6. července 1885 dostal jako první vakcínu proti vzteklině chlapec pokousaný psem. A přežil!
"Jednou v říjnu 1831 vyrazil vyděšený venkovský chlapec ze zástupu, který se natlačil u dveří do venkovské kovárny v jedné vesnici v horách východní Francie.
Skrze ustrašený, vzrušený šepot lidí zaslechl chlapec prskavé syčení s-s-s-s doběla rozpáleného železa na lidském těle, a toto hrozné syčení bylo provázeno bolestným chroptěním.
Obětí byl sedlák Nicolle. Byl zrovna pokousán vzteklým vlkem, který pobíhal po vsi, štěkal a z tlamy mu kapala jedovatá pěna. Chlapec, který od té podívané utekl, byl Louis Pasteur, syn koželuha z Arbois...
Míjely dny a týdny a osm obětí vzteklého vlka zemřelo dusivými, hrdlo svírajícími křečovitými bolestmi vztekliny. Jejich skřeky pronikaly do kosti tomuto bázlivému - někteří říkali hloupému - chlapci; a železo, jímž byla vypálena sedlákovi rána, vypálilo v jeho paměti hlubokou jizvu."
Sliny přinášejí muka
Takhle líčí Pasteurovo první setkání se vzteklinou a neuvědomělé pokusy o dezinfekci rány americký lékař a popularizátor medicíny Paul de Kruif ve své slavné knize Lovci mikrobů.
Vzteklina v té době patřila mezi nejdémonizovanější nemoci, ostatně při jejím průběhu se není co divit. Po pokousáni psem či vlkem následoval měsíc i víc mučivého čekání, hlavně podle toho, jak moc a jak blízko hlavy vzteklé zvíře nešťastníka pokousalo.
Ten se pak s vysokou pravděpodobností, ne však jistotou, napřed začal cítit divně; jeho neklid přes stav velkého rozčilení rychle dosáhl stadia slinění a velmi bolestivých křečí hltanu a hrtanu.
Postižený přes nesnesitelnou žízeň odmítal pít. Zhruba týden po vypuknutí příznaků nemoci zemřel buď dehydratací, nebo nedostatkem kyslíku, při obzvlášť tuhém kořínku pak totálním vyčerpáním z trvalých křečí.
Venkované měli ze vztekliny takovou hrůzu, že ještě v dobách Pasteurova dětství své bližní, byť jen podezřelé z nákazy, často rovnou věšeli, stříleli nebo trávili, takže francouzský král musel vydat zvláštní zákon, který to zakazoval.
Z výše uvedeného je každému jasné, že ten, kdo najde lék na vzteklinu, beznadějně propadne nesmrtelnosti.
Proč se kazí víno?
Talent a dychtivost učit se zavedla Louise Pasteura až na pařížskou univerzitu. Byl tedy původním vzděláním chemik, ale smysl pro řešení praktických problémů ho přivedl k mikrobiologii.
Tedy - tak jí říkáme dnes. Tenkrát tato věda ještě neexistovala, její založení čekalo právě na něho.
Začalo to stýskáním vinopalníků na severu Francie, že jim kysne víno v sudech. Pasteur se svým nezbytným mikroskopem přišel na to, zjednodušeně řečeno, že existují kvasinky "hodné", které podporují kvašení na etylalkohol, a "zlé", které místo kýženého lihu pilně produkují ocet či něco ještě horšího.
Už v tomto okamžiku, tedy někdy kolem roku 1855, si Pasteur začal nesměle uvědomovat, že mikrobi patrně mohou ubližovat i stvořením miliardmilardkrát větším, než jsou sami.
Poprvé se o tom přesvědčil o deset let později na bourcích, pěstovaných pro změnu ve Francii jižní. Tam tyhle devíticentimetrové živé fabričky na hedvábí chovatelům houfně hynuly.
Pasteur zjistil, že oním "neviditelným dravcem" (jak patogenní mikroby nazval Pasteurův český životopisec František Gel) je v tomto případě jednobuněčná hmyzomorka bourcová, a doporučil jednoduchou terapii: Poté, co oplodněná samička bource snese vajíčka, vyšetřit ji i samečka. Pokud obsahují mikroba, vajíčka z chovu vyloučit a zničit.
Hedvábníci jásali, ale Pasteur si brblal. Nechtěl s pinzetou v ruce jako stroj prohlížet jednoho bource po druhém... Chtěl opravdu léčit. A nejen bource. Lidi.
Náhoda přeje připraveným
První reálná šance se nabídla koncem 70. let, kdy německý lékař Robert Koch izoloval původce dobytčí nemoci sněti slezinné (antraxu) a našel způsob, jak pěstovat mikroby na živných půdách.
Pasteur pak začal studovat slepičí mor. Pěstoval jeho bacily a píchal je na různé způsoby kuřatům. Jednou k jejich infikaci z šetrnosti použil prošlou kulturu. Kuřata sice onemocněla, avšak poprvé přežila.
Po čase zvířata došla a zásilka nových ještě nedorazila. Pasteur tedy další pokusnou skupinku nouzově doplnil těmi, která už jednou nakazil onou starou kulturou. A co se nestalo - po infekci silně infekčními bacily moru právě a jen ta přežila!
Dnes víme, že po zvládnuté nákaze si organismus uloží do zálohy modely osvědčených protilátek a především si zapamatuje "technologii"jejich výroby.
Tak Pasteur objevil princip aktivní imunizace oslabeným původcem. V době, kdy většina biologů ještě na patogenní mikroby vůbec nevěřila!
Galsky temperamentní vědec si to nenechal pro sebe a samozřejmě vyvolal bouři pochybností. Aby dokázal, že to takhle funguje i u jiných infekčních nemocí, zorganizoval svůj legendární veřejný pokus: oslabenou snětí imunizuje půl stáda dobytka, pak je celé nakazí. Uvidíte, tvrdil, že přežijí jen očkované kusy!
Stalo se v květnu 1881: Na jednom statku očkuje polovinu zhruba šedesátihlavého stáda ovcí, skotu a koz oslabeným antraxem. Poté dostávají všechna zvířata mohutnou dávku mikroba čerstvého. Za pár dnů by měla uhynout. K zármutku všech konzervativců však umírají pouze kusy neočkované...
Byla to v dějinách lidstva první záměrná imunizace živočicha stejným mikrobem, který ho jinak zabíjí.
Vzteklina pukla vzteky
Zatímco část jeho laboratoře horečně připravovala vakcínu proti sněti, Pasteur zahájil závěrečný výstup na lékařský Olymp. Jistě si při volbě cíle vzpomněl na svůj dávný zážitek se vzteklým vlkem...
Začal odebírat vzteklým psům z tlamy pěnu. Potom tak dlouho zdravé psy infikoval vzteklinou, až jeden z nich přežil. Při dalších infekcích už ani neonemocněl. Tím se pro začátek potvrdilo, že i vzteklina zanechává imunitu.
A pak konečně našel způsob, jak virus oslabit - vybral kousek míchy z králíka pošlého vzteklinou a dva týdny ho sušil ve sterilní baňce. Ukázalo se, že zatímco čerstvý by psy zaručeně zabíjel, suchý ne...Ten "pouze" budil odolnost.
Když pak vypracoval postup imunizace (čtrnáctidenními injekcemi stále větších dávek rozkvrdlané "sušené míchy"), začal Pasteur plánovat proočkování všech psů ve Francii, poněvadž přímo u lidí mu to zatím přišlo příliš riskantní.
Jenže psů bylo v jeho zemi bratru dva a půl milionu! Pasteur tedy uvažuje o tom, že vakcínu vyzkouší napřed na sobě, ale tady znovu zasáhl osud. V pondělí 6. července 1885 za ním přišla zoufalá paní Meisterová z Alsaska s devítiletým synem Josefem. Předevčírem ho pokousal vzteklý pes.
Času na kdovíjaké ověřování či spekulování tedy moc nezbývalo. Ještě téhož dne Pasteur chlapci vstříkl první ze čtrnácti dávek. Poslední, nejsilnější, by neočkovaného chlapce sama o sobě zabila.
V tu dobu už je třiašedesátiletý badatel tak stresovaný, že ho přátelé v obavách o jeho život násilím odvážejí k příbuzným na venkov. Tam v mukách čeká na zprávy. Přinesli mu je snad sami andělé: Chlapec neonemocněl! Vstal z mrtvých, aniž předtím musel umřít...
Svým způsobem se tehdy pohnula země. Ochočený neviditelný dravec přemohl sám sebe! A přinutil ho k tomu zestárlý, vyčerpaný, zpola ochrnutý chatrnožka, kterému už před sedmnácti lety mrtvice vyřadila takřka celou pravou polovinu mozku!
To, co se ve světě rozpoutalo potom, by dnes Pasteurovi mohl závidět i Michael Jackson. Aby ne, první infekční nemoc (nadto právě vzteklina) pokořena, lékařům se otevírá celý nový svět preventivní medicíny.
