Došlo mi to už v dětském věku, když jsem se zúčastnila vyhlídkového letu nad českými hrady a zámky, pořádaného tuším Sběrnými surovinami pro nejlepší sběrače starého papíru. Bylo to vzrušující dostat se tehdy do vzduchu. Fascinující byla i elegantní, laskavá a navoněná letuška, která chodila mezi sedadly na vysokých podpatcích a ladnými pohyby rukou upozorňovala na Karlštejn, Křivoklát a Hlubokou pod námi.
Pilot ale zřejmě tak laskavý nebyl. Nejspíš neměl rád snaživé sběrače, kteří kazili normu ostatním, protože letadlo se houpalo jako bárka na rozbouřeném moři. My děti bledly a bylo zřejmé, že namísto informace o hradu, který právě přelétáváme, bychom potřebovaly spíš informaci o tom, jak je letadlo vybavené pro případ nevolnosti.
Pamatuju si, že jsem se chtěla té letušky zeptat, ale nevěděla jsem, jak ji oslovit. ,Slečna‘ nepadala v úvahu, protože na gestikulující ruce s rudými nehty se blyštěl tlustý snubní prsten, ,soudružka‘ se mi zdála vzhledem k těm červeným nehtům a vysokým podpatkům zcela nevhodná a nic jiného mne ne a ne napadnout.
Nakonec to prolomil kluk sedící na sedadle přede mnou. Poté, co vydal dávivý zvuk, přivolal vonnou letušku naléhavým a téměř plačtivým: "Pani, já jsem se poblil."
Vybavuju si, jak se mi to zdálo nepatřičné. Ne kvůli tomu slovesu. Neseděl mi způsob oslovení. Jistě k tomu přispělo krátké, a přesto protažené, do široka otevřené telecí ,í‘, co zní spíš jako ,é‘: "Paněěě!"
Problém je, že to tak vyslovují skoro všichni. Jako by chyba byla ve slově samotném. Bez doplňku nezní a působí bezradně. Možná to bude pravý důvod, proč se v našich krajích ujaly milostpaní a mladé paní a paninky.
Každý si prostě pomáhá, jak umí. Madam je přijatelné, dámo příšerné. Občas si představuju, co udělám, až ještě trochu sejdu, dobelhám se k doktorovi a on se mě zeptá: "Tak co vás trápí, babi?" Myslím, že nejlepší bude, když odpovím něco jako: "Klouby, panáčku." A když se mu to nebude líbit, navrhnu mu holoubka: "To mazání už nezabírá, holoubku."
Mojí mamince řekla ,babi‘ nemocniční sestra až na smrtelné posteli. Maminka v té době prakticky už nekomunikovala. Po tomhle oslovení ale jakoby zázrakem promluvila. "Jmenuji se Horelová, sestřičko," opravila ošetřovatelku se směsí dotčení a prosby. Pravděpodobně to byla její poslední slova.
Přitom ta sestra to nemyslela zle. Nevěděla, že maminka umí latinsky, šila u Svátkový a oslovení ,babi‘ považuje za ztrátu identity. Potřebovala s ní navázat kontakt, jména si při tom množství pacientů nepamatovala a na jiné řešení nepřišla.
Konečně, v pohádkách a knížkách Boženy Němcové se oslovení ,babičko‘ považuje za vlídné. Patří ovšem výhradně prosté ženě. Kněžně Zaháňské by tak největší česká spisovatelka neřekla, ani kdyby bylo urozené paní pětadevadesát. Domyšleno platí, že co není vhodné pro kněžnu, není vhodné pro nikoho. Tím spíš, když se nemůže bránit.
Myslím, že je na čase, aby se v Ústavu pro jazyk český nad problémem zamysleli. Když se mohou psát diplomové a dizertační práce o středníku nebo o spojce ,i‘, proč by se nedalo podrobit vědeckému zkoumání oslovení ,paní‘? Ať někdo vysvětlí, proč obstojí tak nanejvýš na jevišti, ale v běžném životě selhává. A dalo by se s tím něco dělat?
V tomhle ohledu moc optimistická nejsem. Ačkoliv, když slyším, jak kreativně se k jazyku staví mladá generace, ztracené to není. Možná by stačilo zadat v jednom z celostátních testů, které mají měřit nejen vědomosti, ale i tvořivost mládeže, úlohu: Sedíte v restauraci a chcete přivolat čtyřicetiletou servírku. Jaké oslovení použijete?
Oni už na něco přijdou.
 Autorka Radka Kvačková vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz. |
