Ona
Mezi dospělými bývá často idyla

Mezi dospělými bývá často idyla | foto: shutterstock.com

Jak poznáme, že jsme dospělé. Otestujte samy sebe

  • 44
Někdo se ještě v padesáti chová jako dítě, jiný je rozumný už od puberty. Jak poznáme, že jsme dospělé? Třeba podle toho, že nás už nevytočí vlastní rodiče, nebo už nechceme měnit povahu svého partnera.

Dospívání duše je komplikovanější než biologická zralost, kterou v omezeném časovém období prozradí řada sexuálních znaků. Podle psycholožky Marie Vágnerové je psychosociálních znaků dospělosti víc a projevují se v různých oblastech života. „O takzvané skutečné dospělosti mluvíme tehdy, když se jedinec může „pochlubit“ většinou z nich,“ píše ve své učebnici vývojové psychologie.

OteSTujte se: Jak moc jSTE DOSPĚLÉ?

1. Jsme samostatné, za své činy zodpovědné

znaky dospělosti

Nárůst povinností, ekonomická samostatnost, relativní svoboda vlastního rozhodování a chování, schopnost přijímat zodpovědnost, větší sebejistota a sebedůvěra, větší osobní vyrovnanost. Sexuální zralost, vyrovnaný vztah k lidem.

Velký balík starostí i problémů, který nám sem tam zpříjemní něco pěkného a kterému říkáme život, bychom zvládly i samy. Nezhroutily bychom se. Umíme si vydělat peníze a vyjít s nimi, zvládneme postarat se o domácnost, o dítě, klidně i o manžela a kočku a přitom známe své priority, takže je nám jasné, že v leckterých ohledech se stačí snažit jen nějak, nikoliv dokonale.

Možná, že naši rodiče chtěli, abychom byly poslušné, jenže teď víme, že ideály jsou hlavně romantické, nikoliv reálné. Nejsme vzorné, ale i když uděláme pitomost, neutečeme a nezapíráme, jako když jsme v dětství ostříhali sousedovic chlapečka. Nýbrž napravujeme.

2. Nevytočí nás vlastní rodiče, chválit se umíme samy

20-40 let mladá dospělost

„Jedním ze znaků psychosociální dospělosti je schopnost korigovat své chování a schopnost a ochota přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí i činy, které se vztahují k druhým lidem i sobě samému. Dalším znakem je například schopnost sebereflexe, což je něco, co ani zdaleka není vlastní všem dospělým jedincům stejně jako schopnost přijmout zodpovědnost. Dospělý člověk by rovněž měl disponovat odhadem vlastních sil a kompetencí, měl by lépe ovládat svoje emoce a jednání, měl by mít ujasněný postoj k autoritám (v práci je to nezbytné) a měl by být schopen realisticky vidět svoji generaci, generaci svých dětí i generaci svých rodičů.“
Zdroj: Marie Vágnerová: Vývojová psychologie

Jako teenagerky jsme měly rodičů možná plné zuby. Mluvili nám do života, zakazovali, radili, doporučovali, kritizovali. Různě dlouho v nás pak ještě přetrvával vzdor, snaha vymezit se vůči jejich nemožně zastaralým názorům. Ale ať jsme chtěly nebo ne, pochvala dospělých byla naším motorem. Jednou to však přijde: zjistíme, že rodiče stárnou, role se otáčejí a my za ně břebíráme zodpovědnost. Přestaneme se hádat, jsme shovívavé. Vždyť už je přece za ta léta známe a bylo by bláhové od nich čekat cokoliv, co by překročilo jejich vlastní stín. Uleví se nám. A chvála dospělých? Potěší, ale pochválit se už umíme i samy.

3. Nehledáme věčnou lásku jako smysl života

Možná jednou najdeme čas přepsat pohádky, v nichž se z princů na bílém koni stanou ti naši chlapi. Takoví, kteří si rádi zajdou na pivo, a zatímco problém v práci vyřeší raz dva, od těch domácích utíkají. Nejhoušť do hospod, někdy zas do práce, jindy ke sportu, ať už k televizi nebo na skutečné kolbiště. Snad pak v roli novodobé Boženy Němcové zachráníme příští generace holčiček, které se svých snů o princeznách drží ještě hezky dlouho poté, co je jim dovoleno popíjet s princi alkohol v domnění, že stačí být skromná a krásná a štěstí tu bude coby dup. Až na věky.

Dospělé jsme, když přestaneme hledat lásku jako životní cíl, po jehož dosažení očekáváme už jen trvalý pozemský ráj. Víme, že štěstí je v nás.

Ilustrační snímek

4. Nechceme měnit partnerovu povahu

Přijde den, kdy definitivně pochopíme, že je náš partner prostě takový, či makový. Jestliže nám jeho onakost zásadně vadí, je čas se poohlédnout po někom jiném, protože nemá cenu se zbytek života navzájem štvát.

Pokud si ale celý život kouše nehty, zásadně si neuklízí ponožky, anebo máte pocit, že své kolo (auto, lyže, kamarády, gauč, televizi, či půllitr...) miluje víc než vás, čehož problematickým důkazem je fakt, že si s vámi vůbec nepovídá, zapojte toleranci na turbo. Jiný nebude, neboť pravda jest, co říká známé přísloví o starých psech a nových kouscích.

5. Smířily jsme se se svými možnostmi

Nesnášíme se, za to, že neumíme aspoň tři jazyky, jako kolegyně? „Trapně“ se bojíme vyjet s autem na dálnici, nebo se nám hnusí pneumatika, co nosíme na břiše? Pokud jsme opravdu dospělé, dobře víme, na co máme a kde jsou naopak naše limity.

Se 165 centimetry výšky a rameny, které by nám záviděla jedině závodní plavkyně, se nenacpeme do velikosti XS/34. Na dálnici jde o život, což je o dost horší, než jet autobusem. A tři jazyky? Můžeme je klidně zvládnout, pokud překopeme priority. Jen my samy víme, jestli nám změna v hodnotovém žebříčku prospěje a nebudeme se pak naopak trápit výčitkami, že kvůli lekcím hebrejštiny nemají doma děti denně teplou večeři.

Coby dospělé se nesrovnáme s jinými. Jsme originál a dobře známe své přednosti i slabiny.

6. Umíme ustoupit, ale víme kdy se pohádat

Naše trpělivost je u konce: čekáme na partnera s večeří a on nikde. Přitom máte výročí seznámení a přece slíbil... Když se konečně objeví ve dveřích a navíc v nápadně dobré náladě, saháme po válečku na nudle. Je však dospělé se ovládnout. Tahle lapálie za konflikt nestojí, i když atmosféra je v tu chvíli podobná oku hurikánu. Snad mu zítra v klidu budeme moct říct, jak nás mrzelo, když nepřišel včas.

Nicméně, když nás, nebo naše děti partner (nebo šéf) nespravedlivě nebo hrubě omezuje a ponižuje, vyražme do boje. Pohádejme se, jak nelíp to dokážeme. Partner dost možná práskne dveřmi (ty šéfovské za sebou raději v klidu zavřete) a až se zase sejdete, vzduch bude jako po bouři.

7. Kritikou se neužíráme. Z chyb se poučíme

Netrápit se kritikou, to je pro ženy jeden z nejtěžších úkolů. Kritika je pro nás velmi stresující, zatímco na muže působí spíš motivačně. Ženám na dlouhé hodiny i dny pokazí náladu a jsou schopné situaci dokola rozebírat.

Pokud se ale naučíme zachovat chladnou hlavu a nebrat si kritiku osobně, dobře děláme. Snáze se pak totiž koncentrujeme na samotnou podstatu problému. Dokážeme-li v tu chvíli „vypnout“ emoce, míří náš mozek nerušeně k řešení. Je to obtížné, proto buďme k tomuto bodu dospělosti shovívaví a berme ho víc jako ideál, k němuž by bylo fajn se přiblížit, než jako rys, bez kterého nikdy nedospějeme.

Ilustrační snímek

8. Umíme pracovat i odpočívat

Která z nás si neprošla obdobím, kdy měla pocit, že nic nestíhá a že jde z práce do práce a že to není život, ale spíš překotné propracovávání se do hrobu?

Pokud neumíme odpočívat, chátráme na těle i duši a paradoxně ani naše práce není tak efektivní. Proto se divíme, jak je možné, že kolegyně je pořád někde na dovolené a viděla už všechny nové filmy, zatímco my měly za posledních pět let jen týden volna a v kině byly naposledy s babičkou na kreslených pohádkách. Ona stíhá v pohodě i svou práci.

Jak to dělá? Umí odpočívat. A tak pokud nám relax nejde, naordinujme si ho jako nutnost, jako jiný druh povinnosti, tentokrát práce na svém zdraví.

9. Ovládáme své emoce

Dospělost je to, co koresponduje úzce s životními zkušenostmi a zralostí. Vnímám ji jako stav, kdy se dokážeme přijímat i se svými nedokonalostmi, za něž dokážeme být z o d p o v ě d n í, kdy máme vyvážený pozitivní vztah k sobě samým. Dokážeme obhájit v soužití s ostatními svoji autonomii, aniž by nás přespříliš zrańovala kritika druhých, kterou bychom brali jako devalvaci vlastního já.
PhDr. Jitka Douchová

Další tvrdý oříšek ženského světa plného právě nejjemnějších emocí a neuchopitelných pocitů.

Jejich ovládání ale neznamená potlačení. Naopak. Pocity jsou naše výhoda. Naslouchejme jim, vnímejme jejich sebemenší chvění, jen je nenechme nekontrolovaně řádit.

Emoce nám o světě napoví tolik zajímavého a originálního, leckdy nás dokonce v úvahách posunou daleko před racionálnější a na výkon zaměřené muže. Jde o to, umět city rozumem zpracovat, pojmenovat a vytěžit. Dospělá žena to zvládá s úsměvem.

10. Nedáváme si nesmyslná předsevzetí

Zhubnu deset kilo, abych vážila jako Victoria Beckhamová, říká si nejedna sotva padesátikilová slečna. Tak přesně takové závěry už máme za sebou, protože sebepoznání, větší osobní vyrovnanost i ty jsou příznačné pro dospělost.

Když nesnášíme uklízení, nebudeme si přece dávat téměř masochistická předsevzetí a raději si na to někoho zaplatíme, zatímco čas věnujeme vaření pro rodinu nebo pletí záhonku. Zkrátka činnostem, které nás těší.

Neříkáme si, že budeme od zítřka přítulnější, a to i v případě, že partner přijde z putyky a zrovna nám nevoní. Nedáváme si ale ani závazek, že kvůli nám přestane chytat ryby nebo pít pivo... do měsíce, do roka, do Vánoc. Hýčkáme si lidi, které máme rády, ale hlavně nezapomínáme ani samy na sebe.