Zkuste se vžít do jeho kůže. Tlusté dítě to nemá lehké ani v chladném vnějším světě a bohužel ani doma.
Mateřství je u žen nejcitlivější struna. Poznámka, že jsme profesně nic moc nedokázaly, sice nepotěší, ale čert to vem. Poznámka, že jsme špatné matky bodne jako vosa – a to i přesto, že stále tvrdíme, že si z názorů druhých nic neděláme. Tlusté dítě nás ovšem ve společnosti, která sama tloustne a zároveň fanaticky vzývá kult štíhlosti, „usvědčuje“, že jsme jako rodiče selhali. Neuhlídali jsme jeho váhu. Nebo jsme se na to snad dokonce vykašlali?
Jak na to1. Nejprve se poraďte s pediatrem, který zná zdravotní stav vašeho potomka. 2. Dítě by nikdy nemělo držet dietu, natož hladovku! Jídelníček řešte s vystudovanými dietology – ideálně zaměřenými na děti. 3. Moudra z internetu jsou možná zadarmo, ale všeobecná. Takže vůbec nemusí odpovídat organismu vašeho dítěte. Nejdůležitější je pravidelnost ve stravování. To s sebou nese „kontrolu”, zda dítě snědlo svačinu, jestli se ve školní jídelně v jídle jen nepošťouralo, chystání odpolední svačiny, večeře. A jde o „buzeraci” dlouhodobější. Pokud na tento zájem dítě nebylo zvyklé, budete s ním bojovat. 4. Zrušte veškeré sladké pití. Tedy už žádné levné džusy, šťávy do vody, Coca-Coly a podobně. 5. I když je rodiče nekupují, mlsky se v rodinách s dětmi vždycky nějak objeví. Donesou je návštěvy, Mikuláš, babičky. Děti jsou „šmejdilové” a hledání skrýší, kam sladkosti schováte, je oblíbená zábava. Ideální je buď je potajmu sníst (tady je sobectví výjimečně kladné), anebo rozdat. 6. Nikdy neříkejme nikdy. Dítě by mělo vědět, že sem tam mlsat může. Třeba o narozeninách nebo po vysvědčení. 7. Když už sladké – tak ráno! 8. S doporučovaným sportováním je potíž, protože neohrabaného tlouštíka nikde nechtějí. Všude hledají talenty. Milosrdnější bývá sokol, oddíly bojových umění, skaut. Nucením, aby se dítě ukazovalo v plavkách mu můžete sport totálně znechutit a ještě přivodit doživotní trauma. 9. Hubnutí jde dítěti – dodržuje-li pravidla a je-li zdravé – relativně rychle. Ale z jeho pohledu zoufale pomalu. Podporujte ho proto a chvalte za každý úspěch. 10. Dítě nevažte, spíše měřte jeho obvody. |
Místo soustředění se na pomoc dítěti se pak my matky soustředíme samy na sebe. Tedy na svoji obhajobu. Připadají vám tyto myšlenkové pochody u matek a otců nezralé? Jsou nezralé. Jenže například psycholožka Jana Markvartová má s tímto uvažováním svých klientů bohaté zkušenosti.
Právě reprezentativnost dítěte řeší mnoho rodičů na prvním místě. Dělají to hlavně ti s vyšším postavením, kteří jsou vysokoškolsky vzdělaní, výkonnostně zaměření, orientovaní na výsledky, a proto profesně úspěšní lidé. Pro své dítě by udělali první poslední. Tedy pokud naplňuje jejich představy o inteligenci i zjevu. Jakmile je zklame a není „prvoligové“, případně má nějakou chybu, běda mu.
Tloušťka (o jiných problémech nemluvě) vyžaduje ovšem přesný opak sebestřednosti. Pokud má dítě zhubnout, potřebuje empatii, pochopení, důslednost a trpělivost. A hlavně pak absolutní oporu v rodině. Schytává to až dost od okolí. Doporučení číslo jedna tedy zní: neřešit sebe, komentáře druhých, ale potomka a jeho pocity.
Co projde Andule, neprojde Vendule
O tom, že hodnocení „kvality rodičů“ podle štíhlosti jejich dětí není nejšťastnější, už byla řeč. Ačkoliv se totiž v mnoha rodinách jí zoufale nevhodně, přesto jejich děti působí navenek štíhle. Psycholožka zdůrazňuje slovo „navenek“. Dítě může trpět skrytou obezitou. Nemá žádnou svalovinu, jen tuky v těle. Opticky ovšem splňuje společenské kritérium a jeho rodiče mají klid.
V jiných domácnostech se stravování řeší poctivě, a přesto se potomek vymkne a nezdravě zakulatí. Každé tělo totiž reaguje jinak a některé děti jsou odmalička opravdu žravější nebo posedlejší mlsáním než jiné a rodiče je neuhlídají.
„Chuť na sladké se navíc nedá úplně odstranit ani správnou skladbou jídelníčku, jak říkají někteří nutriční poradci. Je totiž daná geneticky,“ poznamenává Markvartová. Právě pro tu odlišnou rychlost spalování imaginární Andule projde, že si dá k snídani tři koblihy a sladké kakao, k svačině tatranku, oběd ve škole vynechá, protože jí nechutnal, a k večeři se nacpe špagetami s kečupem. To Vendula by s takovou neprošla dveřmi a každý nutriční prohřešek se na ní okamžitě projeví.
Ostatně tohle znají i rodiny, kde vyrůstají sourozenci: krmí je stejně, a přesto je jedno dítě silné a druhé hubenější. Proč tato přednáška? Protože mantrou každé rodiny by mělo být, že je třeba k dětem přistupovat individuálně.
Všichni za jednoho
Ivanka Trumpová, podnikatelka, modelka, matka tří dětí a momentálně „první dcera USA“, vydala nedávno knihu. Americkým ženám v ní radí, jak skloubit práci, výchovu dětí a k tomu zůstat krásná a hlavně sama sebou. Jde prý hlavně o srovnání si priorit, dobrou organizaci času a tvrdou práci. Ona je prý zvyklá pracovat opravdu hodně. Sice má také tak trochu hospodyni, chůvu a zahradníka, ale to podle ní až takovou roli nehraje...
Pokud na rozdíl od ní žijete bez hospodyní a zahradníků, nejspíš časově ani finančně nezvládnete vařit potomkovi něco extra. Řešení by se dalo nazvat: jeden za všechny, všichni za jednoho. Stravovací návyky a jídelníček musí kvůli malému tlouštíkovi změnit celá rodina. Tedy i ti, kteří hubnout nepotřebují.
Dobré na tom je, že děti v žádném případě nemají držet klasické diety. Potřebují pouze pravidelný stravovací režim a pestrou stravu připravenou z kvalitních produktů. Což je způsob stravování, který prospěje úplně všem.
Není to fér, ale není zbytí
Ano, je to starost a stojí to spoustu práce a času navíc. Nejde jen o to, upéci maso a přihodit k němu zeleninu. Nejdřív totiž „někdo“ musí ono maso a zeleninu nakoupit, což znamená na jídelníček stále myslet.
A když vám ještě odborníci na výživu řeknou, abyste zapomněli na mrazáky, protože nejlepší je kupovat u řezníka maso čerstvé? To pak těžce závidíte těm, kteří k večeři prostě vytáhnou z mrazáku pizzu nebo dětem namažou chleba s máslem.
„Redukce váhy u dítěte je starost a velký výdaj energie navíc. K tomu je to i drahé. Čím má rodina hlouběji do kapsy, tím víc se musí nad tím, jak vařit zdravě a přitom udržet rozpočet, přemýšlet a investovat čas do domácí přípravy. Rodičovství má tu vlastnost, že energii navíc, pokud nám na dítěti záleží víc než na svém pohodlí, vydávat prostě musíme,“ podotýká psycholožka. Oproti rodičům malých celiaků, kterým nezbývá než vařit bezlepkově, to ale ti, kdo musejí „jen“ chystat jídlo zdravé, mají snadné.
Jídlo je signál
Nynější epidemie nadváhy mezi dětmi hodně souvisí se spěchem. Stravujeme se nepravidelně a často potomka zaplácneme různými rychlovkami. K tomu se přidává další problém.
„Jí dítě najednou méně anebo výrazně víc než obvykle? V takové chvíli by měl rodič zbystřit,“ upozorňuje Jana Markvartová.
Dětská obezita očima pediatra Bohuslava Procházky 1. Obezita se u dětí posuzuje hůře než u dospělých, a to kvůli různé rychlosti růstu u dětí ve srovnatelném věku. Děti přicházejí na vyšetření ke svému pediatrovi každý druhý rok, ten by je měl upozornit na počínající nadváhu či obezitu. 2. Pokud chtějí rodiče sami posoudit, zda je dítě obézní, je asi jedinou možností použít graf, který je ve zdravotním průkazu. U dětí do 5 let se většinou posuzuje podle tzv. výškově-hmotnostního poměru a nad 5 let je vhodnější takzvaný Body Mass Index. Pokud je výpočet BMI pro rodiče příliš komplikovaný, lze použít výškově-hmotnostní poměr i pro starší dítě: zadá se pouze výška a váha dítěte. 3. Postava dítěte a jeho proporce se s věkem během růstu mění. Například před obdobím rychlého růstu je určitá doba, kdy se postava „zakulacuje“. Tyto změny jsou samozřejmě obsaženy ve zmiňovaných růstových grafech. Pokud z nich dítě jasně vybočí směrem do nadváhy či obezity či naopak podváhy, určitě by rodič neměl spoléhat, že dítě spontánně tuto nenormální pozici zase opustí. 4. U dětí určitě nejsou namístě žádná drastická omezení a speciální diety. Měl by se však nastartovat určitý režim. Tedy že se jí 5x denně se zvláštním důrazem na snídani. 5. Sladkosti včetně nápojů se musí z běžného jídelníčku odstranit, zařazuje se více zeleniny a ovoce. Ke zdravému jídelníčku také patří celozrnné pečivo. Důležité je zvýšení pohybové aktivity. Tato opatření platí samozřejmě pro celou rodinu, protože jen s podporou celé rodiny je šance něco změnit. |
„Když dítěti přibude tréninků ve sportovních kroužcích, má zvýšená chuť k jídlu logiku. Pokud ale sportuje pořád stejně nebo třeba vůbec, něco není dobře. Děti se přecpávají, když se stresují, a myslet si, že dětské starosti jsou úsměvné hlouposti, je kardinální omyl. Děti své problémy prožívají mnohem silněji než dospělí, protože jim chybí životní zkušenosti, které učí nadhledu. Trápící se dítě se jídlem utěšuje. Potřebovalo by blízkou osobu, která zjistí, co se děje, a uklidní ho. Potíž je v tom, že rodiny dnes společně kvůli pracovnímu vytížení jedí zřídka. V týdnu se možná potkají u snídaně, přes den obědvá každý zvlášť a večer často s dětmi večeří nanejvýš jeden rodič, případně chůva. Pak dospělým samozřejmě ́detail ́, že se dítě začalo cpát, unikne. Nepostřehnou, že plíživě kyne, a proberou se, až když je tlusté.“
Co s tím? Další špatná zpráva pro workoholiky. Dítě svým tloustnutím volá po rodičovské pozornosti.
Jak říkat pravdu
Tu situaci zná z dětství kdekdo. Přijelo se k babičce a ta buď spráskla ruce: „Bože, ty seš vizuna,“ anebo člověka pochválila slovy: „Vypadáš pěkně zdravě.“ Při té druhé variantě člověka – aspoň na chvíli – přešla chuť na její vyhlášené buchty. Za termínem „pěkně zdravě“ totiž zapomněla dodat: „... a vypaseně.“ Babička nelhala. Milovaná vnučka se jí opravdu jevila přes brýle lásky hezky bytelně stavěná. Ovšem pro spolužáky, především tedy Vondráčka ze třetí lavice u okna, který se „pěkně stavěné vnučce“ strašně líbil, byla „tlustoprdka“. Náklonnost házením křídou proto projevoval vizuně Šulcové. Jak a kdy tedy s dětmi o jejich nadváze otevřeně mluvit?
Podle psycholožky Markvartové šestileté dítě neřeší, že je při těle. Vadí mu však, když se mu ostatní smějí. Za svoji postavu se začíná stydět zhruba kolem osmého roku. A právě tehdy se s ním už dá mluvit na rovinu.
„Těžko můžeme doma ze dne na den změnit stravovací zvyky a chtít, aby je dítě akceptovalo, když neví proč,“ říká psycholožka Markvartová. Děti vůbec nepotřebují, aby se jim neustále tvrdilo, že jsou bezchybné. To je velký omyl dnešní doby. Naopak bychom je měli naučit přijímat i kritiku. Důležitá je však forma.
„Když holčičku plácáme přes ruku natahující se pro sušenku se slovy: Necpi se, budeš ještě tlustší, než jsi, docílíme pravého opaku. Dítě se bude cítit nemilované a šikanované,“ vysvětluje psycholožka. Pak do sebe těch sušenek pro útěchu naláduje deset. Ani chlácholení ve stylu „Nevšímej si blbých poznámek, jsi hezká a hodná“ není správné. Podkopáváme tím vlastní důvěryhodnost.
Holčičce, které se klepou špeky, je potřeba jasně říci, že ji čeká období práce a odříkání. Bulimii i anorexii u dítěte snadno rozjede právě nevhodná forma sdělení. Takže, jak na to správně? Třeba takhle: Jsi chytrá a šikovná, ale bude ti to víc slušet, když trochu zhubneš. Pustíme se do toho společně. Já to taky potřebuju. Ono „držení basy“ s dítětem je zcela zásadní.
I když nedrží klasickou dietu, budou pro něj první týdny změn v jídelníčku nepohodlné. Vůlí si na rozdíl od dospělého nepomůže, není dost silná. Pomáhá mu jen náš vzor.
