Ona
Iveta Radičová

Iveta Radičová | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Iveta Radičová: V politice mi polámali křídla, zrad bylo příliš

  • 200
Na rozdělení Československa neměli politici mandát, tvrdí bývalá slovenská premiérka. V čele slovenské vlády stála 21 měsíců. "V politice jsem toho snesla dost, ale čeho je moc, toho je příliš. Už bylo příliš mnoho zrad," říká na otázku, zda se vrátí do politiky.

Jaký máte vztah k Československu?
Myslím si, že na rozdělení, tak jak proběhlo - bez referenda a bez toho, aby to měla některá zvolená strana ve svém programu - neměli politici mandát. Nejsem proti slovenskému státu, jak tvrdili někteří politici, ale proti způsobu, jakým dělení proběhlo. Podle mě to byl podvod na občany, protože politici to rozhodli sami bez mandátu a vyjádření občanů. A to se podle mě dodnes projevuje v politice české i slovenské: politici si usurpují rozhodování o věcech, na které nemají právo.

Vizitka

  • Prof. PhDr. Iveta Radičová (rozena Karafiátová), Ph.D. se narodila 7.prosince 1956 v Bratislavě.
  • Studovala sociologii na Univerzitě Komenského v Bratislavě a po revoluci i na anglické Oxfordu University. Během studií se seznámila se Stanem Radičem, který se na Slovensku proslavil jako herec a komik, má s ním dceru Evu (27).
  • V roce 2005 Radičová ovdověla.
  • Patřila k zakládajícím členům Verejnosti proti násiliu a slovenské pobočky ODS.
  • Po rozdělení Československa se z politiky na 13 let stáhla. Pokračovala v práci jako socioložka, stala se ředitelkou Sociologického ústavu při Slovenské akademii věd
  • V roce 2005 byla jako odbornice povolána na místo odvolaného ministra práce, sociálních věcí a rodiny.
  • V roce 2006 vstoupila do SDKÚ-DS a záhy byla zvolena místopředsedkyní. Jako první poslanec v historii Slovenska v roce 2009 odstoupila s přiznáním chyby poté, co neoprávněně hlasovala za jinou poslankyni (která se nestihla přesunout od řečnického pultu k vlastnímu hlasovacímu zařízení). V témže roce se začala ucházet o post prezidenta, postoupila do druhého kola, ve kterém ji porazil Ivan Gašparovič (Radičová získala 44% hlasů).
  • V roce 2010 vedla stranu SDKÚ do voleb, ve kterých získala strana druhý nevětší počet hlasů 15,4%, sama Radičová pak získala 57% všech hlasů její straně jako preferenční. Protože vítězný SMER nebyl schopen sestavit vládu, byla úkolem pověřena Radičová, která vytvořila koalici (s SaS, KDH a Mostem-Híd)a stala se první premiérkou Slovenska.
  • V říjnu 2011 padla její koaliční vláda, pak do předčasných voleb působila také jako ministryně obrany.
  • V květnu 2012 se vzdala členství ve straně oznámila odchod z politiky.

Chybí vám Československo?
Společná historie a společné vazby nám dodneška zaručují nadstandardní vztahy. A nyní jsme se znovu sešli v Evropské unii, já jsem jako premiérka navíc znovu zahájila pravidelné schůzky tzv. Visegrádské čtyřky (aliance čtyř států střední Evropy: Česka, Maďarska, Polska, Slovenska - poznámka redakce) před každým evropským summitem. Myslím, že je dobré držet při sobě, protože pak můžeme být úspěšnější v prosazování našich společných zájmů. Takže jsme sice jinak, ale opět spolu. A moc mě těší, že i dvacet let po rozdělení v Praze existuje česko-slovenský divadelní festival v Café teatr Černá labuť, že o to lidé stále mají zájem.

Jaké bylo vést slovenskou armádu jako ministryně obrany?
Když jsem dělala ministryni obrany, musela jsem si zvyknout na armádní řeč, to pro mě byla novinka. Oni třeba neříkají, že jdou na oběd, ale že jdou vykonat příjem stravy. Pamatuji si, jak jsem se bavila s jedním generálem, rozhovor už skončil a on tam pořád stál. Myslela jsem, že ještě něco chce, ale nic neříkal. Tak jsem se s ním ještě jednou rozloučila a on tam pořád stál. Po pár vteřinách mi došlo, že jsem mu nezavelela odchod.

Myslíte, že ženy mají jiný politický styl než muži?
Víte, ženy jsou v politice teprve asi sto let, to není mnoho. Když se ale objevila žena předtím, většinou zanechala velice výraznou stopu, že se po ní pojmenovávala celá období: viktoriánské nebo tereziánské. Po tisíce let psali pravidla politiky muži a ten mužský rukopis tam je. Takže pokud chce žena vstoupit do politiky, neměla by ta pravidla jenom přijmout, ale také je měnit. Pamatuji si na první koaliční jednání, kde se začalo schylovat k vulgárním výrazům. Zatrhla jsem to, že takhle se v mé přítomnosti hovořit nebude, já to poslouchat nebudu. Jeden ministr na to zareagoval se smutným tónem, že mu to bez peprných výrazů pomaleji myslí. Byl to pro ně nezvyk. Myslím si, že pokud si nějaké způsoby dovolíte slovně, tak můžete očekávat, že se to projeví i v jiných oblastech. Slova jsou velmi důležitá.

Mezi politiky ale o peprné výrazy na adresu druhého nebývá nouze…
Na půdě parlamentu občas zaznívají opravdu katastrofální projevy, ale chlapi jsou schopni je doříct, zavřou se za nimi dveře a oni spolu jdou na pivo. Tohle bych nedokázala. Pro mě je to přetvářka a podvod na voliče. Stačí se přeci vždy bavit na slušné úrovni a neměnit tvář podle toho, s kým se bavím. Na jednom jednání evropské úrovně, které se táhlo už hodiny, začal dominovat hlas dvou politiků a nikam to moc nevedlo, jenom k napětí. Zvedla jsem se od stolu a řekla jsem jim, ať pro mě přijdou, až na sebe přestanou křičet, že jdu zatím na cigaretu. Za chvíli pro mě teda přišli a pokračovali jsme normálně v diskusi.

Jak jste se vyrovnávala s osobními útoky? V prezidentské kampani to došlo až k tomu, že vás jeden kněz přirovnal k Hitlerovi…
To byl pan biskup Baláž. Sedla jsem do auta, jela jsem za ním a diskutovali jsme asi šest hodin. On mi vysvětlil, že to přirovnání nepatřilo mně a že šlo o nedorozumění. Řekla bych, že po té diskusi jsou z nás přátelé.

Ale za každým člověkem nemůžete jet a diskutovat s ním šest hodin…
Za každým bych ani nejela. Jsou útoky, které zamrzí, protože přicházejí z úst lidí, kterých si vážím, jako pan Baláž. Ale útoky kněží, jako je pan Duda, to je člověk, který mě neustále slovně napadal, ve mně nevyvolávají potřebu diskuse, protože mi jeho názory přijdou scestné a klamavé. Nejvíc mi ale samozřejmě záleží na názorech voličů.

A jak se s tím vyrovnávala vaše rodina?
Otce už bohužel nemám, zemřel v roce 2011, když jsem byla ve vrcholné politické pozici. Nejdůležitější pro mě vždy byla moje dcera a nikdy bych nevstoupila do politiky, pokud by s tím nesouhlasila. Ve chvíli, kdy se nějaké útoky na mě začaly dotýkat i mé dcery, jsem reagovala velmi citlivě. To pro mě byla hranice, a když se to začalo dotýkat i jí, začala jsem uvažovat nad tím, jestli moje politické působení pro mě opravdu má takovou cenu. S útoky na sebe, na svoji politiku a na svou osobu v demokratické společnosti počítáte. Ale když se to začne otírat o lidi, kteří do politiky nevstoupili, tak je to podle mě za čarou.

Takže proběhly snahy zatáhnout do politického boje i vaši dceru?
Za první Ficovy vlády absolvovala moje dcera, která pracuje v sociálním sektoru, všechny kontroly, které si dovedete představit: daňové, pojistné, dokonce i inspektorát práce. Ti se jí věnovali tak intenzivně, že z jedenácti slovenských inspektorů práce se jich šest věnovalo instituci s jedním zaměstnancem - mojí dcerou. Výsledkem inspekce bylo, že jí vyčítali, že si sama sobě neplatí stravenky. Nutno podotknout, že neměla žádné zdroje z veřejných ani evropských fondů. To byla prostě tříletá šikana.

V poslední době se v novinách propíral váš vztah s bývalým knězem a vaším šéfporadcem…
Víte, co je na tomhle tématu zajímavé? Nevím o tom, že by takové otázky někdo kladl premiérovi Ficovi, Mečiarovi nebo Dzurindovi. A když se pokusil je klást, tak mu velmi rychle odpověděli: Co si to dovolujete? Já dostávám takové otázky opakovaně a neptám se: Co si to dovolujete? Můj šéfporadce odešel z církve před dvěma roky, média si toho ale všimla až teď, asi nějak zaspali. Odešel po zvážení svých možností a situace ve slovenské církvi, kdy se mu za arcibiskupa Sokola dostalo zákazu veřejného vystupování, takže on si v církvi užil šikany dost. Rozhodnutí odejít z církve v něm zrálo mnoho let a dozrálo před dvěma roky. Musím zdůraznit, že to nebylo kvůli mně, i když jako ženu mě to možná trochu mrzí.

Myslíte, že na ženu političku je na Slovensku kladen větší důraz na soukromý život než u mužů?
Určitě. Sleduji tisk a vím, že to tak je. Když se u politika přišlo na nějakou milenku, v médiích a zřejmě i mezi částí veřejnosti se objevoval názor, jaký je to kus chlapa, že to všechno zvládne. Nedovedu si představit, že by si něco podobného dovolila žena. Jsem svobodná žena, žiju morálním slušným způsobem života a nemám se z čeho zpovídat.

V to ale nejsme samy: v USA si všimli toho, že nejvíc se toho o Hillary Clintonové jako mistryni zahraničí namluví, když se objeví na tiskové konferenci bez make-upu.
Ano a taky se řeší, co má na sobě. U mě to byly zase punčochy. Zrovna u nás byl na návštěvě premiér Nečas, bylo asi 180°C a poradkyně přes protokol mi dovolila otevřenou botu. A do otevřené boty nemůžete mít punčochy, tak jsem je neměla. No to bylo téma snad na několik týdnů! Vezměte si třeba módní policii: vídáte tam muže? Jednou tam byl Václav Havel, který měl příliš krátké kalhoty. Když jsem přebírala cenu Glamour, což je poměrně vysoké ocenění mojí garderoby, tak naše média tomu věnovala text o tom, jak strašné byly moje šaty. V zahraničních médiích padala slova jako fascinating, excellent…tak už by se ti módní experti snad mohli dohodnout, nemyslíte?

Jaký je váš názor na kvóty pro ženy v politice?
Nejsem zastánkyně kvót a nikdy jsem nebyla. Nebo jinak: záleží na tom, kde a kdy. Myslím si, že na to nemáme dostatečně vyspělou politickou scénu ani atmosféru ve společnosti. V tom nejnevhodnějším okamžiku, když by se žena snažila něco prosadit, by jí někdo vmetl do tváře, že kdyby nebylo kvót, tak by tam ani nebyla. Žádné politické straně nikdo nebrání, aby si kvóty nezavedla v rámci strany jako takové. Jedna strana to na Slovensku zkoušela, ale měla problém ta místa naplnit, ze strany žen nebyl zájem. Já jsem v rámci předvolební kampaně absolvovala za tři měsíce asi 650 mítinků a spoustu televizních debat a rozhovorů do televize a rozhlasu. A časové nároky zvolením do funkce rozhodně nekončí. A do toho se musíte vyrovnávat se spoustou dezinformací a lží. Mně prohrály volby billboardy, které tvrdily, že slibuji Maďarům autonomii. Nebyla to pravda, okamžitě jsem podala trestní oznámení. Čtyři měsíce po volbách mi přišlo vyrozumění, že byl spáchán trestný čin. Můžu si to akorát tak zarámovat, což jsem taky udělala a visí mi to doma na stěně.

Očima autorky

S Ivetou Radičovou jsem se setkala na zahájení československého divadelního festivalu v narvaném Café Černá labuti. Přítomní Češi i Slováci hltali každé její slovo. Slováci ji prosili o návrat do politiky, Češi vyjadřovali lítost nad tím, že někoho jejího formátu nemáme na české politické scéně. Paní Radičová je velmi milá a vtipná dáma, která se nebojí říct to, co si myslí. Nikdy by při tom ale nesklouzla k vulgaritě nebo formě, která by byla druhé straně nepříjemná. Při rozhovoru, který se odehrával na terase nad střechami noční Prahy, klidně a s rozmyslem odpovídala a zároveň se mě stihla vyptat na všechno týkajícího se mého zjevného těhotenství a popřát mi štěstí. I když nesouhlasím se všemi jejími politickými názory, tak ji také Slovákům tak trochu závidím. Je to dáma s velkým D a někdo jako ona  by možná dokázal vnést slušnost i do naší politické kultury.

Mnoho lidí si stále přeje váš návrat do politiky. Uvažujete nad tím?
Nesmírně si vážím podpory od lidí, co by mě rádi viděli zpátky. Nejsem nová tvář, která může vyvolávat plané naděje, lidi mě znají a vědí, co ode mě čekat. O to je jejich podpora vzácnější. Ale je třeba vědět, kdy odejít. Slíbila jsem, že splním programové prohlášení vlády, a ten závazek se mi nepodařilo splnit. Neumím si představit, že bych se teď postavila před lidi s tím, že se vracím do politiky. Co bych jim řekla? Že podruhé to vyjde? Pak je tu ještě druhý moment: už bylo příliš mnoho zrad. Každý něco sneseme, já si myslím, že jsem toho v politice snesla dost, ale čeho je moc, toho je příliš. Přátelé mi k mému odchodu z politiky složili písničku, ve které stojí, že mi polámali křídla a že mi přejí, aby se znovu uzdravila a já znovu letěla. A opravdu jsou polámaná.

Čemu se nyní věnujete?
Momentálně dokončuji s editorkou knížku, která je mou reflexí politiky a politiků. Vůbec si neusurpuji právo, že je to jediný správný a možný pohled, ale je to můj pohled na to, co jsem v politice prožila a jak jsem ji ovlivnila. Chci se také vrátit na akademickou půdu. Celé léto jsem strávila na konferencích v zahraničích a čtu a čtu a čtu. Zatímco jsem byla v politice, moji kolegové nezaháleli a vzniklo mnoho skvělých knížek, takže se snažím dohnat, co jsem zameškala.

Co vám politika dala? A co vzala?
Dala mi zažít pocit, že můžete měnit realitu. Ne jako sociální inženýr, ale přípravou zákonů, co jsou prospěšné a nápomocné k lepšímu životu. To jsou ty hezké okamžiky, kdy máte pocit, že to má smysl. Když se vám daří naplnit své cíle, tak svůj vstup do politiky nevnímáte jako oběť. Ale když se vám nedaří, tak se ptáte, jestli to stojí za to. Těžko vážit, kterých okamžiků bylo víc. Ale trvám na tom, že Slovensko už po těch jednadvaceti měsících, kdy jsem byla premiérkou, nebude jako předtím. Důkazem je, že premiér Fico úplně změnil způsob politiky a politický marketing. On sám se asi nezměnil, ale snaží se více soustředit na dialog než na sílu. Byla přijata mnohá protikorupční opatření, jejichž zrušení by vyvolalo mezi veřejností bouřlivé reakce. Právě z toho asi plyne pocit některých občanů, že přišla určitá očista, že se dá politika změnit a dělat slušně. A že i tváří v tvář protestujícím odborářům a lékařům jsem si dokázala obhájit, že nemůžeme rozdávat z něčeho, co nemáme, a na úkor dalších generací.

Změnila jste se za ty necelé dva roky v čele státu?
Moc mě potěšilo, že když padla vláda, začali se mi najednou ozývat přátelé, na které jsem dlouho neměla čas a kteří tiše čekali, až ho budu mít. Zavolali, přišli za mnou, popovídali jsme si a mnoho jich řeklo: To je skvělé, ty ses vůbec nezměnila. Iveta Radičová zůstala Ivetou Radičovou.

, pro iDNES.cz