ZUZANA A JEJÍ MARINGOTKA
Když mám vyjádřit něco ze svého obdivu k ženám, musím začít u té, se kterou jsem přišel do styku nejdřív - u matky.
Jmenovala se Zuzana Kočová a na rozdíl od většiny žen si za svůj život nezměnila příjmení, ale křestní jméno. Původně se jmenovala Liběna, Zuzana se jí zdálo přiléhavější, dryáčničtější a svobodnější.
Začínala jako herečka. Naučila se to řemeslo krátce před válkou v divadle u mého otce a po válce si svého učitele vzala. Zemřel, když mi bylo sedm let, a od té doby mne vychovávala sama. Z divadla ji vyhodili, ale ona si založila nové, malé zájezdové divadélko Maringotka, kde se snažila rozvíjet to, co ji otec naučil, a moc času na mou výchovu jí tudíž nezbývalo.
Nikdy jsem však neměl pocit, že bych nějak citově strádal - vynahrazovala mi to o víkendech, kdy jsme vysedávali v její pracovně a povídali si tak dlouho, až jsme spálili oběd, protože jsme ho zapomněli v troubě. Nikdy přede mnou neskrývala svoje pracovní, ale ani osobní problémy, líčila mi, co píše, jak ji otravují úředníci, jak ji deptají spolupracovníci či muži všeho druhu, probírali jsme, co považujeme v životě za správné a co naopak. Byla to taková umělecká nedělní škola pro „nahořklé individualistické optimisty“, jak ji kdosi z kulturních byrokratů v nějaké diskusi označil. Ta charakteristika se jí líbila...
Z HEREČKY SPISOVATELKA
Počátkem 70. let její divadlo zrušili, což nesla těžce. Nakonec to ale zvládla - rozhodla se, že začne psát knihy. Kdo ví, co obnáší spisovatelské řemeslo, tuší, jak je takové rozhodnutí ošidné, ale ona to dokázala. To, že se jí to podařilo, považuji za její velké vítězství nad osudem. Napsala několik zajímavých knížek, mezi kterými dominuje zvláštní lyrický cestopis o cestě na Island nazvaný Chvála putování. Vznikl v truchlivé době - na počátku 80. let - značně absurdním způsobem: kdosi z přátel se jí na Silvestra zeptal: „Co budete dělat, paní Zuzano, příští rok?“ Chtěla prý odpovědět: „No, nejspíš půjdu do háje“, ale místo toho zažertovala: „Pojedu na Island!“
Pak se jí přátelé začali občas ptát, jak to vypadá s cestou na Island, až se mi svěřila s tím, že tam snad bude muset opravdu jet. Nakonec se tam opravdu vydala, s ruskou mapou (jiné nebyly) a dvacetikilovým báglem na zádech. Bylo jí skoro šedesát, jezdila tam stopem, spadla do moře, sešla se s islandskou prezidentkou, spala dokonce jednou pod širákem a dodnes si její přátelé na Islandu, které jsem měl možnost později poznat, o její cestě vyprávějí.
Zuzana pro mě byla příkladem člověka, který je celý život zvědavý, vzdělává se, vrhá se do všech možných duchovních dobrodružství a nenudí se. Kromě toho ještě dokázala pečovat o fantazii vnoučat, vymýšlet si příběhy a pohádky, mít kolem sebe spoustu lidí a v hlavě pořád spoustu plánů...
Vychovávat člověka jako já, který mohl snadno skončit jako rozmazlený či zamindrákovaný synek slavného tatíka, určitě nebylo nic lehkého. Neodpustila by mi, kdybych tu neprohlásil, že jsem po ní zdědil také špatné vlastnosti. Určitě. Ale v zásadě mě naučila, že existují v životě podstatnější věci než světská sláva, peníze nebo i umělecká tvorba. Dokázala mi namíchat ten koktejl sebevědomí a vnitřní pokory v docela snesitelném poměru. Díky ní jsem se také já stal tím „nahořklým individualistickým optimistou“, a to je slušné dědictví, o které stojí za to pečovat.
|
JAN BURIAN |
