Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ovce, nebo vůdce: přikrmujete doma mužům jejich iluzi, že jsou šéfové

  2:44aktualizováno  2:44
Máte doma šéfa, který vládne jako bača ovcím? A nebo jste tím vůdcem vy sama? Když si najdete ten správný protějšek, můžete mít spokojený celoživotní vztah, i když druzí by v něm nevydrželi ani den.
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Herec a moderátor Jan Kraus vyrůstal na pomyslném partnerském bojišti. Obec byl bossem, maminka si však na pozici vůdce též činila nárok.

„Bylo to zvláštní spojení strašně silných jedinců, což odporuje teorii silný - slabý. U nás doma byli dva silní,“ vzpomínal Jan Kraus v rozhovoru pro Ona Dnes. Přestože doma často panovalo dusno, rodiče si zároveň nedovedli představit život jeden bez druhého. Hercův bratr, spisovatel Ivan Kraus, o svých rodičích napsal, že nikdy nepoznal dva lidi, kteří tak nemůžou být spolu, jako nemůžou být bez sebe.

Zatímco podobný model partnerství postavený na soupeření o mocenskou pozici by většinu lidí časem vyčerpal a skončili by ve spárech rozvodových advokátů nebo na antidepresivech, pro řadu párů bojovná atmosféra na domácím poli představuje to, co čerstvá zelenina pro vegetariána. „V partnerství může existovat a fungovat naprosto všechno. Podmínkou je, že se potkají ti správní lidé, kterým daný model sedí,“ říká psycholožka Lucie Kolaříková.

Dělejte to zaobaleně

„Ne že bys na to nešel šikovně, Vendelíne, ale možná bys měl...,“ nabídla Dagmar Veškrnová Oldřichu Navrátilovi v seriálu Bylo nás pět řešení, jak zabít vánočního kapra. Mohla vztekle popadnout utěrku, zabalit do ní kapra a sama ho před štědrovečerní večeří zabít, aby manželovi ukázala, kdo je schopnější a má vůdcovské dovednosti, nechala to však na něm. Navenek, jak to tehdy konvence vyžadovaly, byl hlavou rodiny on, majitel koloniálu, jeho žena si však v rodině dokázala přirozeně zajistit postavení šéfky, aniž by se její muž cítil poníženě.

V mnohých domácnostech to tak funguje i dnes, přestože od dob románu Karla Poláčka uplynulo více než 70 let. „Doma to máme zařízené klasicky, jak už to v českých domácnostech bývá. Šéfem jsem já, ale je to šéfování na nejvyšší diplomatické úrovni a veškeré direktivy musí být balené do ‚demokratického‘ obalu. U nás platí heslo: Důsledně, ale vlídně a s podrbáním za uchem,“ popisuje partnerské fungování jedna známá, která žije více než dvacet let v manželství.

Aby nedošlo k nedorozumění. Jejich vztah není založený na obelhávání, demokracie v jejich podání dosáhla vrcholného stupně. Většinu rozhodnutí typu kam na dovolenou, nákup aut, výchovná opatření dětí dělají spolu.

„Pravdou je, že občas se mi rodina postaví na zadní, a to mi pak jde ‚férové partnerství‘ docela na nervy,“ přiznává pětačtyřicetiletá žena. Není konfliktní typ, tak volí cestu, která by se dala nazvat „uložte to k ledu a v příhodný okamžik vytáhněte“. Pokud ‚rodinná rada‘ něco neodsouhlasí, ve vhodnou chvíli (ne když se muž vrátí z třídní schůzky), ve správném rozpoložení (s plným žaludkem) problém servíruje znovu. „Pak si většinou prosadím svou. A pokud ne, zkusím to zas,“ přiznává. Jak je patrné, systém není pro nedočkavce, podobné zacházení vyžaduje pořádný díl trpělivosti.

Možná namítnete, že v manželství dvou dospělých jedinců je nedůstojné hrát podobné divadelní etudy. Kdo však má alespoň minimální partnerské zkušenosti, říká, že taktizování ve vztazích je nezbytné. „Muži se obvykle cítí být šéfem a je lepší je nechat žít v této iluzi a ještě ji přikrmovat. Vztahu to velice prospívá,“ říká dvaašedesátiletá šéfka Francouzského institutu v Miláně, Češka Olga Poivre d´Arvor. I ona volí cestu taktizování. „V zásadních věcech, kde se neshodneme, většinou navrhnu opačné řešení než to, které bych normálně volila. Vlastně se navenek podřídím tomu, co rozhodne muž, čímž je dosaženo optimálního výsledku a ‚kompromisu‘,“ líčí svoji strategii.

Kopec volnosti

Atmosféra šedesátých let, komunity hippies, kdy nikdo nikomu nic nenařizoval a podstatná byla volnost, vládne v rodině scenáristky Lucie Konečné.

„U nás nikdo ani moc vládnout nechce. Naše rodinné zřízení je čirá anarchie. Mně osobně se příčí cokoli nařizovat i dětem, nejradši bych byla, kdyby už od narození odpovídaly samy za své činy. A nařídit něco manželovi? Možná tak, aby vyvenčil psy, ale to je provozní záležitost,“ popisuje rodinný model. Jak to v jejich soužití vypadá konkrétně? „Máme společný účet, postel, dům, hypotéku, zvířata, obě děti. Když máme prachy, jedeme na Tahiti, když nemáme, jíme svorně suchej chleba,“ říká Lucie Konečná.

Každý dělá, co umí nejlépe

V ideálním případě by soužití dvou jedinců mělo být postaveno na rovnocenném partnerství. V takových vztazích každý dělá to, v čem je kovaný, i kdyby to měla být ‚jen‘ role toho, kdo rodinu baví a vytváří v ní příznivou atmosféru. Fotografka Sára Saudková má čtyři děti a k tomu pracuje, je tak nezbytné, aby se do chodu domácnosti zapojili oba rodiče.

„Nemám ve svém repertoáru roli fňukající bezmocné a bezradné, ačkoliv věřím, že to na mnohé muže velmi působí. Nesnažím se ani být příliš generálem, to mají zřejmě někteří rovněž rádi, protože je to zbavuje zodpovědnosti. Pěkně se spakují někam do do garáže, na gauč a nechají tu vichřici přejít. U nás každý dělá to, v čem je lepší a na co má čas a sílu,“ říká Sára Saudková.

Podobný partnerský model panuje v rodině módní návrhářky Šárky Šiškové. Ona je profesně úspěšná, její partner rovněž, mohli by tedy přenášet šéfovské praktiky do své domácnosti. „To by u nás ale absolutně nefungovalo. Šéfa dělá můj mužský v práci, doma si vládnout nenechám. On má sice obří ego, ale já jsem naprostým nepřítelem podřízenosti. Podřídím se jedině u svého zubaře,“ říká Šárka Šišková. „Takže jediné, co platí, je vzájemná dohoda,“ dodává.

Hledání té správné polohy

Zdá se vám, že všechny zmíněné ženy měly štěstí a narazily na ty správné muže, neboť u vás pořád nemůžete najít ten správný model soužití? Omyl. Většina párů musela do takového stavu dospět. Obvykle metodou pokus omyl. „Nebylo to bezbolestné, v jednu chvíli jsme se skoro rozešli. Oba jsme začali svoji manželskou volnost zneužívat a vzdálili jsme se. Byla to důležitá zkušenost,“ říká Lucie Konečná.

V procesu nalézání toho správného modelu je právě Šárka Šišková, která se učí žít pod jednou střechou s novým partnerem a dospívajícími dětmi z předchozího manželství. „Kde jsou hranice snesitelnosti pro jednoho, je mez stonásobně překročena u druhého a naopak,“ přiznává, že to přináší spoustu nástrah.

„Je nesmysl domnívat se, že některý vztah může být od začátku ideální. Každý prochází různými fázemi a je dobré, jsou-li partneři otevření změnám a růstu,“ říká psycholožka Leona Dyrehauge.

Sára Saudková je přesvědčená o tom, že podstatný je i začátek vztahu. „Druhý si k vám dovolí tolik, nakolik mu to dovolíte vy. A jak si to nastavíte na začátku, takové to s největší pravděpodobností budete mít. Doporučuji zejména ženám se sklonem k sebeobětování: neblbněte. Čím víc toho budete doma zvládat, abyste dokázala, jaká jste hypervýkonná, o to míň dovolíte muži, aby vám dokázal totéž,“ míní.

Muž i žena na stejné úrovni

Partnerských modelů vzájemného soužití je celá řada. Vztah by měl být založený hlavně na rovnoprávnosti, kdy se každý cítí ve své kůži, má dostatek osobního prostoru, stojí pevně na zemi.

„Pro harmonii v partnerství by bylo dobré, kdyby se šéfové přestali vyvyšovat a respektovali svůj protějšek jako rovnocenný a kdyby se podřízení přestali ponižovat a chovali se jako rovnocenní. Ženy i muži mohou dělat různé věci, ale stále s vědomím, že oba mají stejnou, tedy vysokou hodnotu. Vyvyšování i podřizování se je známkou nezralosti,“ vysvětluje psycholožka Lucie Kolaříková.

Je však klidně možné, že váš partnerský model připomíná soužití učitelky a žáka, ale přesto jste v něm naprosto spokojeni. Ve vztazích je to jako s jídlem. Zatímco jeden miluje rajskou, druhý ji nenávidí. „Někomu skutečně může vyhovovat mít doma šéfa nebo podřízeného, někdo má zase místo partnera rodiče nebo dítě. Na nějaký model jsme zvyklí z původní rodiny a máme tendenci v něm pokračovat, někdo v něm rigidně zůstává celý život, jiný ho mění,“ vysvětluje psycholožka Leona Dyrehauge.

Problém nastává, pokud rozdělení rolí jednomu z dvojice přestane vyhovovat. Je pak jen otázkou času, kdy bude chtít vše změnit. Psycholožka Lucie Kolaříková podobnou situaci považuje za fenomén dneška.

„Jeden z partnerů (většinou žena) objeví cestu seberozvoje, začne mu narůstat sebevědomí, uvědomí si nezralost vztahu a chce změnu. Ten druhý se zablokuje a nastává nerovnost, protože jeden se vyvíjí a přestává hrát hry na šéfy a podřízené, zatímco druhý chce zachovat starý stav. V tu chvíli je každý na jiném stupni osobní zralosti a vztah se většinou rozpadá, což není nezbytné. Je možné, aby oba rostli spolu,“ říká psycholožka. Důležité je si především uvědomit, co vlastně od partnera chci, a podle toho si ho najít. Ne jít cestou náhodného výběru a později jím manipulovat a předělávat k obrazu svému.

Hádky pročistí vzduch

Každé partnerské soužití má období klidu i čas naprosté disharmonie, kdy létají talíře, tříská se dveřmi, počet decibelů přesáhne hygieniky povolenou míru. To, že se občas pohádáte, ještě neznamená, že je váš vztah špatný. Hádky a poziční bitvy k partnerství patří. „I občasný nesvár je velmi přitažlivou záminkou, jak se udobřovat a hledat k sobě cestu a zalíbení. A hlavně: děti vidí, že najít klíč k soužití není jednoduché, ale možné, že to vyžaduje kompromisy, nikoliv plné odevzdání se protějšku,“ říká Sára Saudková.

Absence sporů rozhodně není projevem absolutního souznění, to spíš jeden z dvojice na vše rezignoval. Takže rada na závěr: mluvte spolu, zkoušejte, pátrejte, co vám vyhovuje. Hlavně s respektem.

Jakou roli máte doma?

celkem hlasů: 338

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 3. prosince 2014. Anketa je uzavřena.

2. Oba chceme šéfovat. 161
3. Rozhoduji většinou já. 109
1. Podřídím se, nevadí mi to. 68
Autor:






Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.