Čím to, že i z těch nejhodnějších dětí může vyrůst delikvent či asociál? (Ilustrační snímek)

Čím to, že i z těch nejhodnějších dětí může vyrůst delikvent či asociál? (Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Nejen geny, ale také pohlazení má vliv na to, co z nás vyroste

  • 53
Díváte se na své dítě a přemýšlíte, jaké asi bude za dvacet, třicet let? Zůstane mu jeho průbojnost a nadšení pro nové věci? Bude se pořád bát psů? Vezme si do života všechno dobré z naší výchovy? Nevěříte-li v moc křišťálové koule, asi toho mnoho nezjistíte. Leč něco odhadnout (a ovlivnit) přece jen jde.

Spousta věcí je nám v životě geneticky dána a spoustu věcí můžeme ovlivnit výchovou. Co změníme těžko, je temperament - jednu z vlastností, s níž se rodíme a která se s velkou pravděpodobností ani v dospělosti nijak dramaticky nezmění.

"Už třeba u takového pětiletého dítěte můžeme opravdu takřka s jistotou určit jeho budoucí temperament," tvrdí dětský psycholog Jaroslav Šturma. "Živé, vitální, neklidné dítě nebude nikdy pecka. Malý cholerik s tendencí vybuchovat a vztekat se hned pro maličkost nevyroste v kliďase. Něco sice může ztlumit výchova, něco sebevýchova, ale ani tak sklony k výbušnosti úplně nevymizí."

Stejně tak nemehlo, které nejraději posedává, zřejmě nikdy nebude  temperamentní sportovec. Uzavřené, samotářské dítě s vysokou pravděpodobností zůstane introvertním dospělým, zatímco dítě nalézající největší štěstí v kolektivu by společenskost neměla opustit ani nadále.

Měnit nejde, pěstovat spokojenost ano

Byť se s těmito vlastnostmi rodíme, neznamená to, že bychom výchovou nemohli změnit vůbec nic. Dobrý životní vklad včetně stálých citových vazeb a bezpečného prostředí je to, co posiluje psychickou odolnost, kultivuje osobnost a pěstuje v dítěti spokojenost s tím, jaké je.

"Kdo má v sobě odmalička vypěstovanou důvěru ve svět a ví, že je bezpodmínečně milován, si bude spoluvytvářet svůj osud lepším směrem. Na rodiči je, aby dále kultivoval výhody potomkových vlastností a usměrňoval jeho negativnější projevy," doporučuje doktor Šturma.

"Je-li dítě spíše smutnější, uzavřené a pomalé, najděme nejprve pozitivní stránky věci: oproti rychlejším vrstevníkům je třeba přemýšlivější, nebere věci na lehkou váhu, uvědomuje si povinnosti. Snažme se mu bez vnucování ukazovat to hezké kolem sebe, radovat se s ním z maličkostí, ale uvědomme si, že z něho nikdy nebude rozjásaný optimista," říká.

Na život neplatí výpočty

Do značné míry lze předpovídat i míru inteligence. Má-li například dítě výrazné matematické vlohy, je dost pravděpodobné, že bude v tomto směru úspěšné i v dospělém věku. Mnohé můžeme poznat již na prvním stupni základní školy.

Petr Husar, připravující zkušební testy pro děti hlásící se na osmiletá gymnázia, například tvrdí: "Někdo už je v páté třídě rozvinutou květinou, téměř hotovou osobností, a když takové dítě sledujete při práci, stačí zamhouřit oči a vidíte dospělého doktora, právníka, učitele, vědce, ekonoma…"

Polemizovat by s ním v tuto chvíli mohla Jarmila Slabá, učitelka pražské základní školy, která kdysi měla ve třídě i Kamila. Takřka premianta s nadáním pro matematiku a přírodopis, s láskou ke zvířatům a chutí do studia. Ještě v prvním ročníku na gymnáziu byl velmi úspěšný, pak nastal zlom.

"Záškoláctví, kázeňské problémy, snad i drogy tam byly," vypráví učitelka Slabá. "Bylo to moje největší pedagogické zklamání. Kamil pocházel ze slušné rodiny, nevím o ničem, co by ho nějak mohlo ranit či svést ze špatné cesty. Gymnázium nedokončil, ještě asi ve dvaceti jsem ho potkala s partou nějakých asociálů. Dnes o něm nevím vůbec a bojím se, že skončil opravdu špatně…"

Podobné příběhy bohužel nejsou až tak úplně výjimečné. V jedné internetové diskusi si před časem posteskla matka sedmiletého Filipa: "Viděla jsem v televizi vystoupení otce právě souzeného 'heparinového vraha'. Tvrdil, že nechápe, jak se jeho syn mohl takhle změnit. Jako malý byl prý velmi citlivý a hodný, a začal ho popisovat přesně tak idealisticky, jak bych charakterizovala svého chlapečka já. Pane bože, jsem přesvědčená, že mám nejhodnější dítě na světě, ale co když byl kdysi stejně přesvědčený i pan Zelenka?"

Podobná otázka napadne zřejmě mnohé z nás. Čím to, že i z těch nejhodnějších dětí může vyrůst delikvent či asociál? "Člověk není mechanicky vypočitatelný," míní psycholog Šturma. "Nemůžeme na něm aplikovat fyziku a matematiku. Mezi tím, co do něho vstoupí a co z něho vystoupí jako odpověď, je jeho nitro, mozek, zpracovávání, něco do jisté míry tajemného a neznámého."

Láska + pohlazení = šance

Leč příběhy známe i opačné. Třeba dětí, jimž se nedostalo základní rodičovské péče ani lásky, a přesto z nich vyrostli kvalitní lidé s obdivuhodným morálním kreditem. Profesor Zdeněk Matějček například během svého života dlouhodobě sledoval osud "ústavních" dětí. Těch, které v životě nic dobrého nezažily, byly bité, týrané, přehlížené, ponižované, ale přesto z nich vyrostly úžasné osobnosti.

"Často jsem se ptal, čím to může být," napsal v jedné ze svých úvah. Nakonec zjistil, že v mnoha z těchto případů hrál roli jediný člověk. Vychovatel, učitel, pradlena, uklízečka... Někdo, kdo se o ně začal zajímat, kdo je povzbudil hezkým slovem, možná poprvé v životě pohladil, dal šanci a projevil lásku. Podle profesora Matějčka je právě tohle to nejcennější, co svým dětem můžeme dát, a zároveň ten nejúčinnější prostředek, jakým pozitivně ovlivnit budoucnost našich dětí. Ať se již narodily s jakoukoliv genetickou výbavou...