Je to téma nanejvýš choulostivé, ale naštěstí už ne bolavé, takže jsem schopna se i veřejně podělit se svou zkušeností. Manžel mi byl nevěrný. Jak šel čas, mozek mu skončil pod pupíkem a svoje opojení, k mojí smůle, nebyl schopen ani tajit. Plakala jsem, nadávala, vyhrožovala... nic platné. Snad mu to dělalo i dobře.
Pravidla čtenářské soutěže najdete ZDE. |
Když jsem vypátrala, o koho jde, kvůli komu se tak soužím, v ten moment mi stouplo sebevědomí. Děva sice lepá, ale úplně blbá, což zástupu obdivovatelů evidentně nevadilo.
Osušila jsem slzy, změnila svůj odraz v zrcadle, zase jsem vyšla z ústraní "mezi lidi" a v momentě, kdy se můj muž zase chystal na víkendový zálet, jsem mu vyrovnaně oznámila, že jsem schopna respektovat jeho jiný středobod, ale totéž bych chtěla i já od něho.
A jak tak na mne tupě zíral, rodila se mi v hlavě báchorka o motorkářovi, který by nadcházející víkend velmi rád strávil se mnou...Bavila jsem se tím monologem a manželova svěšená čelist přidávala na plynu mojí fantazii.
Neděle večer. Koupaliště opouštím jako jedna z posledních. Můj muž sedí zkroušený v sedačce. Na stole večeře. Oschlá. Pugét. Čerstvý. "Jak ses měla... s ním?" Bylo mi ho až lehce líto, jeho oči vlhly, moje vítězně zářily. Lehké doteky, zpověď poraženého, ale milujícího chlapa, sypání popela na hlavu, padla i ostrá slova sebekritiky.
Masochisticky chtěl znát detaily z mého víkendu. "No, víš, on moc chtěl, ale já jsem prostě nemohla, i když na mě kašleš, stejně nedokážu být s někým jiným..." Objal mě tak prudce, až jsem se lekla. Plakal a stále opakoval, jak mě miluje. Tak jsem se na něho usmála a VYTŘELA MU ZRAK od slz...
