Ať už jde o kluka, holku, dinosaura nebo třeba jednorožce, vymyšlení kamarádi jsou běžnou součástí dětského světa. Podle Pavly Koucké se nejčastěji objevují mezi třetím a pátým rokem dítěte, ale občas si s ním pobudou i déle.
Nerozlučná dvojkaImaginární kamarád? O něm už se baví i maminky na eMimino.cz. |
Proč přichází?
Proč ale vůbec vznikne? „Děti si s nimi rozvíjejí fantazii, odehrávají různé situace, ujasňují si vztahové záležitosti. Často jim fiktivní kamarád pomáhá zvládat situace, které jsou pro ně obtížné. Například na sebe vezme, co dítě provedlo, nebo když dítě zklame nějaký skutečný kamarád, ten vymyšlený se mu to snaží vynahradit, nikdy nezradí, má vždy pochopení, je na něj spolehnutí,“ objasňuje zrození neviditelných přátel psycholožka Pavla Koucká. Imaginární kamarád má na dítě vždycky čas, vždycky si chce hrát a nikdy dítě nepřekvapí nečekanou reakcí.
„Někdy se imaginární kamarád objevuje třeba ve chvílích, kdy z rodiny na čas odjede či se odstěhuje nějaký člen. Dítě pak s pomocí takového kamaráda vyplňuje vzniklý prostor, kamarád mu pomáhá situaci zvládnout. Nebo se neviditelný kamarád objevuje tam, kde se dítě trošku nudí - třeba při delších cestách autem,“ nastiňuje další možné způsoby vzniku imaginárního kamaráda psycholožka.
Bohatá fantazie je pro děti typická a rodiče se kvůli ní rozhodně nemusí znepokojovat. Skoro každé dítě si někdy vymyslí nějakou imaginární bytost nebo předmět, který momentálně postrádají ke své hře - třeba koníka, na kterém dítě divoce poskakuje, nebo pejska, se kterým se honí po zahradě.
„V některých publikacích se hovoří o polovině, v jiných i o dvou třetinách dětí,“ udává četnost imaginárních přátel Koucká. „Dlouhodobější soužití s konkrétním imaginárním kamarádem či kamarády a rozvinutější vztahy s nimi tak časté nejsou. Na druhou stranu skoro každé dítě si někdy vymyslí nějakou imaginární bytost - třeba strašidlo ve skříni, kluci zase docela běžně bojují s fiktivním nepřítelem,“ dodává.
Jak jednat s neviditelným kamarádem?
Rodiče, jejichž dítě si vymyslí kamaráda nebo třeba zvířátko, které nikdo jiný nevidí, pak často nevědí, jak mají reagovat, má smysl se s dítětem dohadovat o nesmyslu, nebo na jeho hru přistoupit? „Doporučuji citlivý přístup, mít na paměti, že imaginární kamarád sytí nějakou potřebu dítěte. Ostatně i rodičům může takový kamarád pomoci - třeba pochopit, co dítě potřebuje. Pokud například na kamaráda často čekají, není od věci zamyslet se: nespěchám na své dítě moc?“ navrhuje Koucká rodičům. Od věci tedy rozhodně není poslechnout si někdy promluvy dítěte s fiktivním kamarádem, protože tak zjistíte, jak vnímá určité situace nebo konverzace ze svého úhlu pohledu.
„Imaginární kamarád je vlastně součástí osobnosti dítěte, a když se k němu rodiče chovají odmítavě, dítě si to bere osobně. Na druhou stranu však není nutné hru na fiktivní bytosti s dítětem rozvíjet. Též v případech, že imaginární bytosti značně omezují chod rodiny či dokonce začínají rodiče terorizovat ve smyslu, co vše musejí dělat, aby byl imaginární kamarád spokojen, není na místě takovou hru hrát, ale spíše přemýšlet, co se to děje,“ doporučuje rodičům psycholožka a autorka několika úspěšných knih o výchově.
