mám asi pud sebezáchovy, do vztahů se slepě nevrhám. Chci člověka nejdříve poznat.

Máte svoji taktiku?
Nejlepší je, když jste zadaná a on je váš kamarád. (smích) To se pak každý muž chová normálně, přirozeně a vy nejlépe zjistíte, kdo to vlastně je. To je ideál, který ale moc často v životě nenastane.

Mluví vám dnes maminka do partnerů?
Máma mi nikdy nedává nevyžádané rady. Vždycky jsme měly kamarádský vztah a bavily jsme se o všech věcech narovinu. Normálně si povídáme, nikdy mi neříkala věci typu: „Víš, Jani, tenhle se mi nelíbí, měla by sis najít raději lékaře nebo právníka.“

Vyčetla jste jí někdy, čím jste kvůli jejím vztahům procházela?
Narodila jsem se do zmatku, naši se hodně hádali, pak rozvedli, máma pořád někde jezdila, měla starosti, plakala a já jsem velice brzo začala mít pocit, že jí musím být oporou, že musím být mužem v naší domácnosti. Když nastaly extrémní situace, a ve Švýcarsku jich pár bylo, tak jsem si říkala, proč jsem tomu vystavovaná, ale zároveň jsem pořád cítila za povinnost být štítem, který ji bude bránit. Navíc věřím, že všechno v životě má smysl a lze se z toho poučit. Nějaké hádky v době puberty samozřejmě byly, ale vyloženě velký konflikt jsme žádný neměly.

A už vás opustila nutnost „být mužem“?
Párkrát jsem potkala muže, kteří očekávali, že budu lídrem, ale mně to vůbec nedělalo dobře, asi to není pro ženu přirozené. Naštěstí teď to mám jinak. Jsem s přítelem rok a půl a máme vyrovnaný vztah. Mám vůči němu veliký respekt, ale slepě se mu nepodřizuju. Když diskutujeme a on má pravdu, uznám ji a naopak. Říká se, že vztah žen k mužům ovlivňuje otcovská role.

Vídáte se vůbec s tatínkem?
Bohužel v poslední době ne, naposledy jsem ho viděla asi před čtyřmi lety. Ale v dětství jsme spolu vycházeli, vídali jsme se i po návratu ze Švýcarska. Pak se všechno zkomplikovalo. Měli jsme nějakou diskusi, nejsem si vědoma, že bych řekla něco, čím bych mu ublížila, ale asi se tak stalo. Teď čekám, až se mi ozve, a on nejspíš, až se ozvu já jemu

Maminka je Urbánková, otec Nemejovský, vy Fabiánová, přestože jste svobodná. Jak je to s vaším jménem?
Po tatínkovi jsem byla Nemejovská, ale to není jméno pro obor, ve kterém se pohybuju. Radila jsem se s mámou, tátou, s režiséry, s kamarády. Všichni mi řekli, že jestli mi to nevadí, ať si ho změním. Tak jsem to před sedmi lety udělala. Mám novou občanku i nový rodný list.

Jana Fabiánová

Podle čeho jste si vybrala příjmení Fabiánová?
Nechala jsem si změnit i křestní jméno. Původní Linda mi nikdy nepřirostla k srdci. Pamatuju si, že jsem si na to už jako dítě stěžovala mámě a ona řekla, že jsem měla být Jana nebo Johanka, ale dva měsíce před porodem to změnila. Táta je Jan, takže když jsem se stala Janou, měl radost. A Fabiánová mi v kombinaci s Janou přišla nejlepší varianta.

Z kolika jmen jste vybírala?
Asi z deseti a trvalo mi to dva měsíce. Spousta z nich odpadla, protože už se tak někdo jmenoval. Líbilo se mi Březinová, Jesenská, Devátá, Weissová.

Jak rychle jste se sžila s novou identitou?
Zvykla jsem si velmi rychle, jako by to jméno ke mně patřilo. I rodiče ho přijali a oslovují mě Jano.

Souhlasíte s tvrzením, že hezké ženy to mají v životě lehčí?
Záleží na tom, jestli chtějí z krásy těžit.

A vy z ní těžíte?
Já to neumím, hlavně si nemyslím, že jsem krásná. Považuju se za normální ženu.

Nechybí vám trochu sebevědomí?
Mé sebevědomí není zrovna moc vysoké, ale je to lepší než dříve. Léta jsem s tím bojovala, pak jsem ho přestala řešit a všechno se srovnalo samo. Zvlášť my ženy se často úplně zbytečně řešíme. Když se na to vykašlete, najednou jste spokojená a všechno funguje a neřešíte nic.

Co se stalo, že přišel takový zlom?
Začalo to už v pubertě, hodně jsem četla, přemýšlela, meditovala. Ale nejvíc mi před čtyřmi roky pomohlo, když jsem začala zpívat jazz. Našla jsem se sama pro sebe. V momentě, kdy stojím na jevišti s kapelou, skladba se vyvíjí, nemá dané meze, tak je to tak upřímný okamžik, že na řešení sebevědomí prostě není místo.

Na svém webu píšete, že jste zpěvačka, herečka, textařka, tanečnice, módní návrhářka. Není těch profesí na jednu ženu moc?
Ono se to nedá tak přísně rozdělovat. Napsala jsem texty ke svým dvěma popovým deskám, občas píšu texty i pro jiné interprety. Se zpěvačkou úzce souvisí tanečnice a stejně tak herectví. Když přece zpíváte text, musíte v první řadě vědět, co a proč sdělujete. Kromě toho účinkuji také v muzikálech a říká se, že muzikálový herec by měl být činoherec, co umí zpívat a tančit. Ačkoliv jsem si vědoma, že tím pádem na sobě budu muset makat celý život. (smích)

Když vyplňujete kolonku povolání, čím jste?
Zpěvačka.

A módní návrhářka do toho všeho zapadá jak?
To je koníček. Před třemi roky jsem zjistila, že mě šaty napadají úplně samy. Navrhuju je v klidu doma, je to příjemný proces a vítaný kontrast k divadlu a muzice, kde je kolem vás spousta lidí a stresu.

Jana Fabiánová (druhá zprava) a modelky

Děti slavných rodičů nechtějí jít v jejich stopách kvůli srovnávání. Bála jste se poměřování s maminkou?
Bála, ale strach byl slabší než touha zpívat a hrát. Maminka mě samozřejmě odrazovala, ale nic nezakazovala. Nešla jsem na konzervatoř ani na DAMU, protože mi řekla, že je lepší mít normální školy a studovat herectví a zpěv soukromě. Což je pravda, protože mám zadní vrátka, nevýhoda je, že zprvu v branži nikoho neznáte, takže jsem začínala jako komparzistka. Máma mě odrazovala i proto, že věděla, jak to v tomhle oboru chodí, a varovala mě, že určitě narazím.

A narazila jste?
Když máte zásadu, že nebudete násilím protežovat sebe sama na úkor někoho jiného, je to v téhle branži občas problém.

Řekl vám někdo otevřeně: „Když se se mnou vyspíš, dostaneš roli?“
Vyloženě takhle ne, ale že by se rád sešel někde v klidu, například v hotelovém pokoji při sklence dobrého vína. Tak tu roli jsem nedostala. (smích) Tohle byly naprosto odhalené karty, většinou podobné věci zažívám jen v náznacích. Ale není to nic nového, moje maminka to z mládí taky zná.

Maminka vás měla ve čtyřiceti letech. Půjdete v jejích stopách i v tomto ohledu?
Rodičovství je věc, nad kterou jsem jako malá hodně přemýšlela a říkala si, že je to hodně riskantní podnik. Tenhle názor už jsem poopravila. (smích) Ale dnes jsem v situaci, kdy se na dítě ještě necítím a také chci na sobě ve své profesi zapracovat. Můj přítel má sedmiletou dceru ve střídavé péči, takže každý druhý týden jsme rodina se vším všudy – chodíme do školy, děláme úkoly, vyčesáváme vši... Mít dítě by teď bylo také o to komplikovanější, že je maminka nemocná.

Lékaři u ní odhalili rakovinu obou prsou. Co vás v první chvíli napadlo?
Dozvěděla jsem se to v květnu. Informace od lékařů jsme dostávaly postupně, nevěděla jsem hned všechno od začátku, protože maminka musela podstoupit moc vyšetření. Ale přiznám se, že mě to hodně vzalo. Šla jen na preventivní vyšetření, nic jí nebylo. O to víc to bylo nečekané.

Má za sebou operaci. Kde je teď?
Je buď u mě, v nemocnici, nebo, když jí to lékaři dovolí, u sebe doma. To nejhorší, doufám, má za sebou. Po dobu léčby, která obnáší chemoterapii, je nutné, aby byla u mě, i když nechtěla. Už několik let žije v klášteře v Želivě, kde má svůj vlastní byt. Sama vyrostla na vesnici a okamžitě tam zakořenila. Táhne ji to tam i teď, všem se po ní také stýská, ale není důvod její návrat uspěchat. Občas se mi vracejí vzpomínky, když jsem byla nemocná, jak se o mě starala. Teď jsme si role prohodily.