Než začnu samotným vyprávěním, možná bych Vám měla napsat, jaká jsem. V době, kdy je mi sladkých patnáct let, jsem stejná jako mé vrstevnice. Mám ráda život, vzrušení a kluky. Možná se trošku liším. Nad vším moc uvažuji a snažím se nejdříve zvážit všechna pro a proti a teprve potom jednám. Léto je období, kdy nejvíc ožívám, kdy se nejvíc raduji a využívám svých schopností přátelit se s každým.
Je tu zima 1999. Za chvíli budou Vánoce. Vánoce mě naplňují zvláštním pocitem. Láska, radost, štěstí a ochota pomáhat druhým, to jsou slova, která se vybaví snad každému. Miluji Vánoce.
Těším se na strejdu i lyžování
Pravidelně každý rok po Štědrém dni odjíždíme za babičkou do Turnova. Moc se těším, babička určitě zase napekla spousty dobrého cukroví. Při této vánoční pohodě čekáme návštěvu. Přijede babiččin syn, můj strýc Honza. Mám radost, už jsme se dlouho neviděli a on mi slíbil, že mě vezme s sebou do Koberov lyžovat. Lyžovat sice neumím, ale to přeci nevadí, hlavně že bude zábava.
K jinak zaběhnutým pocitům z Vánoc se přidává jiný. Je to něco, co nedokáži popsat. S rodiči jsme nikdy nejezdili na hory, a proto starost mámina bratra je mi příjemná. Je jiný než naši, více mi toho povolí. Když jedeme domů večer ze sjezdovky, tak se stavujeme u jeho kamaráda. „Asi nějaká oslava“, napadne mě po otevření dveří do chalupy. Spousta neznámých tváří, ale proč se neseznámit. Jenže každé seznámení znamená jednu skleničku vína a lidí je tam požehnaně. A tak ani ne za dvě hodiny naznačuji, že bychom mohli jít domů.
Domů s opicí
Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Tedy spíše k Honzovi domů. Prožívala jsem takové zatmění. Asi tušíte, jak vypadá dívka, když jí na zádech sedí opice, ne-li dokonce nějaký ten orangutan. Žádný vábný pohled na ni nebude, ale přesto je se mnou v místnosti člověk, který si myslí opak. Ale to já nevím, nevím, co se se mnou děje, nic se mi nevybavuje ani další den, kdy odjíždím. Uvědomím si to až příliš pozdě, ale nebudu předbíhat.
Domů dojedu v dobré náladě a s pocitem dobře prožitých prázdnin. Slíbím si, že příští prázdniny pojedu k Honzovi znovu. Netrvá dlouho a další prázdniny jsou tu.
Stál tam dole bez
Je 13.3. 2000. Den, kdy se má celý můj život změnit. Jenže já stále nic netuším. Přijela jsem včera. Honza mi nabídl, že mu budu moct jít pomáhat do obchodu. S manželkou vlastní obchod s potravinami. Přišel mě vzbudit v půl osmé. Stál ve dveřích pouze v tričku (neměl spodní prádlo) a volal mě. Říkala jsem si, že už je asi čas jít do práce. Možná byl, ale není práce jako práce. Ve chvíli, kdy jsem zavřela dveře od pokojíku, kde spal jeho syn, se naprosto změnil. Jeho pohled jako by ztvrdnul, začal zrychleně dýchat a viděla jsem, jak se mu vydouvá boule pod tričkem. Být v jiné situaci, tak by mě to potěšilo, ale teď? Začala jsem být nervózní a snažila jsem se dát na ústup. Honza jako by to vycítil, chytl mě za ruku a táhl mě ke gauči. To už jsem začala prosit, ať mě pustí . Nemohla jsem tomu uvěřit, zavřela jsem oči a čekala, že když je za chvíli otevřu, tak on bude naprosto normální a řekne, že to tak nemyslel. Nedočkala jsem se. Dostalo se mi jen příkazu: „Lehni si!“ To už jsem věděla, že jde do tuhého a opravdu jsem prosila: „Nedělej to, někdo tě uvidí,“ ale on na mé prosby nedal. Vedle v místnosti spal jeho syn, ale on asi černé svědomí neměl. Asi tušíte, co se teď stane.
Patnáct minut rozkoše
On zničí vše, co jsem si chránila a chtěla dát někomu, kdo mě bude mít opravdu rád. Chtěla jsem, aby mé poprvé bylo takové, že na něj nezapomenu. A opravdu ve chvíli, kdy jsem bezmocně ležela a on jen přirážel, jsem si uvědomila, že je to věc, na kterou opravdu nezapomenu. Hlavou mi běhaly myšlenky, snažící se zachytit ten večer v zimě, kdy jsme přišli opilí. TEĎ mi bylo jasné, že už tenkrát si ke mně něco dovolil, proto ty divné úsměvy a pozvání na další prázdniny. Celou dobu jsem brečela a modlila se, aby to skončilo. Asi po patnácti minutách vzdychl, něco odporně slizkého mi vystříklo na břicho a on se odešel osprchovat. Rychle jsem se oblékla a šla zpátky do pokoje. V duchu jsem si říkala, že nesmím zůstat sama. On za chvíli přišel a podával mi několik prášků: „Tady to si vezmi, jeden teď a ten druhý za dvanáct hodin. Ty ostatní jsou na nervy a na hlavu, celá se klepeš, to tě vaši tak nervují?!“ Jak toto může říct člověk, který kvůli patnácti minutám rozkoše zničí život patnáctileté holky?! Měla jsem sto chutí vstát a plivnout mu do obličeje.
Doba temna skončila reparátem
Návrat domů jsem raději uspíšila. Chtěla jsem být co nejdál od toho zvířete, už nikdy nedovolit, aby mi ublížil. Vždy jsem se divila, že holky, které byly znásilněné nebo zneužívané, mlčely. Dnes se jim nedivím, protože já sama jsem mlčela. Jako bych měla v krku knedlík, který mi bránil cokoli říct.
Přišlo mé období „temna“. Neměla jsem chuť nic dělat, přestala mě zajímat škola, své dny volna jsem trávila pláčem se sluchátky na uších. Naši nevěděli, co se děje, mysleli si, že na mě vlezla puberta. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že nechci opakovat ročník a snažila jsem se udělat všechno možné, jen abych dostala šanci udělat si reparát. Reparát z mého oblíbeného předmětu: z dějepisu. Nikdy jsem nečekala, že zrovna z tohoto předmětu budu jednou propadat. Ve chvíli, kdy jsem dostala do ruky pouze výpis z vysvědčení, se ve mně něco zvedlo a já jsem si uvědomila, že musím s tím hrozným tajemstvím ven.
Nevím, kde se ve mně ta síla říct to našim vzala, snad to byla zloba z toho, co mi ten netvor udělal. Po mém přiznání mamka hrozně brečela. Reakce táty byla dost překvapující. Brečel a objímal mě: „Já se tě celou dobu snažím před tím ochránit a když tě dám na prázdniny do rodiny, tak ti to prase udělá tohle?!“ Měl hrozný vztek a já vím, že kdyby byl Honza u nás, že by ho táta asi zmlátil. Jsem ráda, že se naši postavili na moji stranu. Vím, že pro mamku to bylo dost těžké, je to její bratr.
Milovaná babička mi nevěřila
První prázdninový víkend jsme dojeli za babičkou, abychom jí oznámili, co se stalo. Ona se ale zachovala úplně jinak, než bychom čekali. Její slova: „Ne, to není pravda, Jana si to vymyslela! To by Honzik nikdy neudělal!“ se mi zabodla do srdce jako šíp. Nečekala jsem, že zrovna ona se postaví proti mě. Ač to bylo pro mě a hlavně pro mamku těžké, s babičkou jsme přerušili všechny vztahy.
Věděla jsem, že se sama z těchto problémů nedostanu. Dlouho jsem se nemohla odhodlat k tomu, abych se někomu svěřila. Věděla jsem, komu se CHCI svěřit, ale nevěděla jsem jak. Nakonec jsem to udělala. Svěřila jsem se psycholožce - člověku, o kterém jsem doufala, že mě nezklame. Upínala jsem k ní všechny své naděje a ona dokonce předčila má očekávání. Po roce jsem skoro na všechno zapomněla. A i když nezapomněla, tak to bylo alespoň odsunuto do pozadí.
On klesl a já se stydím
Možná se Vám teď bude zdát, že jsem vlastně odbočila od tématu. Čí je to vina? Někdo by řekl, že je v právu on, jiný by zase obhajoval mě. Já vím jedno: „Hluboko klesl on, ale stydět se za to musím já!“
(redakční mezititulky)
