Už jako studentka konzervatoře dostávala v ostravských divadlech velké role, ale po příchodu do Prahy pracovala jako servírka. Pak prorazila seriály Ulice a Vyprávěj. Ani na divadlo nezanevřela.
„Miluju klasiku, takže ráda vzpomínám na svou Julii, Ofélii a Ondinu, ale momentálně nejraději hraji ošklivku Ivu, která hledá svou ženskost, v současné hře P.R.S.A. v divadle Palace. Jde o opravdu velmi vtipnou tragikomedii.“
Pokud jde o ženskost a krásu, Jana se nepovažuje za příliš sebevědomou ženu. „Sebevědomí je asi to nejkřehčí, co mám a střídavě ztrácím. Čím jsem starší, tím víc pochybuju o sobě a věcech kolem sebe. Ztratila jsem mladistvou drzost a hledám v sobě vnitřní jistotu. Je to způsobené i tím, že mi končí mateřská dovolená a upřímně: intenzivní péče o děti, tedy jistá izolace od profesního života mi moc nepřidala.“
Přestože hodně času tráví s dětmi, nepotkáte ji oblečenou v džínách. „Nemám doma ani jedny, protože mé postavě nelichotí. A kalhoty nosím jen z praktických důvodů. V módě mám ráda ženskost a eleganci, takže nejlíp se cítím v šatech. Při nakupování mi radí stylistka Ruth Sariska. Miluju podpatky, ale moc je nenosím. Jsem vysoká a trochu se stydím, když všude trčím,“ znovu naráží na téma sebevědomí.
Ze vztahu s režisérem Davidem Drábkem má desetiletou dceru Justýnu, s manželem, scenáristou a producentem Rudolfem Merknerem, tříletého syna Theodora.
Čtěte v pondělí
Módu s Janou Bernáškovou najdete v příloze MF DNES OnaDnes.
„Justýnka je živel, který buď milujete, nebo vám po pěti minutách poleze na nervy. Theo je pravý opak své sestry: klidná síla. Dítě, které se budí s úsměvem a celý den svítí,“ charakterizuje herečka své děti.
Výchova ji hodně zaměstnává i proto, že dcera trpí ADHD - poruchou pozornosti s hyperaktivitou. „Rodiče dětí s touto diagnózou musí trvat na pravidelném režimu a každodenně bojují s trpělivostí, která často dochází,“ přiznává Jana Bernášková. Aby všechno zvládala, ví, že si musí dopřávat čas pro sebe.
„Po nedávné operaci kolene jsem začala cvičit s trenérem a jsem překvapená, jak mě to chytlo. A jak se cítím úžasně. Nejsem totiž moc sportovní typ. Taky miluju, když můžu byt chvilku sama a pouštět si v hlavě své vnitřní příběhy.“
