V rodině Ivy Pfeiffer se krejčovské povolání dědilo léta. Přesto chtěla studovat zdravotní školu, služba bližnímu jí totiž dávala větší smysl. Nakonec ale vyslyšela přání rodičů a vyučila se na dámskou krejčovou, udělala si maturitu. Krejčovina ji ale moc nebavila. Tak začala pracovat ve wellness centru, kde se brzy ukázalo, že se neobejde bez znalosti angličtiny. Odletěla do Austrálie, aby se jazyk naučila. Mělo to být na pár měsíců.
„Jenže když jsem v Austrálii vystoupila z letadla, bylo mi jasné, že tam zůstanu,“ vzpomíná designérka, kterou nadchlo nejen místní slunce, ale hlavně lidé.
„Milí, přívětiví, pořád dobře naladění. Kromě studia angličtiny jsem si udělala certifikát, abych mohla pracovat v domově důchodců. To se podařilo, kromě toho jsem pracovala jako pomocná sestra na rehabilitaci.“
Návrat k řemeslu
Osud jí během té doby postavil do cesty muže, s nímž odcestovala na půl roku do Japonska. A tady se vrátila zpátky k šití.
„Abych se zabavila, když byl můj partner v práci, učila jsem se šít kimona tradičním způsobem, tedy ručně a vkleče. Netušila jsem do té doby, kolik druhů ručního šití existuje. Mají také jiné pomůcky a vše se odehrává na kolenou. Protože když klečíte, dosáhnete kolem sebe mnohem dál. Také mě fascinovalo hedvábí, ze kterého jsem šila. Nikdy před tím jsem takové nedržela v ruce. Kromě toho jsem viděla, jak neskutečně se dají kombinovat vzory. Otevřel se mi úplně nový svět a já jsem se rozhodla po návratu do Austrálie studovat oděvní design,“ vzpomíná Iva Pfeiffer na okamžik, který změnil její život.
V posledním ročníku studií se dozvěděla, že pařížská pobočka Art Fashion Foundation pořádá něco jako letní kurz pro oděvní designéry. Což byla regulérní soutěž o to, kdo vystaví svou práci v Louvru. Během čtyř týdnů měli návrháři vytvořit dva modely dle zadání.
Iva Pfeifferčesko-australská módní návrhářka
|
„Do Paříže jsem měla přivézt portfolio, ale kvůli škole jsem neměla kdy na něm pracovat. Naštěstí jsem měla asi deset hodin na přestup v Kuala Lumpur, tak jsem něco při čekání naskicovala. Když jsme měli v Paříži první schůzku, všichni mí kolegové měli vymazlená portfolia a já obrázky nasmolené na ubrousku. Ale vybrali si z nich. Dva týdny jsem téměř nespala, rukáv šatů jsem přešívala, když první hosté vcházeli do sálu, kde byly naše modely vystaveny. Bylo to opravdu velmi náročné.“
Udržitelná značka
Úspěch Ivy Pfeiffer se sice neodrazil v tom, že by dostala skvělé zaměstnání nebo zakázky, ale nakoplo jí to další k tvorbě. Dnes má Iva vlastní značku s konceptem udržitelné módy.
„Nejdu za trendem, chci módu nositelnou v každé době, čase a zemi. A hlavně dbám na kvalitu. Aby šaty vydržely třeba i z generace na generaci. Takže jsou drahé. Ale také nadčasové, kvalitní, originální. Kromě toho vím, odkud je látka, ze které jsou ušity, a za jakých podmínek pracují moje zaměstnanci. Mám sedm zaměstnanců v Austrálii a patnáct v Indii. Chtěla jsem být původně pyšná designérka, co má na oblečení cedulku Made in Australia, ale tím bych nic nezískala a hlavně nic nevydělala. Na to, abych udržitelnou módu skutečně udržela, musím najít takovou pracovní sílu, abych byla konkurenceschopná. Zároveň ale nechci vydělávat za každou cenu. Potřebuji dělnicím také něco dát, vyškolit je, naučit je řemeslo. Proto se teď učím hindsky, abych se s nimi dokázala domluvit.“
