Lékárnice, které připravují pacientům cytostatika, pracují ve skafandrech.

Lékárnice, které připravují pacientům cytostatika, pracují ve skafandrech. | foto: Radek Miča, MF DNES

Jak vypadá jeden den tam, kde se léčí rakovina

  • 47
Rakovina. Diagnóza, kterou každý den vyslechne v Česku 175 lidí. Ocitají se tak na počátku cesty, která jen v každém druhém případě končí vyléčením. Reportérka MF DNES si vyzkoušela, čím vším si projde člověk, kterému lékař právě řekl: máte nádor.

ČTĚTE TAKÉ:
Rakovina je zabiják, snažte se jí předejít
Rakovina prsu ohrožuje stále mladší ženy
Rakovina u nás zabíjí víc než jinde

PORADNA:
Ptejte se profesora Jiřího Vorlíčka

Vzduch voní kávou. Stačí přivřít oči a jít po vůni. Minete zářivě červené plastové židličky a veselé, žlutě puntíkaté zdi recepce.

Vůně se line z prosluněné skleněné haly s vysokým stropem, kde to díky čtyřmetrovým fíkusům vypadá spíš jako ve skleníku botanické zahrady. Zkříženém s galerií - všude na zdech visí obrazy.

Pod nejvyšším stromem mají svůj stánek dobrovolníci. Rozdávají kelímky s kávou či vodou na osvěžení. K tomu někde tiše hraje hudba.

Nebýt tabule s šipkou "Paruky, příčesky" a kousek dál "Lékárna", málokoho by napadlo, že je v nemocnici, kde se léčí rakovina.

Masarykův onkologický ústav v Brně je největším centrem pro léčbu rakoviny u nás. Pečuje o pacienty s nádory už sedmdesát let a jezdí sem lidé z celé republiky. Mimo jiné proto, že zdejší ústav má lepší výsledky léčby, než je celostátní průměr.

Jak probíhá ozařování nebo chemoterapie, o které ten, kdo ji nezažil, ví jen, že po ní padají vlasy?

Všechno začíná v konziliární ambulanci. Sem přijde buď pacient se zprávou od svého lékaře, kterému se při běžném vyšetření něco nezdálo, nebo kdokoliv - jen tak, poradit se, třeba proto, že ho bolí břicho.

"Já se sem dostal náhodou. Šel jsem si nechat změřit tlak, ale paní doktorka neordinovala," říká šedesátiletý Přemysl Bříza z jižní Moravy. "Tak jsem přišel do nemocnice a internista říká: ‚Tlak v pořádku, ale ledviny ne, jste moc oteklý...'"

Pak už to šlo ráz na ráz. Do dvou týdnů byl po operaci nádoru na pravé ledvině. "Dnes nastupuju chemoterapii, protože se objevily metastázy," smířeně vypráví svůj příběh.

Slovo rakovina tu nikdo nepoužívá. "Je škaredé," vysvětluje Jan Kocák, lékař, který má v ambulanci službu. To on rozhoduje, na jaké vyšetření člověk dál půjde.

Držte mě za ruku, prosím...
Pod obrazem, na kterém se prohánějí modré rybky, beze slova sedí pár, on a ona. Čekají na vyšetření střev. Kdo je nemocný, je vidět na první pohled. Žena sedí s nepřítomným pohledem a snad jen zdánlivě nevnímá, že jí partner hladí ruku.

Žádný pacient tu nemusí být sám. Dobrovolníci nerozdávají jen kávu, ale taky doprovázejí. Kdo se bojí a nemá poblíž nikoho svého, toho budou držet za ruku. A je jedno, jestli vám je dvacet nebo šedesát.

"Často drží za ruku ty, kteří mají dostat první dávku chemoterapie," říká staniční sestra Zuzana Sýkorová.

Chemoterapie je pořád nejdůležitější zbraní v boji s rakovinou. A taky ozařování. "Deset procent pacientů se díky tomu vyléčí a nemusí na operaci," říká náměstek ředitele ústavu Jan Žaloudík.

Ozařování nejlépe zabírá při léčbě nádorů kůže. Připomíná spíš dvouminutovou relaxaci na lehátku, kdy člověk v přítmí sleduje pestrobarevné fotografie přírody na stropě.

Sestřičky se představují křestním jménem a pacient, který sem chodí několik týdnů, si může jen tak odskakovat z práce. Léčba nemá vedlejší účinky.

S chemoterapií je to horší. To je proces nejméně na půl dne. A pacient na ni dochází i léta.

Každá dávka cytostatika, která až šest hodin vkapává člověku do žíly, se připravuje zvlášť. Šije se na míru podle momentálního zdravotního stavu chvíli předtím, než se člověk usadí do křesla a sestřička napíchne žílu.

Lékárnice, které je míchají, pracují ve "skafandru" a střídají se po hodině, aby neudělaly chybu.

"Vlasy vypadají tak do měsíce," říká sestra. Čekání na lék je dlouhé, a kdo chce, krátí si je ve výtvarné dílně kreslením na hedvábné šátky nebo modelováním keramiky.

"Tento boj, který zažije každý třetí člověk, končí naštěstí čím dál častěji vítězstvím," říká ředitel ústavu Rostislav Vyzula.

Drahé léky: šance nemocných

Komu lékař před patnácti lety řekl: "Bohužel, je to nádor střev s metastázami..." měl před sebou rok života.

Dnes se díky lepším lékům šance na život prodloužila o víc než rok. "Jenže ten rok života navíc stojí pětadvacetkrát víc," říká ředitel Masarykova onkologického ústavu Rostislav Vyzula.

Za léky na rakovinu zaplatily loni pojišťovny pět miliard. Víc dají už jen za léky na nemoci srdce a cév.

Stojí ty miliardy za to, když jde často o léčbu, která v řadě případů už nedokáže vyléčit, "jen" prodlouží život o pár měsíců? "Jsem přesvědčen, že ano. Léčit rakovinu je bohužel drahé. Pacientů přibývá a na trh přicházejí nové léky," říká Vyzula.

Jenže balík peněz, z něhož pojišťovny platí péči, je omezený. Co s tím? V Anglii to vědí. Ekonomové se zdravotními pojišťovnami spočítali, jaká je "cena lidského života". Tedy částka, kterou je ještě stát ochoten ze solidárního pojištění dát za léčbu.

Dospěli k hranici 30 tisíc liber. Pokud léčba přesáhne tuto hranici, pojišťovna peníze navíc nemusí zaplatit. Společnosti se to nevyplatí. Ale pacient má šanci si ji uhradit sám.

Kruté? "Ano. Ale tu otázku řeší řada zemí. Nikdo si nechce zruinovat hospodářství. U nás nemá nikdo odvahu ani na to, si tu otázku položit," říká Josef Suchopár z firmy Infopharm, která sleduje trh s léky.
,