Sklep k archivování nejlepších vín

Sklep k archivování nejlepších vín | foto: www.faiyo.cz

Jak se pilo ve středověku

Konzumace alkoholu v Evropě dosahovala nadprůměrných hodnot už ve středověku a neustále stoupala i v 15. - 18. století. Hovoří se o dvou až čtyřech litrech vína na osobu denně. Ještě větší spotřeba byla v pití piva. Ve Skandinávii se v 16. století konzumovalo 40x víc piva než dnes. Angličané v 17. století spotřebovali tři litry piva denně na osobu, a to včetně dětí.

Tento jev lze vysvětlit několika důvody, ale především nekvalitní vodou a v důsledku žízně. Hlavně ve městech zásobování zdravotně čistou vodou vázlo a voda se jen málokde převařovala jako v Číně. Obvykle se ředila vínem, protože to mělo podle tehdejších představ léčivé, terapeutické a dezinfekční účinky. Každé jídlo se masivně zapíjelo vínem i proto, že přednost na jídelníčku měly pokrmy naložené v soli (např. ryby, sýry, maso). Posledním důvodem nadměrné konzumace piva a vína byla forma úniku z reality. V takovém případě nabývaly tyto alkoholické nápoje statutu drogy.

Víno přijali obyvatelé v celé Evropě. Vyrábělo se i v Asii a v Africe, přestože se všude neuplatnilo (neústupná překážka islámu). S evropskými výboji se postupně rozšířilo do celého světa. Vinnou révu znali osadníci v Mexiku i Peru, od roku 1541 zdomácněla v Chile a o čtyřicet let později v Argentině. V Kalifornii se víno pěstovalo od 17. století. Existují zprávy, že pirátské bandy potopily několik španělských lodí naložených chilským mokem a že se víno dobře exportovalo z Kanárských ostrovů do severní Ameriky, ale také z Persie do Indie. Když nejmenovaný sultán v roce 1526 uznal, že kvůli nadměrné konzumaci kořalky padá z trůnu, rozhodl se dávat přednost těžkým perským vínům. Která stará duše je ochutná, musí uznat, že muselo jít o vpravdě detoxikujícího kumpána.

Na evropském kontinentu se vinná réva tradičně pěstovala od Španělska po Krym. Zralému sladkému vínu se nejvíc dařilo na Krétě a řeckých ostrovech a konkurovala mu silná vína z Malagy, Madeiry a Sherry. Na německých veselicích a svatbách se v 16. a 17. století dávalo víno na jeden stůl, aby mohli nápoj ochutnat všichni hosté. Nesmíme zapomenout ani na Rusko, kde se rozdychtění rolníci těšili na nové víno už v roce 1513. A není bez zajímavosti, že v Londýně v témže období prázdné lahve od vína k jakési "recyklaci" sbírali gauneři a zloději.

Značky kvalitních vín se začaly užívat teprve v 18. století, kdy se dobrá vína stala luxusním zbožím. Dodejme ještě, že šampaňské prorazilo už ve 13. století, ale labužníci je docenili až o pět století později.  

Další typicky evropský nápoj je pivo, přestože pro rituální účely se používalo už v černé Africe a ve starověkém Babylóně a Egyptě. Pilo se v Německu, ve Francii a v Čechách. Někde do něj přidávali další substance: bobkový list, cukr, med. Od 9. století se vařilo z chmele v klášterech a bylo hořké. Později mu přišli na chuť v Nizozemí, Anglii, Polsku a Rusku. Centrem a doménou piva byla od 15. století města ve střední Evropě. Pivo se postupně naučili pít i příslušníci typicky vinných oblastí.

V 17. století se v Evropě začaly šířit nové nápoje: dosavadní nadvláda vína a piva se musela vyrovnat s kávou, čajem, čokoládou a destiláty. Tato nová móda nejprve zakotvila v prostředí mocenských elit, ale později se rozšířila do lidových vrstev. Vědci a lékaři zpočátku vysvětlovali, že nové nápoje prospívají zdraví. Brzy se ale ukázalo, že i tyto produkty nepředstavují potraviny v čistém slova smyslu, ale spíše drogy.

Ještě v 16. století byly lihoviny a pravý líh málo známé. Destilace alkoholu je více spojena s alchymisty a lékaři. Od 12. století se používala tzv. zázračná pálenka, a to víceméně jako anestetikum. Pálenka léčila koliky, povzbuzovala srdce, tišila bolest zubů a chránila před morem. Později začala opouštět lékárny a našla si cestu do domácností, hostinců a venkovských krčem. Od 17. století konkurovala vínu a přidávaly se k ní destiláty z melasy (rum), ovoce (třešňovice, slivovice, calvados, maraskino) a obilovin (vodka, whisky, gin). Cena lihovin klesala a výroba stoupala. Kořalka se stala typickým pitím vojáků před bitvou nebo lidí v těžkých krizových situacích. Vybraná společnost 18. století přešla od lihovin k likérům, a s tím souvisí i nová gastronomická závislost – čokoláda a káva.

Káva, původem z Etiopie, koncem 13. století pronikla do arabského prostředí, kde se rozšířilo její pěstování a zvyk připravovat z pražených zrn nápoj. Z Egypta si pití kávy osvojili Turci a káva pronikla nejen na evropský kontinent, ale i do Indie. Benátští kupci ji dováželi do Evropy už v 16. století a nápoj si získal obrovskou oblibu. Káva měla takový úspěch, že Francouzi a Nizozemci zakládali plantáže ve svých koloniálních državách (Antily, Jáva). Koncem 17. století se v Paříži začaly otevírat první lokály a kavárny, kde se řada obsluhujících převlékala a vydávala za Turky.

Móda pití kávy se rozšířila do Německa, Španělska, Itálie a Anglie. Kolem roku 1700 měl Londýn s 600 000 obyvateli na 3000 kaváren. Konverzace v kavárnách a intelektuální rozpravy v salonech se staly privilegovaným zvykem v době osvícenství. Nejdříve se jednalo o nápoj horních tříd, ale na sklonku 18. století ho už konzumovaly lidové vrstvy. Káva se stala masovou drogou a náhražkou vína a piva. Zvláště v zemích jižní Evropy se také prosadilo pití čokolády, ale nestalo se rozšířeným jevem. Je známo, že na jeho propagaci se podíleli jezuité. Později se čokoláda stala symbolem až příliš zjemnělé aristokracie, zatímco káva přináležela jejím intelektuálněji založeným členům.

Proti úspěšnému prodeji kávy bojovali někteří obchodníci v Nizozemí a v Anglii dovozem dalšího nápoje, který vytlačil alkohol – čaje. První náklad dorazil do Amsterdamu v roce 1610 z Indie. Ve Francii je čaj doložen v roce 1635 a do Anglie se dostal holandským prostřednictvím v roce 1650. V té době se v Nizozemí stal novou drogou a nahradil doposud tolik oblíbený alkohol – konzumovalo se až sto šálků denně na osobu. V Anglii se v letech 1760–1795 zvýšil dovoz čaje z 5 na 10 miliónů liber; na jednoho obyvatele tak denně připadly 2 libry (900 g).

Dalším podpůrným prostředkem, který v 16. a 17. století dobýval svět, byl tabák. Poprvé ho viděl kouřit Kryštof Kolumbus při svém přistání na Kubě. Do Evropy se tato vděčná rostlina zpočátku dovážela jako kuriozita pro botanické zahrady, a pak se začal masově vysazovat v Asii. V 16. století se užívání tabáku – ať žvýkáním, kouřením nebo šňupáním – rozšířilo po celé Evropě. V roce 1612 začala masová výsadba ve Virginii a tabák si vedle žvýkání dobyl módní místo i ve světě kuřáků. Dlouhou dobu dominovala dýmka a později doutníky. V době napoleonských válek zlidověl řezaný tabák balený do papírku – cigareta.

Odtud už není daleko k dalším návykovým a kompenzačním potřebám lidstva, například opiu, ach, tak rozkošnému laudanu, kokainu a chininu, ale o nich někdy jindy.