Inkluze není pro děti vždycky přínosem, tvrdí dětská psycholožka

  0:34
Po dovolené, která je z pohledu psychologa pro rodiny kritickým obdobím roku, přichází začátek školního roku. A s ním i stres a nejrůznější poruchy učení a chování našich děti, které je třeba řešit. „Radím trpělivost a nadhled,“ řekla psycholožka Milena Bučková pro magazín Ona Dnes.
Psycholožka Milena Bučková

Psycholožka Milena Bučková | foto: Lukáš Procházka

Proč je dovolená tak riziková?
Hodně pracujeme, děti chodí do družin a na kroužky, ani víkendy nebývají čistě rodinné, takže dovolená, kdy jsme spolu 24 hodin denně, je najednou něco nezvyklého. Často musíme pak řešit, co normálně neřešíme a místo odpočinku převládá stres.

Milena Bučková

  • Narodila se před 58 lety
  • Vystudovala psychologii na FF UK
  • Zabývá se individuální psychoterapiía psychodiagnostikou dětí a dospělých, pomáhá s výběrem školy a zaměstnání, ale třeba také s poruchami příjmu potravy.
  • Spolu s odborníky na pohyb Alešem Tvrzníkem a Pavlem Sirotkem založila Centrum zdraví, pohybu a aktivního životního stylu Vital Praha.
  • Je vdaná, má dvě dospělé děti, vnučkuViktorii a dva sibiřské kocoury.

Míváte září plnou čekárnu rodičů prvňáků, kteří začnou pochybovat, jestli je měli poslat do školy?
Největší pochybnosti mají zhruba od května, kdy „hrozba“ nástupu do školy nabývá konkrétních rozměrů. Zvlášť když je znejistí příbuzní nebo kamarádi hláškami „tohle dělala moje Anička jinak“, nebo „tohle umí Honzík už dávno“. Nebo je pošlou ze školky do pedagogicko - psychologické poradny, tam dostanou o dítěti informace, které je nenapadly, a pak přijdou za mnou, protože chtějí druhý názor. Je fakt, že často doporučím odklad.

Proč?
Systém není optimálně nastavený: školy chtějí mít zpravidla do března jistotu, kolik dětí v září nastoupí. Ale za půl roku děti můžou udělat velký skok, nebo nemusí pokročit téměř vůbec. Nejsem Sibyla, abych to zjistila. Navíc psychologické vyšetření je jen vyšetření, mělo by se dávat do kontextu se zkušenostmi z rodiny a ze školky. Ani nadprůměrná inteligence není zárukou, že dítě dobře zvládne školu. Musí mít dozrálé i neintelektové oblasti, zrakové a sluchové rozlišování i paměť, prostorové vnímání, pozornost. Kdo neumí systematicky pracovat, podřídit se režimu, není emočně zralý, tak nezvládne, že ne všechno se mu vždycky daří, navíc třeba něco, co ho nebaví. Nejdůležitější je, aby děti neztratily chuť vzdělávat se už na začátku první třídy. Když prvňákovi po dvou týdnech v lavici řeknete „moc ti to nejde a navíc tě to nebaví, ale musíš to vydržet“, to je hrůza.

Jaké jsou první signály, že něco není v pořádku?
Dítě nosí poznámky, že vyrušuje, tvrdí o sobě, že je hloupé, o paní učitelce, že je zlá. Nebo je jen skleslé, bez života, nechutná mu. Je prostě jiné, každý normální rodič pozná, že se něco děje. Nejhorší je mávnout rukou, že to přejde. Doporučuju co nejdřív zajít za paní učitelkou. Jenomže některé nepoznají, že se něco děje, nejsou tak zkušené nebo vnímavé. V tom případě bych zamířila za psychologem. Setkala jsem se i s tím, že učitelka problémy nemohla vidět, protože dítě plnilo, co má, spolupracovalo se spolužáky, odpadlo až doma, jako kdyby mu došly baterky. Spousta dětí se dokáže přizpůsobit, chovat se, jak se od nich očekává, ale za cenu velkého vyčerpání, poruch chování nebo psychosomatických potíží: bolí je břicho, hlava, pomočují se.

Nebojí se rodiče stigmatu „tak malej a budu ho tahat k psychologovi“?
Ve velkých městech ne – soudím podle svého plného diáře a počtu dětí, které mám v péči. Důležité je přijít včas. Největší nápor mám na jaře, kdy už jsou problémy tak velké, že jejich odstraňování je daleko těžší.

Co by dětem, které mají nějaké hendikepy, pomohlo lépe uspět?
Přípravné ročníky, říkám jim nulťáky. Dětí je tam méně, věnuje se jim speciální pedagog, který s nimi pracuje na tom, co potřebují rozvíjet, mají režim jako opravdoví školáci, takže mají čas zvyknout si. Pak se dělí: jdou do běžné první třídy, nebo do nějaké se speciálním režimem, když se vykrystalizuje vážnější problém. Přípravných ročníků by mělo být víc, spousta problémů by se odstranilo. Bohužel dnes se stává, že dítě dostane odklad, ale nikdo s ním systematicky nepracuje. Pokud nedozraje, buď jde do školy a trápí se tam, nebo dostane ještě jeden odklad. Jsem přesvědčená, že lepší je jít do školy později než dřív.

Přitom rodiče bývají často podezíráni z pohodlnosti: že odkladem chtějí sobě i dítěti oddálit povinnosti.
Samozřejmě i takoví rodiče jsou. Žádný sytém není imunní vůči zneužívání. Ke mně se dostávají děti, které se potkají s nějakým problémem, většině z nich u odklad doporučuju, protože škola je hodně náročná, způsob života taky. Jakmile dítě není na školu připraveno, má zaděláno na dlouhodobý problém. Chápu, že zařídit na každé škole přípravné ročníky pro polovinu budoucích prvňáků, by bylo drahé, ale ve výsledku by se to vyplatilo.

Narážíte na plánovanou inkluzi – zapojení různě handicapovaných žáků do běžných tříd?
Ano. Jedna moje známá učitelka, podle mě pedagog duší i tělem, bohem políbený, tvrdí, že inkluze brzdí inteligenci národa. Když má ve třídě šest dětí, které potřebují zvláštní péči, nemůže rozvíjet ty nadané. Nestor české dětské psychologie, profesor Matějček, nám na vysoké škole říkal, že integrace je skvělý nápad, ale musí se s ní umět pracovat. Integrace za každou cenu není vždy přínosem.

Protože i hodně inteligentní mají nárok postupovat „svým“ tempem?
Mají. Málokterá škola jim to umožní, protože jít svým tempem neznamená dělat práci navíc. Inteligence neznamená, že dítě je zralé na to, aby studovalo samo, napřed, víc do hloubky. Toho není často schopný ani žák druhého stupně, natož prvního. Musíme je korigovat, vést, zařídit, aby se nenudilo a rozvíjelo se. Měl by se jim věnovat někdo jako žákům s IQ 90 a ADHD.

Myslíte, že inkluze nadělá zlou krev?
Zažila jsem, jak integrace chlapce na vozíku celou třídu stmelila a posunula, jak o něj pečovali. Jedno dvě hendikepované děti ve třídě učitelka zvládne, ale když jich je víc? Taky záleží, o jaký hendikep jde - když se jí sejde několik hyperaktivních žáků s ADHD a dětí z problémových rodin, což je v této době typické, nedivím se pak rodičům, kteří ve snaze zajistit plnohodnotné vzdělání chtějí dostat děti do výběrových jazykových tříd a víceletých gymnázií.

Tím pak klesá úroveň běžných tříd.
Právě. Existují třídy pro děti s poruchami učení, kterých je podle mě málo. Tam jsou děti s rozdílným intelektem. Dítěti, které má poruchu většího rozsahu, bude líp ve třídě, kde je málo žáků a individuálnější přístup. I když bude mít vysoké IQ - tím, jak se mu bude učitelka věnovat víc, bude pracovat svým tempem. Jakmile bude ve třídě s dalšími pětatřiceti dětmi, jeho chyby a problémy o to víc vyniknou. Nerozvine se tam, ale zneurotizuje.

Několikrát jste zmínila ADHD, ale rodiče často své nevychované spratky omlouvají, že mají právě tuhle poruchu.
Do zpráv některých klientů zaťatě píšu „postaru“ LMD, tedy lehká mozková dysfunkce, protože ADHD není diagnóza pro každé dítě s dysfunkcí. A takové děti, které rodiče nenechají růst jako dříví v lese, jsou jiné než ty nevychované. Dítě s ADHD je neklidné, jako by jím probíjel proud, ale pokud mu rodiče nastavují hranice a režim, nemusí z něj být spratek, který dospělým skáče do řeči, ničí věci, obtěžuje všechny v restauraci. I ve třídě, protože má problém s uznáváním autorit. Pokud žák prvního stupně řekne učitelce „ty krávo, polib si prdel, tohle já dělat nebudu“, je to problém rodiny, ne jeho případně poruchy.

To je ale výjimka, ne?
Je. Ale že dítě řekne učitelce, že je blbá, nebo ať si trhne nohou, tak vzácné není. To si přece nemůže vůči autoritě dovolit. Pokud nemá vzácný Tourettův syndrom, který se projevuje právě nekontrolovatelným chováním, tiky a puzením k například výkřikům sprostých slov. Ale i pokud je dítě senzitivní, úzkostné, má ADHD a navíc je ve stresu, může se dostat do stavu, kdy začne nadávat. Jeden můj pacient, když se po něm něco chtělo a neúměrně se na něj tlačilo, začalo z něj lítat „do prdele, jdi do prdele, do prdele...“ Vnímavý učitel by měl poznat, že taková agrese je zaviněná stresem a řešit to jinak než u agresivního rozcapence, který nemá mantinely.

Proč je někteří rodiče neumí nastavit?
Často z pohodlnosti. Když mantinel nastavíme, musíme kontrolovat jeho dodržování. A to je otravné, jednodušší je nechat potomka být, nehandrkovat se s ním. Dnes tak populární metoda líného rodiče přetekla z humoristické knížky do běžného života a mnohdy se smrskla do pokynu „hraj si s mobilem“. Pak za mnou přijde zoufalá matka s osmiletým synem, že si s ním neví rady. Neví, protože si z něj vychovala, nebo vlastně nevychovala, cara. Častý problém taky je, že rodiče se ve výchově neshodnou.

Nějaký druh dysfunkce - tedy poruchy čtení, psaní, počítání, případně chování, má dnes snad každé druhé dítě. Jak je to možné?
Mozek je orgán složitý a neznám nikoho, kdo by neměl nějaké drobné deficity, dle mého dokonalý mozek neexistuje. Dysfunkce se dědí a navíc způsob života je daleko hektičtější, méně vnímavý vůči tělu, pohodě, připočítat musíme vliv prostředí, léků, chemie. Důvodem jsou i čtyřicetileté matky, dvojčata z umělého oplodnění, udržovaná těhotenství – zachrání se miminka, která by před deseti lety nepřežila, anonymní dárci spermatu projdou zdravotními testy, ale ptá se je někdo, jestli se jim nepletla písmenka? Pak stres z toho, že deset let nemůžu otěhotnět, a životní styl: jestliže patnáct let kašlu na zdraví, kouřím, piju, jím, co mi přijde pod ruku, možná i užívám drogy a pak si myslím, že během roku se mi tělo vyčistí, abych otěhotněla a porodila zdravé dítě, jsem na omylu. Když k tomuhle všemu připočteme málo pohybu, nadměrné vysedávání u počítače a mobilu, tedy přetěžování pouze některých oblastí našeho těla, jen se problémy podporují.

Jak dneska vypadá typická česká výchova?
Je rozvolněnější než dřívější vláda pevné ruky. Tvrdím, že výchova je nejtěžší práce v životě člověka, protože trvá 24 hodin denně, spoustu let a potomka nemůžeme vypnout a postavit do kouta, když jsme unavení. Všichni si neseme vzorce ze svého dětství, s některými nejsme spokojení, podle toho bychom měli uzpůsobit výchovu svých dětí. Razím jednu zásadu: rodiče by každopádně měli být autoritou. Největší chybou je chtít být s dětmi kamarád - kamarádů si dítě najde během života spoustu, rodiče jsou jen jedni. Musí od malička nastavovat mantinely chování a jednání, pokud je dítě nemá, obrací se to v první řadě proti němu: když je protivné, nezvladatelné a sobecké, je mezi vrstevníky neoblíbené, nikdo s ním nechce sedět v lavici a jezdit na výlety.

Pořád platí, že je nejdůležitější vlastní příklad?
Samozřejmě. Pokyny, příkazy a zákazy jsou jen doplňkem stmeleného rodinného života - učení nápodobou funguje nejlépe. Dítě nasává, co se kolem něj děje. Nemůžeme ho vyhazovat od počítače, když nevidí tátu jinak než před monitorem. Děti by měly vyrůstat s otcem a matkou, nejsem zastánce sjednocení rolí žen a mužů, nelíbí se mi přehnaná emancipace. To neznamená, že otec si nemůže stoupnout ke sporáku a maminka nepřiťukne hřebíček. Ale matky, které se snaží dokázat, že zvládnou všechno a muže nepotřebují, nejsou pro děti dobrý vzor. Výchova by se z rodiny měla propojovat do širší rodiny a dalšího sociálního prostředí: s přáteli, školkou, školou.

Jak jste děti vychovávala vy?
Myslím, a moje dnes dospělé děti by mi daly asi za pravdu, že jsem byla hodně benevolentní a pečující mamina. Že jsem se snažila vidět věci i z jejich úhlu pohledu. Vzpomínám si, jak jsme s manželem jeli pro syna do internátu do Vodňan, když onemocněl chřipkou a paní vychovatelce se zdálo, jestli to není přehnaná péče u takovýho velkýho klacka, budoucího rybáře, který má být zocelený, pravila „no on je na vás Milan dost závislý“. To, že mu bylo sedmnáct, ale přece neznamená, že ho nechám s horečkou někde v internátě. Je přece skvělé, že chce stonat doma u mámy.

S manželem jsme ve výchově nebyli vždycky zajedno, to snad není ani lidské, ale nikdy jsme nešli proti sobě. V tomto směru je naše rodičovské svědomí čisté.

Říkala jste si v dětství „tohle dělat nebudu“ a pak jste se přistihla, že se chováte přesně jako vaši rodiče?
No jéje... Ale na rozdíl od mých rodičů, speciálně mé maminky, já si to vždycky uvědomila. Tatínek byl velmi empatický, chápající, obětavý - mám spíš jeho povahu...ale často říkám, hlavně, když jsem unavená: „Bacha, probouzí se ve mně moje matka...“. Byla to skvělá žena a snaživá manželka a máma, ale blíženec a moc nepřipouštěla jiný názor, dokázala se rychle naštvat. Byla jsem vychovávána dost přísně – a asi odtud i ta moje benevolence a snaha dětem umožnit se vyjádřit...

Jaká je dnešní generace rodičů?
Má to těžké, protože vyrostla v demokracii, zatímco její rodiče ještě v totalitě: měli striktně dané podmínky, neměli možnost vlastního rozhodování. Z té ohrady vylítli na ohromnou louku a mohli úplně všechno: studovat jakoukoli školu, pracovat v zahraničí, dělat kariéru bez ohledu na kádrový posudek... Byly to velké změny, spousta lidí je těžko zvládala a zároveň měli vychovávat děti. I metody výchovy přišly ze zahraničí různé, vzájemně si protiřečily. To nás šrotuje dodnes. Rodiče jsou hodně zaměstnaní, rozevírají se nůžky mezi státní sférou a soukromými podniky, tam se pracuje víc, než by mělo. Mě nevyjímaje, ale já už nevychovávám děti. Lidi jsou unavenější, předráždění, nemají tolik sil trpělivosti věnovat se dětem tak, jak by potřebovaly. Optimální je rovnice pořídím si dítě, bude pro mě po nějakou dobu na prvním místě.

Jak dlouho?
Ideální je, když muž vydělává tolik, že žena může zůstat s dítětem až čtyři roky doma. S tím, že manžel a rodiče hlídají, když si chce jít zacvičit nebo s kamarádkami na víno, aby se doma nezbláznila. Bohužel spousta mužů nechápe, že péče o dítě a domácnost je perpetum debile – mnohem náročnější, než chodit do práce. Radím chlapům, ať si to vyzkoušejí. Aspoň na pár týdnů.

Se čtyřletou mateřskou mě překvapujete: je proti současným trendům.
Vím, že většina rodin si to dovolit nemůže, nebo žena zůstat na mateřské tak dlouho nechce. Nejde zobecnit, že by každé dítě mělo zůstat do čtyř let doma. Jde o to, jak je připravené na vstup do kolektivního zařízení. Některé děti jdou s nadšením ve třech letech, jiné ve čtyřech s pláčem. Když se to láme přes koleno, zaděláváme na problémy i pak dál ve škole a jsme zase na začátku.

Mluvila jste o pomoci manžela s dětmi. Vždyť jsou společné, stejně jako domácnost.
Jak si to ta dvojice nastaví, takové to bude mít. Když ona ho obskakuje, on to bude vyžadovat, i když se narodí děti. Hodně záleží na tom, z jaké rodiny pocházejí. Pokud maminka jednoho byla kvočna opečovávající hnízdo a druhá řešila večeře stylem „vemte si něco v lednici“, pravděpodobně to křísne. Víc než křik a represe preferuju ženskou taktiku: muže do domácnosti vtáhnout, třeba i za přiměřenou odměnu.

Takové tanečky mi připadají ponižující.
Ale jsou účinné. Pochopitelně, lepší je na rovinu si promluvit, ale kdo z nás to umí, aniž by se debata zvrtla ve hádku a vyčítání? My Češi si neumíme vyříkat, co nám vadí. Zvlášť v rodině ne. Problém se neotevře, kličkuje se kolem něj, nehodí se karty na stůl. A když už se odhodláme, tak dialog se velmi často změní ve dva monology. To vidím v ordinaci každou chvíli. Co pak máme dělat s dětmi, když to neumíme mezi sebou? Být uražený je důkaz neschopnosti: zapouzdřím se, udělám okolo sebe poklop na syrečky, trhněte si všichni nohou. Žasnu, že někdo vydrží být uražený třeba měsíc. A co je nejhorší, dítě získá pocit, že takhle se řeší problémy.

Co radíte?
Zásadu dětské lékařky, ke které jsem kdysi chodila s dcerou: když se manželé nepohodnou, snažit se to vyřešit, než jdou spát, aby se do druhého dne probudili s čistým štítem. Nebo jak říkala: co kdyby se ráno jeden z nás neprobudil?

Spousta lidí i dnes, v jednadvacátém století, říká, že chtějí udržet nefunkční manželství kvůli dětem. Je to dobře?
Rozvod je řez do základní jistoty dítěte, ale než aby vyrůstalo v patologickém prostředí, je lepší, když se rodiče, kteří spolu nejsou schopní soužít, rozvedou. Nemusí jít o extrém jako rvačky, hádky a ponižování. Patologické je, i když z rodičů čiší chlad. Bohužel bych na prstech ruky spočítala, kde se manželé sice nenávidí, ale rozejdou se tak, aby to neodneslo dítě. Neuvědomují si, jak strašně na dítě působí, když nejsou schopni domluvit se.

Ideální vrchol domluvy je střídavá péče?
I když s ní souhlasí oba, pro dítě je nápor být jeden týden v jednom prostředí a než si pořádně zvykne, stěhuje se. Léta tvrdím, že když už střídavá péče, tak ať se u dítěte, které bude bydlet v jednom bytě, střídají rodiče. Chtěla bych vidět, který dospělý by to dal, pořád pendlovat. Přitom po dítěti to chtějí, nikdo se ho neptá. Vůbec si nedovedu představit, že bych to absolvovala. Jsem zastánce volného režimu, domluvy. Typu „zítra se budu s tátou učit matiku a zůstanu u něj spát“.

Co je pro dítě po rozvodu nejhorší?
Když rodiče neplní, na čem se poslu dohodnou. Extrémní je, pokud ho jeden z nich odstřihne, úplně se o něj přestane zajímat. Častěji otec, ale zažila jsem i takové matky. To je velká ztráta, protože dítě je s matkou přirozeně propojené od prenatálního vývoje. Takové dítě pak hledá důvody, co provedlo, že ho maminka nemá ráda. Nebo si ji začne naopak idealizovat a dělá peklo tátovi, který ho má v péči, a jeho nové partnerce.

Čtěte v pondělí

Čisté linie a velké barevné plochy charakterizují tvorbu španělského módního domu Delpozo. Přidejte k tomu ještě žhavou růžovo-žlutou kombinaci a květinové aplikace a neotřelý podzimní outfit je na světě.

Módní trendy: jak vznikají a kdo určuje, co se bude v našich obchodech s módou prodávat.čtěte v příloze MF DNES Ona Dnes.

S jakými problémy k vám lidé chodí nejčastěji dospělí?
Jsou unavení, úzkostní, nemůžou spát. Alfou a omegou všeho je životní styl. Člověk je jako soustava ozubených koleček, která potřebuje podmínky k tomu, aby pořád do sebe zapadala. Pravidelně jíst, pít, spát, přiměřeně se pohybovat, zažívat příjemné věci. To je základ, ke kterému se postupně přidává škola, studium, práce, manželství, děti... Ale základ je péče o sebe. To neumíme a hrozně těžko se to učíme. Vedle chroustání vědomostí bych do škol zavedla bych povinný předmět Péče o sebe: co potřebuju, co mi dělá dobře, co ne, na co si dávat pozor. V dospělosti bychom to dělali automaticky, bez výmluv, že nemáme čas. S autem jezdíme pravidelně do servisu, na sebe kašleme, takže si utavíme motorky. Cítíme hlad a řekneme si „nene, ještě tohle potřebuju dodělat“. Takže jedeme na rezervu. Pak si koupíme speciální hodinky, které nám zapípají, že máme vstát a udělat deset dřepů.

Chodíme do posiloven, jezdíme na wellnes víkendy....
To je fajn, ale jsme v práci do večera, skočíme do výtahu, pak do auta, dojedeme do fitness, tam se zničíme a zase do auta. A víkendem se odměníme jednou za měsíc. Co se týká dovolené, kdo dneska jede na tři týdny v kuse, aby si opravdu odpočinul? Nejde jen o manažery, uštvaná je dneska každá druhá prodavačka.

První porevoluční generace budovala kariéru, byla ochotná pracovat šestnáct hodin denně. Dnešní mladí chtějí víc času pro sebe, koníčky, rodinu – klidně za cenu nižšího platu.
Mně do ordinace chodí ti uštvaní. Terapii s novým pacientem začínám životním stylem. Úzkostí a depresí nezbavím člověka, který spí čtyři hodiny denně, nesnídá, pije jedno kafe za druhým a žádnou vodu, celý den sedí u počítače, první jídlo má ve čtyři... Množí se případy, že lidi kolabují v práci. Dušují se, že ta panická ataka přišla z ničeho nic. Jo? A jak poslední léta žije? A co udělá, když ho bolí hlava? Vezme si prášek nebo panáčka. Tělo nám dává signály, my je nevnímáme. Každý člověk funguje jinak, potřebuje životní styl nastavit svým ozubeným kolečkům na míru. Jinak se zadřou nebo polámou. Vedle ordinace mám Centrum Vital – někdy tam vezmu své úzkostné pacienty, kteří špatně jedí, pijou a vůbec podivně žijou, proměřím jim skladbu těla a vidí hezky barevně, jak nemají ty správné tělesné komponenty. Tělo funguje v nouzovém režimu. Máme velké rezervy.

Vy ne?
Taky. Vím, že bych měla mít v poledne pauzu, pracovat méně hodin, mít víc času při sebe, víc spát. Ale nemám. Pak si můžu stoupnout před zrcadlo a říct si: “Blbko, nabralas osm kilo, necítíš se úplně dobře, špatně se ti běhá a můžeš si za to sama!“

Pokud si to uvědomujete, máte velkou šanci změnit to, ne?
Snažím se pracovat na tom. Přece všichni známe kovářova kobyla... Jsou ale věci, které si držím, jako je pravidelný pohyb, pitný režim a snaha upravovat ten denní režim, ale rezervy mám, to přiznávám.

Proč si psycholožka s nabitým diářem vezme hypotéku, aby otevřela centrum životního stylu?
Protože jsem s klienty hledala cesty, jak změnit životní styl, a oni se ptali, jak mají změnit jídelní návyky, jaký si najít pohyb. A já je neměla kam poslat, po historkách, které jsem slyšela o výživových poradcích a trenérech. Já jsem to hledání měla za sebou díky Aleši Tvrzníkovi, ten o běhání ví hodně a pomohl mi si z tohohle sportu udělat z nepřítele přítele. On a zkušený trenér Pavel Sirotek naopak říkali, že spousta jejich klientů by měla začít s psychickou přípravou u mě, tak jsme po dlouhých debatách u piva domluvili, že přibereme ještě fyzioterapeuta a odborníka pro výživu a založíme centrum Vital. Ono není nad to pracovat komplexně - hodně se o tom mluví, ale my to fakt děláme. Je to fajn práce.

Pořád se držíte zásady, že bez pohybu není štěstí?
To je moje heslo. Lidské tělo je uzpůsobené na pohyb, máme v sobě spoustu svalů a ty musíme zaměstnávat. Ale musíme vědět jak. Pokud někdo sedí celý den u počítače, pak si obuje in-line brusle a dá si deset kiláků, druhý den se nehne. Každé tělo potřebuje něco jiného, a ne všem všechno jde. Nikomu nevnucuju, že musí vstát za úsvitu jako já a jít běhat.

Nutnost hýbat se máte z rodiny?
Moji rodiče nijak výrazně nesportovali, mamka byla sokolka, ale v dospělosti už ne, ani sport jsme v televizi nesledovali - s výjimkou hokeje s Ruskem v roce 1968. Já jsem jako malá chodila na gymnastiku a jezdila na běžkách, potřeba pravidelného pohybu se ve mně vykrystalizovala až v dospělosti, když jsem potřebovala vykompenzovat sezení v práci. Dělala jsem všechno možné, trenér bruslí mě přivedl na Bootcamps, což je propojení různých aktivit v přírodě, tam začal převládat běh. Jenomže jak jsem malá, mám krátké nohy a nejsem žádný vyhublík, běh pro mě nebyl optimální sport. Brzy bych skončila, protože mi to tak nešlo, až mě to deptalo, ale magistr Tvrzník mě navedl, jak na to. Po dvou a půl měsících jsem absolvovala první půlmaraton. Kdyby mi někdo řekl, že uběhnu víc než dvacet kilometrů, ťukala bych si na čelo.

Když vám ráno zazvoní budík, nemáte chuť ho zaklapnout a spát dál?
Většinou ne, ale přiznávám, někdy se mi z postele nechce. V létě je světlo, ale už teď je v 5:30, když vybíhám, skoro tma. Pro mě je ale důležité, že je mi u toho dobře. V Praze běhám podél Vltavy a na chalupě v jižních Čechách po hrázích rybníků a je až neuvěřitelné, jak mnou příroda prostupuje. Vychází sluníčko, pozoruju labutě a kachny, monumentální duby, chovné rybníky. Běžím, poslouchám hudbu a tlačím z hlavy ven pracovní věci, které mě napadají. Říkám si, že kdybych to neměla, nevím, co bych si počala. Budu Alešovi do smrti vděčná, že mě dovedl k běhání, nepodstatno jak pomalému či rychlému a k radosti z něho. Večer bych už asi nešla, to jsem unavená, ráno mě běh nabudí. Přijedu do ordinace, někdy si jdu ještě do Vitalu zacvičit, osprchuju se, dám si snídani a jsem připravená přijímat pacienty.

Působíte jako reklama na běhání.
Možná, že mě mluví radost, jak jsem zvítězila nad tím nepřítelem... Je fakt, že jsem už spoustu lidí rozpohybovala. Ale většina mi tvrdí, že na pravidelný pohyb nemá čas. Ranní přivstání si vyvolává v mnoha lidech zděšení. Ale u té Vltavy potkávám běžce, inlinisty, cyklisty a i chodce. Čas má každý, jde jen o priority. Složitější to má jen svobodná matka malého dítěte. Není to můžu – nemůžu, ale chci - nechci. Všechno jde, když se chce.

Autoři:
  • Nejčtenější

Žena se dvěma vagínami má dva přítele, sexuální potěšení má rozdělené

21. března 2024  7:54

Annie Charlotte se narodila se dvěma vagínami. Ačkoli zprvu pro ni byl její zdravotní stav šokem,...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Intersexualita pro mě byl šok, říká žena bez ženských pohlavních orgánů

28. března 2024  8:45

Alyssa Ballová byla od mala vychovávána jako dívka. Ve skutečnosti ale úplnou dívkou nebyla. Pravdu...

KVÍZ: Oslavte den učitelů. Poznejte známé kantory a procvičte si znalosti

28. března 2024

Den učitelů se letos potkal s prázdninami, a k tomu ještě s přípravou na velikonoční svátky. Jestli...

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Otékaly a modraly mi prsty. Onemocněla jsem systémovou sklerodermií

28. března 2024

Vždy jsem byla aktivní, jezdila jsem na výlety, fotila a plně se věnovala své práci. Před sedmi...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...