Vizitka
|
Mockrát jste mluvila o vztahu s Jiřím Janečkem, stejně tak o mamince. Nikdy ale o tatínkovi...
Tatínek si užívá spokojeného a poklidného života penzisty. Většinu času tráví na chalupě pod Boubínem a realizuje si tam své dávné sny. Sází stromy, chová ovce, které mu věčně někam utíkají, takže je se psem permanentně honí po lese. Pěstuje kdeco, pak nás to urputně nutí plít a okopávat. Byť je původním povoláním strojař, asi se v něm probudily sedlácké geny po předcích a hlasitě se dožadují pozornosti.
A já myslela, že je mezi vámi nějak pochroumaný vztah.
Naši se sice rozvedli, ale to mi bylo nějakých třiadvacet, takže mě jejich rozchod až tak dramaticky nezasáhl. Navíc dnes spolu, naštěstí, vycházejí vcelku dobře. Možná i proto, že spolu nežijí. Jsou totiž jako voda a oheň. Naprosto odlišné povahy. Maminka bývala hodně společenská, výřečná a tatínek si vystačil, takže k jiskření mezi nimi docházelo poměrně často, taková věčná přetahovaná.
Jejich střety ale asi nebyly příčinou, proč u maminky ve středním věku propukla depresivní porucha. Co se stalo?
U maminky šlo o depresi takzvaně nabytou životem. Neměla ho vůbec jednoduchý. Namátkou, když jí byly tři roky, její otec tragicky zahynul. Zabil ho blesk. Babička zůstala sama se dvěma dětmi, a když se znovu provdala, otčím se ke svým nevlastním dcerám choval, kulantně řečeno, velmi tvrdě. Fyzické tresty bývaly na denním pořádku a dokonce mé matce zakázal studovat, byť měla ve škole skvělé výsledky. Jenže ji nechtěl živit, a tak talentované a múzické dítě strčil v patnácti letech do fabriky. Asi tam někde lze hledat kořeny oné zákeřné choroby.
Které se životem rozrostly?
Ano. A poslední kapkou byl komplikovaný porod mé o třináct let mladší sestry. Nevědělo se, zda vůbec přežije, nakonec se narodila přidušená, což poznamenalo i její první rok života. Byla věčně nemocná a lékaři nad ní dokonce lámali hůl. To by dostalo na kolena i silnější nátury.
Vaše maminka se neléčila?
Ale ano. Samozřejmě vyhledala pomoc. Jenže lékařka její stav podcenila, neurčila správnou diagnózu a pak vše nabralo dramatický vývoj.
Co tím myslíte?
Maminka si sáhla na život. A já jsem ji našla…
Kolik vám bylo?
Necelých osmnáct let.
Fotogalerie |
S čím vším jste se musela v ten okamžik potýkat?
Prvotní byl strach. O ni i z budoucnosti. Víte, když někdo z rodiny onemocní depresí, postihne to bez nadsázky všechny její členy, protože nejde o normální chorobu. Při téhle se ztrácí duše člověka. Z bytosti blízké se stává někdo jiný, vám naprosto neznámý. Navíc, mně bylo necelých šestnáct, když to u ní propuklo. Studovala jsem gympl, sama si hledala místo na slunci a maminka byla do té doby mým obrovským spojencem, parťákem. A najednou se vám tenhle opěrný bod, váš pilíř začne měnit před očima a vy mu nedokáže pomoct. A pak tu taky byla malá ségra, o kterou bylo nutné se postarat. Matčiny povinnosti jsem musela částečně převzít já, život naráz a bez přípravy nabral úplně jiné obrátky... Nerada na to období vzpomínám.
Vy jste tohle těžké období ustála bez následků?
Ne zcela. V té době jsem se hlásila na DAMU, udělala přijímačky a měla jsem nastoupit jako elév do jednoho pražského divadla. Když se ale maminka zhroutila, ztratila jsem hlas. Rok jsem nemluvila. Nikdo tehdy netušil proč, že šlo o klasickou somatizaci psychického problému, vím až dnes. Tenkrát mi foniatrička, dáma drsnějšího zrna, řekla, že jsem hlasový mrzák a na uměleckou školu můžu zapomenout. Najednou se mi na prahu dospělosti zbořil svět.
Počítám, že jste se uzavřela do sebe.
Nejdřív jsem přešla do revolty proti všemu a všem. Těžko jsem vycházela i se spolužáky. Já nerozuměla jim a oni mně. Je to logické, byli jsme ve věku, kdy se řeší hlavně lásky a nelásky, co si vzít na sebe, kam jít na mejdan, zatímco já zkoumala lidskou duši. Hlavně pak její temná zákoutí...
Co vám pomohlo se s událostmi srovnat?
Jednou jsme se všechny humanitní obory českobudějovické pedagogické fakulty, v níž jsem nakonec zakotvila, musely povinně zúčastnit jakéhosi testu kreativity. A já ho vyhrála. Pro mě překvapivě. A tehdy si mě moje spolužačka a zároveň velmi dobrá kamarádka vzala do parády. Jako smyslů zbavená na mě křičela, že se nemůžu věčně stavět k celému světu negativně a šlapat po tom, co mi bylo do vínku dáno jen proto, že se mi kdysi cosi přihodilo. Důkazem toho, jak moc mě její slova zasáhla, je i to, že si dodnes pamatuji místo, kde se do mě pustila.
Tedy přítelkyně, žádný odborník?
A spousta knížek. Třeba psycholog Vladimír Levi a jeho Umění sebevlády. Velmi zjednodušeně řečeno tam radí, že člověk by se měl v krizových situacích opřít o tu část svého já, která mu umožní přežít. Nejdřív jsem ji ale musela najít, což byla fuška.
Moderátorka Iveta Toušlová je ve virtuálním studiu ČT jako doma...
Život vás nakonec stejně dovedl před diváky. Jaká byla ta cesta?
Pedagogická fakulta pro mě byla z nouze ctnost. Taky když jsem ji v roce 1991 dokončila a v zemi se lámaly ledy, naordinovala jsem si mezičas na srovnání myšlenek a odjela na dva roky do ciziny. Vzdálila jsem se, abych našla sama sebe.
Povedlo se?
V Německu jsem dva roky studovala jazyk a živila se jako servírka. A právě tam se, poněkud paradoxně, začal psát příběh mé novinářské dráhy. Po návratu jsem totiž všechny své zážitky a zkušenosti vetkla do seriálu s názvem Deník gastarbeitra, který mi vycházel na pokračování v tehdejších Jihočeských listech. V nich mě následně i zaměstnali. No a pak přišla nabídka z rádia Faktor, poté úspěšný konkurz do televize.
Cítíte se dnes úspěšná?
Všechno je relativní. Baví mě práce, kterou dělám, a hlavně tvůrčí kvas, jenž ji provází. To, o čem vy mluvíte, je jen přidaná hodnota, která má svůj rub a líc. Lícem je, že můžete svým jménem některé dobré věci zaštítit a tím jim třeba i pomoct. Rubem pak naprostá ztráta soukromí.
Opravdu je tak na obtíž?
Nejsem ten typ, který by si popularitu nějak užíval. Milovala jsem svobodu, ráda jsem se třeba toulala jen tak po městě, sedla si do kavárny, četla si tam, jezdila MHD, pozorovala lidi a v duchu si spřádala jejich životní příběhy. Tohle snění za bílého dne jsem milovala. Teď je to těžší, protože zraky kolemjdoucích se často upírají na mě a kouzlo tichého pozorovatele je to tam.
Příběhy lidí a především osud vaší maminky vás ostatně inspiroval k pořadu Třináctá komnata. Je to tak?
Jsem na ni neuvěřitelně pyšná. V době, kdy ochořela, totiž žádná osvěta neexistovala, její nemoc byla vnímána jako osobní selhání. Trvalé stigma. Zvlášť na malém městě, z něhož pocházím. Obdivovala jsem ji třeba jen za to, že byla schopná jít po vyléčení znovu do téže práce, přestože si lidi na ni ukazovali a téměř každý to tam řešil. Hrdě se vrátila a znovu se postavila na vlastní nohy.
Ani vám se ale nepřízeň nevyhýbá: lpíte na rodinném zázemí, ale vlastní rodinu nemáte. Osmiletý vztah s Jiřím Janečkem skončil bez svatby i bez dětí. Proč?
To bylo velmi složité období. Děti jsme chtěli, oba, ale nebylo nám přáno. A pak se to celé nějak zašmodrchalo. Ocitli jsme se na křižovatce, každý z nás si vybral jinou cestu. Kompromis nebyl možný.
Očima autorkyPřišla perfektně připravená, jen těžko ji při rozhovoru zaskočíte. Možná právě kvůli jejímu perfekcionalismu se zdá, že povídání bude neosobní. Ve skutečnosti o sobě Iveta mluví otevřeněji, než čekáte. Nerada mluví jen o mužích, které miluje či milovala. I tady ale přece jen embargo prolomila. |
Souviselo to s tím, že se Jiří Janeček stal generálním ředitelem České televize?
Ano, tíha té funkce je obrovská a člověka zcela pochopitelně formuje a mění. Jiří byl najednou jiný, stýkal se s jinými lidmi a ta jeho nová tvář byla trochu nekompatibilní s mými představami o životním partnerovi.
Spousta lidí si myslí, že jste v roce 2003 udělala vypočítavý tah svého života, když jste sbalila generálního ředitele.
Ač to spousta lidí stále tvrdí, seznámili jsme se daleko dříve. V roce 1998, když jsme oba coby televizní krajánci brázdili jižní Čechy. Ušli jsme vedle sebe pořádný kus cesty.
Náklonnost ředitele by vám leckdo záviděl, ale vy na tom vidíte spíš negativa. Proč?
Nejednou vás kdekdo řeší. Jste pod drobnohledem, takže svou práci musíte vykonávat ne na sto, ale minimálně na 150 procent. To není příjemné, věřte mi.
Říkáte tedy jinými slovy, že vaše televizní projekty nežijí zásluhou toho, že byl Jiří Janeček ve vedení?
Toulavá kamera vznikla dřív, než se Jirka stal ředitelem, dodnes patří k velmi úspěšným pořadům. Cením si hlavně toho, že řada léčeben v zemi používá některé naše díly 13. komnaty v rámci skupinové terapie. To byl můj cíl, pomoct lidem, kteří se ocitli v nouzi. A co myslíte, děje se tak proto, že Toušlová chodila s Janečkem? Nejspíš ne, viďte.
Nebojíte se, že s novým ředitelem Petrem Dvořákem nahradí zavedené pořady novinky?
Promiňte, ale nejsem blázen, abych si myslela, že své pořady budu vyrábět do smrti. I mě baví změna a nové výzvy. Ale poptávka po nich naštěstí zatím trvá a budou se vysílat i příští rok.
Takže jste teď spokojená? Působíte tak.
Myslíte? Třeba jsem si jen zvykla na všudypřítomný stres. Můj přítel si ze mě často utahuje a s nadsázkou říká, že trpím "syndromem válečných zpravodajů". V bezpečí se podle něj nudím, nebo upadám do trudomyslnosti. Možná na tom něco bude.
Řeknete víc o svém novém partnerovi?
Je to fajn chlap s hlavou plnou nápadů, léta působil na pozici obchodního a marketingového ředitele v řadě firem. V současné době podniká.
Touha po rodině trvá?
Ano. Byť vím, že už mi v tomto ohledu zvoní hrana.
