V současnosti má česká diplomacie v zahraničních zastoupeních na nejvyšších, tedy velvyslaneckých pozicích z osmdesáti devíti jen osm žen. V Bolívii zastupuje Českou republiku Věra Zemanová, v Malajsii Dana Huňátová. Maroko, Mauretánie a Senegal se mohou pochlubit Eleonorou Urbanovou. Velvyslanectví v Řecku zase Hanou Mottlovou. Ve Slovinsku Ivana Hlavsová, ve Spojených arabských emirátech šéfuje Věra Jeřábková. Severské Švédsko obsadila Marie Chatardová a ankarskou ambasádu Eva Filipi. Na nižší úrovni pak českou misi v Palestině vede "velvyslanecký rada" Eliška Žigová.
Trochu odlišná situace je ale na honorárních konzulátech a ještě o něco lepší na českých centrech v zahraničí. Na nejvyšších postech naší diplomacie však ženy nedosahují ani poměru mužů a žen v české Poslanecké sněmovně, který po letošních volbách dělá, především díky zeleným a komunistickým poslankyním, 15,5 procenta.
Přitom to po sametové revoluci začalo tak dobře. Hned v roce 1991 vyslala ČSFR do právě spřátelených USA Ritu Klímovou, a i když po jejím úmrtí v roce 1993 tento atraktivní post přejímali už samí muži, její prvenství je úspěchem.
V nedávné minulosti bylo v české diplomacii několik žen, které vzbudily pozornost. Kromě Jany Hybáškové je to třeba Janina Hřebíčková, která zaměstnávala od dubna 2003 česká média, když se stala českou koordinátorkou v Úřadu pro rekonstrukci a humanitární zda se chceme snažit. pomoc v Iráku, kde působila do prosince téhož roku. Z Bagdádu odešla po teroristickém útoku na misi OSN. Českých, respektive ještě federálně československých velvyslankyň po světě bylo trochu více - jmenujme například dnes již zesnulou Jaroslavu Moserovou, zastupující v letech 1991-1993 ČSFR a ČR v Austrálii a na Novém Zélandu.
Tradice žen v diplomacii je přitom u nás záviděníhodně dlouhá. První zdokumentovanou diplomatkou v našich zemích se stala Mlada, dcera přemyslovského knížete Boleslava I., kterou její otec vyslal počátkem 60. let 10. století do Říma k papeži Janovi XIII.
Středověké šlechtické slečny mnoho možností neměly, většinou je pro(v)dali nebo - měly-li více štěstí - se směly věnovat tehdy poněkud svobodnější cestě, duchovní. Jako například Anežka Česká a její intenzivní korespondence se sv. Klárou. Její méně známá sestra Blažena Vilemína založila v Miláně své vlastní charismatické hnutí se silným zastoupením žen, později nazývané vilemité.
I Johanka z Rožmitálu, manželka "husitského" krále Jiříka z Poděbrad a zvolená česká královna, byla žhavá do politiky a hodně se zasloužila nejen o kariéru svého muže, ale i o volbu dalšího českého krále, Vladislava Jagellonského. A v dobách třicetileté války a rekatolizace se tu a tam vyskytla žena jako Polyxena z Pernštejna, úspěšná ve správě zděděných statků i v mezinárodních vztazích.
Na počátku nového tisíciletí se nám politika i diplomacie ochotně otevírají. Jde jen o to, zda se chceme snažit.
JAROSLAVA MOSEROVÁ JANINA HŘEBÍČKOVÁ |
Zpracovaly Marie Saša Lienau, ředitelka proFem a Andrea Cerqueirová, redaktorka tiskové agentury gitA