"Projevuje se v bolesti a tísni, která člověka i po těch letech dohání k slzám," říká dětská lékařka.
Její příběh začal v roce 1956, kdy si vzala o dva roky staršího muže, právníka. Když dítě nepřicházelo, absolvovali nejrůznější vyšetření, která neukázala žádný problém.
"Přátelé nám radili, abychom na to nemysleli, že těhotenství přijde samo. Máme prý odjet někam do hezkého prostředí a opakovaně se milovat. Nikdo vůbec netušil, jak velmi to bolelo," vzpomíná Domorázková. Pracovala tehdy jako dětská lékařka a s dětmi byla denně v kontaktu, navíc bydlela přímo nad školkou.
Adopce? Zamítá se
"Těch každoměsíčních očekávání a zase zklamání bylo strašně moc. Manžel nedával nic najevo, až po mnoha letech jsem se od něj dozvěděla, jak ho to trápilo," dodává.
Bylo jí už přes třicet, když v Praze začala pracovat v ústavu sér a očkovacích látek. Při práci se setkala s mnoha dětmi v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Poznala tak i dvouletého chlapce, tolik podobného manželovi. Oba se rozhodli pro adopci, vyřídili doklady, ale uliční výbor ji nedoporučil.
Přesto se lékařka dočkala nového života - začal tehdy, když se v sedmdesátých letech narodily děti v rodině jejího bratra. Všichni jsme spolu s neteřemi trávili nejdříve víkendy, pak i dovolené.
"Moje touha po dítěti byla splněna v březnu roku 2000, kdy se starší neteři narodila holčička Lucie. Obě její babičky jsou mladé a chodí do práce, takže veškerou pomoc neteři zajišťuji já. Teprve nyní jsem poznala, co to dětská ručka kolem mého krku, dětské žvatlání a úsměv."
Chceme dítě, ale nedaří se to
Párů, které, ač se snaží, marně touží po dítěti, jsou v zemi desetitisíce. Na jedné straně existuje metoda umělého oplodnění, jenže nemůže pomoci všem a také je nesmírně drahá. Na straně druhé jsou léta čekání, někdy beznadějného. Jsou náročná nejen fyzicky, ale i psychicky.
Hodiny návštěv u specialistů, léčba, případně podstoupení umělého oplodnění, které mnohdy nedopadne i několikrát po sobě dobře. A pak přesvědčování sebe sama, zda má člověk na to, aby si dítě adoptoval.
Kdo za to může?
Proč je stále více lidí, kterým se nedaří počít dítě? Příčin je více, vedle těch "klasických", jako je třeba neprůchodnost vejcovodů, jsou tu i další - mužům ubývá kvalitního spermatu, ženy odkládají mateřství do vyššího věku, kdy plodnost přirozeně klesá.
"A stále častěji se ukazuje, že se na potížích podílí i imunita, která svou, byť třeba jen vedlejší, roli hraje až v polovině případů neplodnosti," odhaduje imunobiolog Jindřich Madar z pražského Ústavu pro péči o matku a dítě. Podle něj existovala neplodnost vždycky, jen se o ní tolik nemluvilo, přesto soudí, že dnes se tento problém týká daleko většího množství párů než v minulosti.
Dobrá zpráva je, že existuje stále více možností, jak lidem k dítěti pomoci - jsou k mání lepší léky, stále sofistikovanější metody asistované reprodukce, je možné darovat vajíčka i spermie.
Zároveň by však bylo falešné tvrdit, že pomohou všem a hned. Někteří lidé přes všechnu snahu potomka nepočnou ani po mnoha letech.
"Nejde navíc jen o ženy, kterým se nikdy nepodaří otěhotnět, ale i o ženy, které opakovaně potrácejí třeba ve třetím, čtvrtém, pátém měsíci," upozorňuje Lenka Šimková z pražské poradny Ratolest, která se zaměřuje především na potíže související s neplodností.
Vyrovnat se s tím vším je nesmírně těžké. Život všech postižených lidí mohou všechny útrapy a marná čekání poznamenat natolik, že se často uzavírají do sebe, dostávají se do společenské izolace, velmi trpí a ztrácejí sebevědomí, jak ženy tak muži.
Na cestě za dítětem
Právě o těchto problémech bezdětných párů se rozhodla napsat knihu nazvanou Na cestě za dítětem brněnská psycholožka Hana Konečná, která již několik let pracuje dobrovolně pro pražskou nadaci Mateřská naděje. Nadace pomáhá párům, které mají problémy s otěhotněním, nebo těm, které opakovaně potrácejí.
"Napsala jsem ji proto, abych upozornila na fakt, že neplodnost, či spíše nedobrovolná bezdětnost není pouze problémem medicínským. Pro ty, kteří si tímto osudem projdou, je to totiž především problém psychosociální," soudí psycholožka, která původně na toto téma psala dizertační práci.
Podle ní je vůbec nejdůležitější uvědomit si, že situace má nějaké řešení. "Buď se podaří vlastní dítě, což je pravděpodobnost velká, ale ne stoprocentní. Anebo lidé dospějí k adopci. Je zde ještě třetí cesta, že se pár rozhodne zůstat bezdětný. Na žádné z těchto cest by si lidé neměli připadat méněcenní," říká psycholožka.
Cesta plná nesnází
Cesta za dítětem je navíc plná předsudků, problémů z nezralosti partnerů, nesmyslných rad příbuzných, ale i neschopnosti zdravotníků dívat se na neplodné páry jinak než jako na pacienta, kterého je nutno rychle odbýt.
"Bohužel, vedle nabízených skvělých možností stojí stále ještě necitlivý přístup zdravotníků, kteří mnohdy ani nejsou schopni lidi pořádně informovat. Necitlivost velmi významně zasahuje do života a snažení bezdětných párů," upozorňuje Konečná.
Problematika plození dětí je plná různých předsudků. Setkávají se s nimi nejen ti, kteří se o dítě marně snaží, ale i ti, kteří po dlouhé léčbě neplodnosti dítě nakonec jakoby zázrakem získají.
Mnoho lidí se dívá takzvaně přes prsty na děti, které přijdou na svět díky asistované reprodukci. "Většinou o nich buď hovoří jako o rozmazlovaných či vypiplaných anebo se na ně dokonce dívají, zda na nich není něco divného," vysvětluje Konečná.
Adopce není řešení pro každého
Adopce? Hlavně kdy a pro koho. Ti, kteří se marně snaží o početí vlastního potomka, by měli vědět, že je nutné se včas začít zajímat o náhradní rodinnou péči. Čím později dnes lidé chtějí dítě, tím později zjistí, že mají s vlastním rodičovstvím problém, a tím později také dozrají do rozhodnutí přijmout dítě nevlastní.
Málokdo například ví, že miminko do náhradní rodinné péče dostanou pouze páry, kde ženě je do 35 let věku. A po tomto roce už mohou získat pouze děti starší. Čekání na dítě může trvat i čtyři roky.
"Kojenecké ústavy rozhodně nejsou přecpány blonďatými modrookými andílky. Naopak, jsou plné dětí s nejrůznějšími postiženími a především dětí z menšin. Do rozhodnutí vzít si i takové dítě je třeba skutečně dozrát," doplňuje Konečná.
|
SLOVNÍČEK • Asistovaná reprodukce - česky umělé oplodnění, označuje se též zkratkou IVF (in vitro fertilization), zahrnuje větší množství různých metod, od pouhého přenosu spermií přes výběr jedné jediné spermie s normální genetickou informací až po přenos vajíček nebo embryí • Embryo - zárodek, vznikající po početí a splynutí spermie s vajíčkem KET - přenos zamražených embryí • Neplodnost - nemožnost počít dítě, týká se však i žen, které již otěhotněly, ale (opakovaně) se jim nedaří dítě donosit • Imunita - schopnost organismu bránit se infekcím a cizorodým látkám, někdy se však obrací proti vlastnímu tělu • Transfer - pojem se používá v souvislosti s přenosem vajíčka nebo embrya do dělohy • Trofoblast - zárodek, který vzniká po splynutí spermie a vajíčka a uhnízďuje se v děložní sliznici • Hormony - látky, které si samo tělo produkuje k udržení různých funkcí. Ženy, které mají problémy s plodností, však musí dostávat uměle vysoké dávky hormonů, což se může odrazit na jejich zdraví |
