Vdáte se ještě někdy?
Ne. Stačilo.
To už je pro vás manželství jen kusem papíru a na prince nevěříte?
Už nejsem idealista. Celý můj život se převrátil naruby. Nebo spíš celá moje představa o životě. Ale jsem za to zároveň ráda. Ty pohádky, kterými nás krmí v dětství, nejsou moc dobrá přípravka. Na život by se mělo nahlížet více realisticky, což už teď činím. 
Když jste si ve 23 letech brala herce a zpěváka Krajča, ještě v tom byla romantika?
Jasně, to byla strašná romantika. Úplná pohádka. Když jsme se seznamovali, psali jsme si ve verších. Jako ve filmu.
Proč jste se tedy vdávala v černých šatech? To jediné mi do té téměř filmové scény nesedí.
To jsme vymyslely s Denisou Novou (módní návrhářkou, pozn. red.). Vždycky jsem si říkala, že až se budu vdávat, chci netradiční šaty. Klidně bílé, ale třeba se zipy, nějaké rockovější. Něco, co mi je blízké. Když jsem o tom mluvila s Denisou, ptala se, co bych řekla na černé šaty. Proč ne, to je přece super nápad! Lidé vidí černou jako barvu smutku, ale dřív se pohřbívalo v bílé. Takže jaká barva je dobrá, nebo špatná?
Brali jste se mladí. Myslíte, že i to byl jeden z důvodů rozvodu?
Takhle to nemůžu říct. Nemůžu to svést jen na věk. Každý nějak experimentuje a až pak si uvědomí, že to možná není úplně dobré. My jsme s Richardem opravdu strašlivě rozdílní, a protože jsme se svatbou na nic nečekali, nestihli jsme si to uvědomit.
Řekněte, jak podle vašich zkušeností přežít rozvod?
S maminkou po boku. Ta si prožila ty první, nejhorší dva měsíce. S kamarádkou, se kterou jsem mohla chodit ven a normálně začít fungovat. S manažerem, který mě tlačil do práce. Pomohli mi fanoušci, protože jsem v době, kdy jsem se rozváděla, byla uprostřed turné. Pracovala jsem a snažila se na to nemyslet. Teď už je to dobré.
Váš rozchod byl hodně sledovaný. Jaké to je, propírat jeho důvody před cizími lidmi?
Mně připadá, že lidé, kteří jsou mimo tuhle branži, vidí umělce jako nějaké roboty. Někoho, kdo by měl dělat všechny věci správně a nemá nárok na omyl. Všichni máme přece spoustu chyb, ale tihle lidé pak říkají, "ty jsi špatná, takhle se rozvést!" To je ale strašně smutné, když se teď budeme dívat na Richarda špatně, protože tohle udělal! Nebo na mě! Proboha, my jsme úplně normální! Děláme chyby, rosteme, vyvíjíme se jako úplně každý.
Oba jste byli známí. Nenapadlo vás, že byste příště lovila v jiných vodách, třeba mezi bankovními úředníky?
Mám už půl roku partnera z branže. Mám moc dobrý pocit, že se s ním můžu bavit o hudbě a když se ho zeptám, co si myslí o nějakém textu, rozumí tomu. Co bych si řekla s bankovním úředníkem? Aby mi vyprávěl o nějakých číslech? Ale… nikdy neříkej nikdy.
Během rozvodu vám hodně pomohla maminka. Máte u ní ještě svůj dětský pokojíček?
No jasně! Ale tam spí můj nevlastní táta, protože chrápe. Když přijedu, spím s mámou v ložnici. Ještě se nesmířila s tím, že už jsem velká holka. Jednou mi vyprávěla, jak měla pocit, že je nemocná. Když šla na vyšetření, říkala si, že se jí přece nemůže nic stát. Vždyť "co by Iva beze mě dělala." To z ní cítím. Říká si, že ji potřebuju - a já ji potřebuju, to je jasné.
Z letiště na Eiffelovku
Jaké bylo ve čtrnácti letech odjet sama do Paříže?
Měla jsem pocit, že jsem dospělá a že bude super být mimo dosah mámy, protože ta vás ve čtrnácti jenom otravuje a omezuje. Až teď, když vidím čtrnáctileté holky, vím, že jsou to ještě děti. Ale tenkrát? První měsíc po příjezdu byl super, ale už druhý měsíc jsem si říkala: on mě tady nikdo nepohladí, když je mi smutno. A nikdo mi tu nerozumí, když mluvím česky.
Vy jste ale přece uměla francouzsky.
Ale ano, trochu jsem mluvila, protože můj děda se ve Francii narodil, Francii miloval, vyprávěl mi o ní... Ale prakticky byly moje znalosti někde u "Jak se máš" a "Dobrý den".
Jak jste si ten první měsíc užila?
Viděla jsem konečně Eiffelovku, to bylo první, na co jsem se jela podívat. Rovnou z letiště. Prohlížela jsem si Paříž, chodily jsme na večeře s kolegyněmi modelkami, ve srovnání s Litvínovem to byl velký svět. 
A hned jste začala obíhat castingy?
Ve čtrnácti je nezákonné pracovat, chodila jsem tedy jen na módní testy, ale oficiálně jsem ještě práci dostat nemohla. První rok byl zkušební. Dálkově jsem dodělávala devítku, chodila na americké gymnázium, kde jsem absolutně nevěděla, co po mně kdo chce. Protože na mě překvapivě mluvili anglicky.
Jak jste se tedy učila?
Přišla jsem domů, přeložila si to do češtiny a zase zpátky do angličtiny, abych jim úkol mohla převyprávět. A do toho módní testy... bylo to náročné.
Kdo vám to celé platil?
Agentura.
Které jste pak dlužila peníze a kdybyste neprorazila, nikdy byste jim je nesplatila?
Ano. Naštěstí jsem začala hodně pracovat, a tak jsem to nakonec zvládla.
Napadalo vás tehdy, jestli jste raději neměla zůstat doma?
Jasně že jsem volávala mámě, že jedu domů. Ale ta mě naštěstí podpořila. Říkala, že když to vydržím, bude to dobré.
Ještě se modelingu věnujete?
Už ne. Snad jen v případě, že mě nečeká nic stresového a někdo mi tu práci nabídne.
Pro koho byste dělala i zadarmo?
Pro Chanel, to je sen každé holky. Chanel je nádherná značka. Nebo Dior. Jakkoli nesnáším přehlídky a modeling, pro Dior jsem přehlídku udělala, asi před rokem a půl.
Odhalila jste v Paříži nějakou zásadní pravdu, kterou budete jednou předávat svým vnoučatům?
Dej si pozor." A "Opatrnost nade vše." Ale myslím, že máma mě vychovala dobře. Nechodila jsem s otevřenou pusou a z těch pánů, co se mě snažili oblbnout, si víc dělala legraci, než z nich padala na zadek.
Vnucovala jsem se
Váš táta pracuje v chemičce, máma je fyzioterapeutka. Odkud se vzal váš hudební talent?
Táta hraje na kytaru, ale jen pro sebe, baví ho to. Máma píše prózu, básničky, dokonce i pohádky, takže psaní mám asi po ní. Ale hudební talent? Nevím, odkud je, jen jsem vděčná, že mi ho poslali. 
Z modelky zpěvačkou. To byl něčí obchodní záměr, nebo váš vysněný cíl?
Nosila jsem pořád walkmana na uších, hudba mě hrozně bavila. Ale tehdy jako posluchače. V šestnácti jsem potkala člověka, který měl svou kapelu. Prosila jsem ho, abych mohla přijít na zkoušku. Jenom na jednu! Hrozně jsem ho přemlouvala! Přišla jsem se podívat, začala se tam vtírat, jestli bych si s nimi nemohla něco zazpívat… Mě to ohromně bavilo. Zazpívala jsem si s nimi a pak je poprosila, jestli by se mnou něco nenahráli. Protože jsem chtěla někam jít představit se jako zpěvačka. Pomohli mi nahrát dvě převzaté písničky, s kterými jsem pak chodila po různých lidech, vnucovala jsem je různým muzikantům.
Nepořídila jste si agenta, který by věděl, kam a za kým jít?
Tehdy? Bylo mi šestnáct a chtěla jsem zpívat. Byla jsem malá blbá holka.
Takže jste napochodovala do Virgin/EMI, položila jim tam CD a řekla, že vás budou vydávat?
Ne, tam se s vámi nikdo nebaví. Denně jim tam přijdou stovky takových nahrávek. Ani schůzku si s nimi nemůžete domluvit. Ptala jsem se lidí kolem sebe, svět modelingu a muziky je propojený. Třeba kamaráda vizážisty: "Neznáš někoho, kdo dělá muziku? Tu máš, dej to komu můžeš! Ukaž jim moje CD, pusť jim to!"
Tak moc jste chtěla být zpěvačkou?
Hlavně mě tak moc nebavil svět módy. Ve dvanácti jsem viděla modeling jako holky, co sedí s nohou přes nohu a někdo o ně pečuje. Ve skutečnosti to pro mě je trochu divný svět. Pro někoho ne a o to líp, když to zvládá. Mně se nechtělo.
Stýkáte se ještě s dětskými kamarády z Litvínova?
Jistě! Udržuju pořád kontakt s lidmi, které mám ráda už dlouho. Oni mi říkají pravdu do očí, tu, kterou ani nechci slyšet. Pořád mám kamarádku, kterou znám od čtrnácti let, teď žije taky v Praze.
A co kamarádství s kluky? Hrála jste s nimi třeba někdy fotbal?
Fotbal jsem nehrála, ale kapelu mám složenou z kluků.
Tam jste ale spíš šéf než kamarádka, ne?
Tak jsem to nikdy nechtěla. A taky proto nemám žádnou autoritu, dělají si ze mě srandu…
…a chodí pozdě?
Já chodím pozdě! Ba ne. Spíš se snažíme fungovat jako parta. Největší šéf je můj manažer Lumír (Mati, pozn. red.), on je ten, co vynadá všem, abych to nemusela dělat já. A za to jsem ráda, protože nerada křičím. Beru je spíš jako lidi, kteří jsou mi blízcí a kteří mi taky pomohou, když mám deprese. V modelingu jsem byla pořád sama, ale na hudbě je krásné to, že mám kolem sebe lidi a všichni kopeme za jeden tým.
Dá se hudbou uživit?
Živím se tím. Nejsem milionář, ale dokážu existovat. To mi stačí. Nepotřebuju barák s bazénem a porsche.
Ale vy živíte i kapelu.
Ptala jsem se jich na začátku, jestli chtějí být nájemní hráči, vždy dostat stejně peněz, ať je to charita nebo firemní akce. Nebo být kapela, kde se o vše dělíme stejným dílem. Šli do toho se mnou. Ať to vyjde, nebo nevyjde, budeme na tom všichni stejně.
Vypadáte jako víla a působíte bohémsky. Je to tak?
Jsem narozená v Býku a Býci jsou pracovití. Můj přítel mi za mou zodpovědnost někdy nadává, protože on je typ umělce, který přijde o dvě hodiny později a je to jedno, něco se nedomluví a je to jedno, něco se zruší - a co? On je bohém. Ale já mám v sobě nastavený ten téměř německý systém: jdu, za pět minut mám zkoušku.
Využíváte zkušeností z modelingu na pódiu? Myslím těch hereckých - hrajete si s lidmi vědomě?
U prvních dvou písniček ano. Musím se nastavit do role, jinak bych byla strašně nervózní. Když jsem s muzikou začínala, stála jsem stydlivě na pódiu a říkala "děkuju, dobrý den" a skoro se ptala "neobtěžuje vás, že jsem tady?" Když koncert plyne, už na posluchače nic nehraju.
Vy jste se styděla?
Já se stydím pořád.
Vy si neužíváte pocit "tihle všichni lidé přišli kvůli mně?"
Pořád si říkám, že se něco může stát. Češi jsou v přístupu k umělcům jiní než Francouzi. Ti k nim mají obdiv a i když se něco nepovede, nevadí. Češi přijdou, založí si ruce na prsou a v očích jim vidíte napsáno "tak se nám ukaž". Proto mám strach, že když se něco nepovede, řeknou: "Aha, tak to není tak dobrý, jak se to tváří."
A jak tedy dopadlo vaše poslední turné k albu Baby Doll, které nedávno skončilo?
Skvěle! I mě mile překvapilo, kolik lidí chodilo. Ale to se může každý den změnit. Kdykoli. Třeba už zítra. Nemám takovou pozici, abych na sobě nemusela pracovat.
Jak to vypadá, když na sobě pracujete?
Teď třeba přichází do Čech nádherný film o Edith Piaf a já zpívám ústřední písničku, asi nejznámější od Edith Piaf: Non, je ne regrette rien. Moc ji chci zvládnout dobře, proto na ní s profesorkou zpěvu Hanou Peckovou pracuji.
Jaká budete zpěvačka za třicet let, spíš Hegerová, nebo spíš Vondráčková?
Co je mi bližší, snad asi nemusíme rozebírat. Ale já sama nevím, kde jsem. Jsem pop? Nebo underground? Nevím, kam se posunu za třicet let, ale hudebně je mi rozhodně bližší Hana Hegerová.
Ve Francii nikdo neví, že jste se rozvedla se slavným českým muzikantem. Máte tam proto dostatek soukromí?
To je tak velká země, tam mám úplný klid. Můžu udělat jakoukoli blbinu a nic se nestane. To jen tady se pořád rozhlížím, jestli náhodou někde nestojí někdo, kdo by začal vykřikovat "Jé, to je ona!" Takže tady se mnou není žádná velká zábava. A protože je můj přítel trochu blázen, někdy mu to vadí. Říká mi "to je jedno, pojď zpívat na ulici, skočit do kašny…"
A vy se pořád ovládáte…
No... Říkám "nejdu, tady ne. Pojedem jinam, tam zlobit klidně budu."
Iva Frühlingová
Když se album dostává na český trh, Iva za jeho prodej získává v krátké době nejprve zlatou, poté i platinovou desku. V listopadu 2005 vyšlo její zatím poslední album Baby Doll, třetí právě připravuje. V srpnu 2005 se vdala za Richarda Krajča, v lednu 2006 se s ním rozvedla.
|
Narodila se 11. 5. 1982 v Litvínově. Ve čtrnácti letech odchází do Paříže, kde studuje americké gymnázium a připravuje se na dráhu modelky. Té se potom několik následujících let úspěšně věnuje. V roce 2002 vydává u francouzské pobočky Virgin/EMI první singl Ou tu veux Quand Tu Veux, který slaví úspěch na francouzském i belgickém trhu. U stejného vydavatelství krátce poté vychází debutové album Litvínov. 
2005 Hostem Anny K. na jejím jarním koncertním turné 
2006 V hudební anketě Zlatý slavík získala ocenění Skokan roku 
2005 S Michalem Horáčkem na Anděl Allianz
