Nedovedu si představit, že by facelifting nebo nová prsa mohly pomoci zapomenout na synovu smrt.
Na tu nezapomenete nikdy. Ještě drsněji než vy reagovali i někteří diváci: "No jo, udělali jí nový kozy, tak zapomněla na smrt syna," psali. To je ale naprostý nesmysl! Kdyby se to dalo vrátit, obětovala bych tomu úplně všechno.
Iveta Tvarůžková* Do pořadu Druhá šance přihlásila před rokem Ivetu Tvarůžkovou z
* Patnáct let rozvedená, v invalidním důchodu a právě se rozešla s přítelem. * Pět let bojovala s pocitem viny za sebevraždu devatenáctiletého syna Viktora. Když byl totiž malý, nezvládala jeho výchovu a poslala ho do dětského domova. Myslela si, že se vyučí kuchařem, ale syn z učení utekl a z dětského domova ho vyhodili. Iveta v té době bydlela s dcerou Karolínou u přítele a Viktor se vrátil do jejího bytu. Zamiloval se tehdy do starší ženy, ale neunesl, když ho opustila. * Viktorovu smrt si Iveta vyčítala. Léčila se na psychiatrii, brala invalidní důchod a do toho se přidaly další nemoce: porucha štítné žlázy, cukrovka, nadváha a porucha metabolismu, bolesti kloubů. Navíc se rozešla s přítelem. Nejhorší deprese prožívala každý rok v zimě, počínaje dušičkami a konče lednem, kdy se syn zabil. * Na oplátku za zveřejnění svého příběhu nabídla televize Ivetě druhou šanci: splnila její velký sen potkat se se zpěvákem Petrem Kolářem. Jako bonus jí k tomu zařídila liposukci, abdominoplastiku (odstranění nadbytečné kůže z břicha), modelaci prsou, facelifting a plastickou operaci víček, zaplatila dovolenou s dcerou a vnukem a zařídila v dceřině bytě vnukovi pokojíček. Zároveň štáb Ivetě zaplatil kurzy břišního tance a našel práci u výrobního družstva invalidů Handicap v probační a mediační službě. |
Kdybyste dnes mohla znovu malého Viktora vychovávat, šla byste na to jinak?
Určitě. Všichni jsme vyrůstali v jiné době. Rodiče nás místo chvály víc hecovali, abychom něco dokázali. Smáli jsme se americkým filmům, kde si šestnáctkrát denně říkali "miluji tě, mám tě rád". Připadalo nám to trapné. Přitom dětem je potřeba dávat hodně lásky a utvrzovat v jejich jedinečnosti, podporovat jejich sebevědomí, aby je první problém nezahnal do kouta. Věděla jsem to ještě když Viktor žil, ale už jsem nedokázala změnit jeho představu, že Karolínu, která byla bezproblémová, mám raději než jeho.
Přišel nejhorší den vašeho života...
Napřed tomu vůbec nevěříte. Rozloučil se se mnou v noci esemeskou, já ji četla až ráno a hned jsem k němu jela. Ležel tam už mrtvý. Prášky zapil alkoholem. Pamatuji si pocit uklidnění z toho, že měl šťastný výraz. Když přijela sanitka, dostala jsem injekci na uklidněnou. Pak si říkáte, proč zrovna já? A čekáte, že někde je a že přijde. "Představuj si, že je někde v Americe," radila mi Kája, ale to mi nešlo. A pak vymyslela, že mu budeme psát dopisy. A to mi moc pomohlo.
Máte je schované?
Mám. Jsou schované, zalepené a nikdy jsem se k nim nevrátila a nikdy už je neotevřu. Chtěla bych, aby je spálili se mnou.
Stále mu píšete?
Nedávno jsem chtěla. Je pravda, že teď už jsem mu dlouho nenapsala.
Po jeho smrti jste se psychicky sesypala?
Vždycky jsem byla hodně citlivá, i předtím jsem mívala náběh na deprese...
Možná zdědil vaši přecitlivělost.
Určitě, když jsme se například dívali na film, já brečela, on brečel a dcera se nám smála. Jenomže měřil 198 centimetrů a vážil 110 kilogramů, chlap jak hora, hrál si na světáka, hodně fantazíroval. Byl moc milej, hodnej, měl rád děti. Člověk na něj koukal jako na dospělého chlapa, ale on jím ještě nebyl. Podcenila jsem to, přestože jsem vystudovala vychovatelství a přečetla spousty psychologických knížek.
Stále se z jeho smrti obviňujete?
V tom mi psychiatři hodně pomohli, ale chyby, které jsem udělala, mě mrzí pořád. Do pořadu Druhá šance jsem šla proto, abych ukázala ženám, kterým se stalo něco podobného, nebo mají problémy s výchovou dítěte, že se s tím musí a dá žít. Všichni jsme chybující a nikdo nemá právo soudit. Po Viktorově smrti se mi hodnoty úplně zpřeházely. Například dceřiny známky ve škole už zdaleka nebyly na prvních místech.
Myslíte, že jste ho nepřijala takového, jaký byl, ale chtěla ho mít lepšího?
Hmm... tu chybu rodiče dělají a já chtěla všem vysvětlit, že za každou cenu kolikrát chceme po dětech výborné známky a vzorné chování, žádáme víc, než na co samy mají. A přitom není důležité, jaké má člověk vzdělání, ale jestli je slušný, dobrý, pracovitý a poctivý.
Vzpomínáte si naopak na nejšťastnější den vašeho života?
Narození Viktora. Měla jsem pocit, že jsem poprvé v životě něco dokázala. Připadala jsem si hrozně důležitá a pyšná. No a když se narodila Kája, splnil se mi sen, protože jsem chtěla holčičku a samou radostí jsem hladila primáře po ruce a on říkal: mně neděkujte, já za to opravdu nemůžu. A pak když mi Karolína svěřila, že je těhotná.
Nebála jste se zveřejnit velmi osobní problémy?
Vůbec jsem neváhala. Na řeči lidí jsem nikdy moc nedala. Slibovali, že pojedu k moři, které miluju, a peníze jsem na to neměla. V životě mě nenapadlo, že podstoupím nějaké plastiky.
Myslela jsem, že televize jen plnila vaše přání.
Měla jsem jediné: vidět muzikál Tři mušketýři s Petrem Kolářem. Kolář pro mě znamenal víc než plastické operace. I když jsem pochopitelně ráda, že líp vypadám. Kdybych se ale měla rozhodnout mezi operací a oblíbeným zpěvákem, zvolím Koláře. Plastiku mi navrhl až chirurg, když viděl mou vytahanou kůži. Měla jsem totiž předtím velké zdravotní problémy a za posledního půl roku jsem zhubla ze 115 na 85 kilo. A při natáčení pak šlo dolů dalších patnáct.
Čím vám pořad nejvíc pomohl?
Poznala jsem bezvadné lidi, pořád se něco dělo, mám plno zážitků, televize mi splnila přání, která by se mi jinak nikdy nesplnila a kromě toho jsem se mohla vypovídat. Pozitivní reakce po odvysílání mě povzbudily. Mám radost, že vypadám mladší než před pětadvaceti lety, kdy na jedné fotografii s malým Viktorem připomínám spíš jeho babičku. Proměna mi zvedla sebevědomí, štáb mě dostal mezi lidi, protože mi sehnal zajímavou práci, při které je třeba zaměstnat mozek. Cítím se líp fyzicky i psychicky. Poslední zimu mě deprese díky Druhé šanci poprvé nedostala.
A také se vracíte k příteli...
Známe se osmnáct let, deset jsme spolu žili a i když jsme se občas rozešli, vím, že patříme k sobě. Budu se k němu teď stěhovat. Mám také díky pořadu plno nových známých. Přátelím se se Štefi i s Emilkou, s nimiž televize také natáčela, a těší mě i to, že nás štáb po odvysílání neodepsal, ale jsou s námi dodnes v kontaktu.
Dokážete si novou šanci udržet? Jak znovu neztratit přátele, partnera, práci, štíhlou postavu, zdravou mysl...
Vždycky jsem fungovala jako vrba a nebojím se, že bych přišla o přátele. S dcerou jsme v kontaktu denně alespoň po telefonu. Udržet si postavu, to už bude problém. Doktorka, k níž chodím kvůli cukrovce, mě upozornila, že tělo má genetickou paměť a má tendenci se vrátit ke své původní váze. Tak musím dělat všechno pro to, aby se mu to nepodařilo. Přesvědčuji se, že začnu cvičit, vydržím čtyři dny a konec. Pak podle oblečení zjistím, že bych opravdu měla, a tak zase začnu. Ale myslím, že je pořád lepší začínat stále znova než vůbec.
Vzkázala byste něco těm, kteří jsou na dně, jako jste byla vy?
Neduste svoje problémy v sobě, svěřte se s nimi svým nejbližším. Sdělený problém je poloviční starost a svěřená radost je naopak dvojnásobné štěstí. Každý člověk, kterému se něco nepodařilo, má právo nejen na jednu nebo dvě šance, ale klidně na deset nebo i víc, protože skoro všechno v životě se dá nějak řešit. Kromě úmrtí.
