Prožili jste něco zajímavého? Posílejte nám své příběhy na e-mail ona@idnes.cz. Text vložte do těla e-mailu, ne do přílohy. Pokud nás příběh zaujme, po nezbytné redakční úpravě ho zveřejníme. Ideální délka příspěvku je kolem 2 000 znaků. Vyhýbejte se prosím vulgárním výrazům a dodržujte gramatická a stylistická pravidla.
Volali předevčírem, že se mám v 17 hodin dostavit. Tak jsem druhý den – tj. den předem – šla ke kadeřnici a doufala, že bude mít volno. Měla jsem štěstí, za půl hodinky jsem byla o dvě stovky lehčí a na hlavě měla účes, který vypadal jako helma.
Narazila jsem si na hlavu čepici a vyrazila do chumelenice. (Vždycky, když jdu od kadeřnice, hodně fouká vítr nebo prší. Chodím pravidelně 2 x ročně, na podzim a na jaře, ale tentokrát je zima tuhá …).
Následující den jsme na kurzu (projektový manažer) řešili modelový příklad dvou rodin: Petr pracuje na 12-ti hodinové směny v režimu 2 dny noční, 2 dny volno, 2 dny ranní, 2 dny volno, začíná v pondělí noční směnou, Vratislav pracuje ve stejném režimu, ale začíná v úterý ranní směnou, jejich manželky pracují shodně (aby to bylo jednodušší) od 7 do 15.30 hodin od pondělí do pátku, jen jedna dojíždí, a děti chodí do stejné školky. Bydlí v jednom domě a budou společně malovat byty … Primalex stojí tolik korun, tónovací barva tolik korun, krycí schopnost je taková a rozpočet mají takový …
Tak jsem jim to plánovala do všech detailů, až se mi z hlavy kouřilo, a vlasy mi zplihly! Byla jsem z toho vyřízená, jako bych malovala sama doma.
Na odpoledním kurzu (účetnictví) jsem u těch barev zůstala a mezi účtováním má dáti a dal jsem v hlavně řešila, jak to udělat: nemám peníze na to, abych si dala vlasy nabarvit, a když se půjdu někam ucházet o místo se šedinama, tak mě nevezmou, ale ty peníze na barvu budu mít, až mě někam vezmou.
Na ty kurzy chodím, abych si zvýšila šanci na trhu práce.
Přišla jsem domů a započala přípravu na pohovor. Nejdříve jsem se důkladně vykoupala a umyla si nový účes. Provedla si manikůru a vytrhala chloupky na bradě. Udělala si svůj přirozený rozcuch – je přece důležité, abych se dobře cítila. Nohavice kalhot od kolen dolů plné bílých skvrn od soli rychle přemáchla, zapnula topení na plno a dala je sušit. Boty umyla.
Ostatně výběr oblečení je snadný – jedno univerzální, které snad něco navíc zamaskuje. A než mi uschnou vlasy, tak na internet – honem se všechno naučit o firmě, vždycky se na to ptají. A už mi zbývá tak málo času nadrnčet se angličtinu – jak začnu? Třeba: „Let me introduce myself, my name is … I am 47 year old, ježíšmarjá, ty číslovky se mi vybavují v němčině! O věku raději pomlčet! A taky něco z té obchodní – zákazník, dodavatel, objednávka … Firma-matka je německá, tak ještě: Ich heisse …. Ich bin arbeitslos …
Namalovala jsem si rty rtěnkou, řasy řasenkou a taky vypelichané obočí – řasenkou. Čas se naplnil, opatrně našlapuji sněhovou břečkou, abych se nezacákala. Novák se slitoval, že mě tam odveze. Čekám před jeho domem a vidím se ve skle vchodových dveří – má to vůbec cenu, abych tam chodila? Novák už jde, a jak mě vidí, začne se culit. Marně z něj mámím, čemu že se to jako směje? (Nechce mě ranit).
Mám to akorát a za pět minut pět projdu vrátnicí ověnčená návštěvnickou cedulkou a v ruce lísteček, který si tam musím dát podepsat. Výtahem kovovým zvenku i uvnitř vyjedu do nejvyššího patra. Prosklenými okénky ve dveřích nahlížím do prázdných kanceláří, ani v otevřeném prostoru s mnoha pracovišti nikdo není. Až na konci chodby jsou dveře otevřené. Jsem usazena do židle, která má na boku štítek – je to židle jednací. A musím čekat. Od vedle – kam pak půjdu – je slyšet hovor. Mají zřejmě důležité jednání, když nerespektují sjednaný čas schůzky se mnou.
Po deseti minutách začínám rozumět slovům. Je tam také uchazečka o zaměstnání. Ale zdá se, že to musí být známá, jak si tam důvěrně povídají, a ona pomlouvá své současné spolupracovníky. Mužský hlas také dlouho hovoří. Jsou oba velmi komunikativní! Ti jestli budou spolu dělat, tak budou jen žvanit, (a kdo bude makat?), myslím si. Asi se přece jen neznají: ON: „A jak píšete na stroji?“ ONA: „Píšu jen dvěma prsty … hi, hi hi.“ ON: „To nevadí, já taky píšu jako blesk – jen sem tam uhodí … ha, ha, ha.“ AHA!
Uběhlo 40 minut, stojím a dívám se z velkého okna na slunce zapadající za kopec. Vidím svůj baculatý obličej v zrcadle, které zkresluje, tvář se zdá protáhlejší … Chtělo by se mi odejít, ale nejde to, musím mít přece podepsaný ten lísteček, jinak mě nepustí z vrátnice ven. Rozhovor se přece jen chýlí ke konci, ze dveří, stále za družného hovoru, vyleze mladé vysoké bidlo, tak hubené, že pas kalhot má hluboko pod holým pupíkem – ba ne, to je teď móda. Je pěkný pohled na bronzově opálenou kůži, zvláště ke konci nekonečné zimy.
"Tak pojďte dál a něco nám o sobě řekněte …"
"Mám ekonomické vzdělání a související dvacetiletou praxi na pozicích účetní finanční, provozní, mzdová, personalistka…"
"Jak Vás tak poslouchám, tak pro nás se nehodíte," přeruší mne v půli první věty.
"Ale sekretářku jsem taky dělala a píšu na stroji všemi deseti hmatovou metodou, poslepu," snažím se hájit.
"No, víte, my sem z Prahy budeme stěhovat firmu, tak třeba za půl roku … A angličtinu potřebujeme jen obyčejnou, napsat dva mejly za den, viď," obrátil se k přísedící slečně, které už únavou padají víka s dlouhými řasami.
Sluníčko už zapadlo za obzor úplně.
Sjedu kovovým výtahem a projdu prázdnou budovou na ztemnělý dvůr. Asi půjdu domů pěšky, nervózní Novák už určitě nečeká. Čeká, na prázdném parkovišti stojí jediné auto.
"Já tě zabiju!“
Tak jo, protože jinak mě budeš muset živit!!!
