"Když jsem si to četla, dojalo mě to k slzám," říká Andělová. Šestý rok učí na speciální škole v Karviné-Novém Městě děti s lehkou mentální retardací.
Jaký byl váš nejhorší učitel?
Takovou otázku nemám ráda. Každý z nich mi něco dal. U někoho jsem si řekla: "Takhle to dělat nebudu." Ale ani se mnou to nebylo lehké, byla jsem grázlík.
Andělová – grázlík? Tomu se mi nechce věřit.
Andělová jsem až po svatbě. (směje se) Ale opravdu, byly se mnou problémy. Padala jsem ze židlí. O hodině jsme se bavily s kamarádkou, posílaly zamilované dopisy spolužákům. Tenkrát to byl vrchol drzosti. Poznámky jsem nenosila, mamka učitelům řekla, že je nechce číst, ať mi dají pár facek. Ale dostala jsem občas jen herdu do zad.
Máte pocit, že dnes jsou děti zlobivější?
Jsou. Nedovolili jsme si třeba učiteli tykat nebo odmítnout pracovat.
Jak to řešíte?
Napomenutí i pětka se míjí účinkem. Když někdo odmítne plnit úkol, snažím se ho udělat ještě zábavnější, abych ještě víc strhla ostatní žáky. Pak se většinou přidá sám. Většina našich dětí se ale učí ráda. Někteří chtějí do školy chodit i o chřipkových prázdninách.
Zažila jste tady šikanu?
Před třemi roky jsem šla s kolegyní kolem jedné základní školy a děti tam stály v kruhu a vybíraly 50 korun jako sázku, kdo ze dvou kluků vyhraje. Jednomu tekla krev z nosu, odtrhli jsme je. Vyslechli jsme si, že jsme krávy. Naše děti by tohle nenapadlo. Jsou třeba v hodinách neklidné, pořád si s něčím hrají. Opravdu mě vytočí, když v hodině vezmou mobil. Maminka jim třeba volá, jak se mají.
Zabavila jste jim něco?
zlatý amos -volba |
Pingpongovou pálku a dvě verzatilky. Ty mezi dětmi frčely za nás i teď. Vyndají ten vnitřek a střílejí gumu nebo modelínu. Ale mnohem víc mě mrzí záškoláctví, s tím je u některých dětí problém. Občas jsem zašla do rodin a promluvila s rodiči, někdy mě pak pozvali i na rodinnou oslavu. Ale starší kolegyně mě od toho odrazují. Podle nich jsem s dětmi až moc velký kamarád. Dělíme se třeba o svačiny. Nejčastěji mi něco vnutí, když držím nějakou bláznivou dietu. Já jsem zase coby třídní učitel někdy za někoho zaplatila výlet nebo lístek do divadla. Hodně dětí je ze sociálně slabých rodin, takže by jinak musely zůstat doma, a to mi je líto. Když pak mají penízky, někdy mi to vrátí.
Lucie Andělová
Co na to říká manžel?
Neříkám mu to. Když jsem ve škole začínala, pořád jsem mu vyprávěla nějaké příhody a ptala se ho, jestli jsem rozhodla dobře, jestli jsem dětem nějak neublížila, že jsem na ně třeba křičela. Radil mi jako starší kolegové, abych si to tolik nepřipouštěla.
A povedlo se?
Už nemám chuť adoptovat nějaké dítě, což mě v prvním roce na chvíli napadlo. Získala jsem odstup, je to lepší pro obě strany. Čím víc ty děti znám, tím víc si myslím, že jsou v rodinách svým způsobem spokojené.
Kdy jste věděla, že z vás bude učitelka?
V šesti? Už jako dítě jsem čmárala po zdech, ale ne sprejem, nýbrž křídou. S kamarádkami jsme si hrály na školu, já jsem zadávala příklady. Babička učila ve speciální školce. Chodila jsem tam a hrála si s dětmi. Během studia gymnázia jsem začala docházet do ústavu sociální péče a už to bylo jasné.
Zapochybovala jste někdy, že to má smysl?
V prvních letech. Byla jsem unavená, trochu zklamaná. Nečekala jsem některé reakce dětí. Mrzelo mě, když odmítly pracovat nebo nebyly schopné uznat svou vinu a řekly mi, ať si na nich nevybíjím vztek. Dostala jsem se do reality. Muselo to přijít, byla jsem trochu naivní.
Dovedete si představit, že to bude vaše celoživotní profese?
Určitě, těším se na to. S manželem plánujeme děti, chtěla bych dvě, možná i víc. Ale po mateřské se určitě do školy vrátím.
Nemáte obavy, až budete mít vlastní děti, že ta euforie odezní?
Může se to stát. Nemám z toho špatné spaní, ale připouštím to. Člověk musí trochu otupit, jinak by se z toho zbláznil.
