Vlasta Baránková

Vlasta Baránková - Ilustrátorka dětských knížek a večerníčků. | foto: Tomáš Baránek

Ilustrátorka Baránková: Žena se stane velkou umělkyní jen výjimečně

  • 11
Známá ilustrátorka dětských knížek a večerníčků malovala až do revoluce i velká plátna. Ta opustila a zůstala jen u ilustrací. Pro svou knížku si ji vybral Zdeněk Svěrák, vytvořila večerníčkovou Lískulku, teď jsou na pultech "její" Broučci. A sní o slabikáři.

Jaké známky jste mívala z výtvarné výchovy?

Často i trojku. Chodila jsem do jednotřídky. Dostávali jsme čtverečkovaný papír a striktní zadání. Já to dělala po svém, ale učitelka mi nadávala. V páté třídě si ale jiný pan učitel mého nadání všimnul, dal mi papíry a tužku a nechával mě kreslit místo počítání, takže v šesté jsem z matiky málem propadla. Doháněla jsem to pak celý život.

Naštěstí vás neživí matematika, ale právě to malování. Plátno jste však po revoluci opustila a zůstala jen u ilustrací. Proč?

Nikdy jsem nemalovala koncepčně, bylo to vždy intuitivní a nepromyšlené, jen jsem se zřejmě potřebovala při svém malování rozměrných pláten nějak uvolnit, přejít od malého formátu ilustrací k něčemu, co ze mě dostane napětí. Vlastně jsem nikdy nebyla moc veselá … Ludvík Kundera v předmluvě mého katalogu o mých obrazech řekl, že jsou v nich obsaženy všechny fantomy doby.

Souviselo to s totalitou?

Nechci to nějak patetizovat, ale určitě. Nicméně fantomové jsou mezi námi i teď, každý se jich nějak zbavuje. Ale víte, konec mého malování je téma, o kterém se mi moc nechce mluvit. Přestala jsem malovat a hotovo. Někdy po převratu mi v ateliéru vybuchl jeden přístroj a shořely mi obrazy. Já to tehdy brala jako znamení. Po revoluci přišla radost a euforie, kterou jsem mohla využít právě v práci pro děti.

Už nebylo potřeba ventilovat smutek.

Asi to tak bylo. I když teď po volbách jsem po letech poprvé ucítila tu povědomou tíseň. Dívala jsem se na tenhle obraz (ukáže na zeď) a říkala si: "Holka, snad nebudeš muset zase začít malovat!"

Když člověk dělá jen pro děti, nehrozí, že trochu profesně zakrní a zdětinští?

Nejspíš hrozí, ale já si to vyrovnávám mimo jiné technickou stránkou knižní ilustrace. Dlouho mi vadilo, že nemůžu ovlivnit celkový grafický obraz. Pak mě na čas k židli přibil úraz páteře. A můj syn měl doma profesionální počítač, na kterém většinu dne nepracoval, a jak mohl, tak mě provokoval, abych se to pomocí příruček naučila. Metodou pokus - omyl. Teď se už bez počítače neobejdu. S některými nakladateli mám dohodu, že si graficky sama komponuji celou knížku. Ale skici, návrhy a originální obrázky do knížek samozřejmě maluju na druhé straně stolu, kde mám štětce, barvy a papíry. Zásah rukou tvoří pořád osmdesát procent mé práce.

Vlasta Baránková
Namalovala i večerníčkovské postavy králíčka Jujdáska a zajíčka Hejáska.

U ilustrací knížek pro děti, stejně jako u Večerníčků, je asi hodně klíčový balanc mezi kvalitním řemeslem, uměleckou ambicí a přizpůsobením se dětskému vkusu. Je asi snadné sklouznout za hranice kýče, ne?

Jistě. Udělala jsem asi padesát knížek, ale hranici, o které mluvíte, hledám pořád. V knížce se děti mohou poprvé setkat s uměleckým dílem, to je strašně zodpovědné. Musí se to navíc líbit rodičům, protože ti přece knížky dětem kupují. Musím je obálkou nalákat, ale nezpronevěřit se výtvarnému vkusu. Samozřejmě se vždycky snažím, aby byla moje práce oceněná i profesionály. A je pro mne největší satisfakcí, když knížka dostane profesně uznávané ocenění a přitom se dobře prodává. Jako naposledy můj Špalíček pohádek, který dostal Zlatou stuhu 2007.

Děti ale milují velké hlavy, velké oči, líbivé figurky...

Zároveň jsou ale velmi tvárné, když v nich cit a vkus vytrvale, ale nenápadně budujete. Když měla moje vnučka pět let, milovala barbíny. Já bych z toho umřela! Teď jí je šest a už je s ní docela rozumná řeč, fajn reaguje na moje knížky, povídáme si, proč se mi to či ono nelíbí… Ale je to hlavně na rodičích.

To mi tedy řekněte, jak jí vysvětlujete, proč taková barbína není hezká, když se tolik podobá těm ženám, o kterých se říká, jak jsou krásné.

Jde to. Byly jsme spolu hrozně dlouho v hračkářství, probírala všechny hračky a povídaly jsme si o nich…. Původně tam šla s tím, že jí chybí barbína, která jede na okřídleném koni nebo na čem. Říkala jsem si: "To se přece nesmí stát, abych já jí koupila barbínu!" "To se ti líbí?" ptám se. "Není skutečná, podívej se na ni, není to pravdivý, copak tak někdo doopravdy vypadá, někdo kolem tebe? Je někdo tak třpytivý a zářivý?" Nakonec to dopadlo tak, že byla v tom hračkářství z těch hubených barbín a divných sladkobarevných zvířátek tak unavená, že si na závěr odnesla malou dětskou pračku, aby těm panenkám, které už doma má, mohla vyprat. (Zarazí se.) Ale vy jste si ještě nevzala ani jeden šáteček. Vy nemáte hlad?

Obvykle chodím na rozhovory řádně najedena, ale vezmu si.

Sem jste nemusela. Když má někdo přijít na návštěvu, tak mu chystám něco na zub, když už za mnou vážil cestu. Ale zásadně nepeču a nevařím podle receptů, já ráda improvizuju.

Vraťme se do vaší ilustrátorské kuchyně. Teď naposledy jste udělala Karafiátovy Broučky. To je asi pro ilustrátora výzva, ne? Obstát ve srovnání s Jiřím Trnkou. A zároveň se od jeho Broučků odříznout.

Výzva to je, ale pro mě ani ne kvůli Trnkovi jako spíš vůči původní ilustrátorce Broučků Marii Fišerové-Kvěchové, právě její Broučky mám z dětství hluboce vryté do paměti. Ale vím, že jsem je udělala po svém. Hlavně aby to nebylo tak infantilní.

Jaký pracovní sen ještě může mít ilustrátorka dětských knížek, když už dělala i Broučky?

Módní je říkat třeba Alenka v říši divů. Ale já bych ráda ilustrovala slabikář. To říkám v každém rozhovoru, že bych si ho ráda udělala. A nějaký projekt se snad rýsuje, nechci to však zakřiknout.

Léta jste na volné noze. Jsou lidé, kteří by bez pevné pracovní doby nejspíš umřeli hlady, nic by neudělali. Vy jste neměla nikdy problémy s disciplínou?

Jsem od narození velmi pilná, naštěstí mám "sicflajš". Někteří výtvarníci na práci čtrnáct dní nesáhnou, pak to hravě zvládnou za jeden večer. Já dělám od nevidím do nevidím. Ale zvykla jsem si na určitý rytmus - a pracovat na volné noze, to chce skutečně disciplínu. Každé ráno vstát a jít do ateliéru. S dětmi mi dřív dost pomáhala moje matka. Vypravovala je často do školy, zatímco já už seděla u své práce o poschodí výš. Teď má mamka jednadevadesát let a kluci už vyrostli.

Váš muž vám nepomáhal?

Víte, on je a byl vždy trochu mimo náš obyčejný praktický svět, je to spíš typ vědce, který se celý život realizoval jako inženýr ve výzkumáku. Musela jsem se o ty obyčejné každodenní věci většinou postarat sama. Je to ale slušný, vzdělaný člověk a všichni ho respektujeme Ale nezlobte se, to je moc soukromé.

Co dělají vaši synové?

Hlavně mi dělají radost. Ten starší, Tomáš, ještě jako student přírodovědy byl u zrodu známé počítačové firmy, pak se věnoval a stále věnuje psaní, vydal své dvě knížky, s kamarádem založil nakladatelství Melvil. A hlavně mě stále mile překvapuje v roli tatínka. Mladší David vystudoval v Praze sochařinu, učí na umělecké škole, restauruje památky, věnuje se cvičení tai-či, má dvě děti a jeho styl života na vesnici, kde si opravuje malou usedlost, se mi líbí.

Váš syn Tomáš napsal knihu Jak sbalit ženu. Je v rodině znám tím, že ví, jak na to?

Popravdě, dost mě to překvapilo. Skoro bych řekla, že se tak zbavoval vlastních rozpaků, pokud vím, on nikdy nebyl nějaký extra suverén. Ale co já můžu vědět?

Sbalil vás nějaký muž dle popsaných technik?

Nevzpomínám si. Vlastně jsem tomu nerozuměla a doposud nerozumím, jsem už asi stará páka. Ale co mě překvapilo nejvíc, byly reakce mladých lidí na webu. Asi to funguje.

Tomáš dokonce učil techniku "balení" mého kolegu z magazínu MF DNES v rámci reportáže.

Ne? On?! Jako matka ho pochopitelně vidím úplně jinak, ale tak to už chodí. Známí se mě ptali: "Tomášek napsal takovou knihu?" Tomáš má a měl vždy vysoké cíle. A vím podle sebe, jsou-li neuskutečnitelné, není člověk sám se sebou nikdy spokojený. Ale nespokojenost nás přece pohání dopředu.

Vy jste si uměla dávat přiměřené cíle?

Ne, já jsem se taky dost trápila, pořád. Když jsem dostala třeba nějaké oficiální ocenění, potřebovala jsem nutně, aby mi to někdo sdělil osobně, abych to mohla vzít za své. Za mlada jsem mívala přemrštěné ambice, ale tehdy to byla spíš povrchní ctižádost. Rozptylovala jsem se zdánlivě důležitými prkotinami a nedokázala se plně koncentrovat na podstatné. Pak přijde chvíle, kdy vážně přemýšlíte, čeho chcete vlastně docílit. Přijde okamžik, kdy už dovedete rozlišovat podstatné od nepodstatného. Dřív jsem chtěla dělat všechno a naráz. Pak přišel zlom. Rozhodla jsem se soustředit svoji sílu a energii jen na ilustraci.

Vlasta Baránková
1959: Na UMPRUM v ateliéru profesora Langra při navrhování loutek.

Za totality jste dělala ilustrace pro švýcarské nakladatelství. To vám soudruzi dovolili?

Politika nehrála v ilustraci pro děti takřka žádnou roli, nehlídali nás. V cizině se ale vědělo, že v Československu jsou dobří ilustrátoři: Pacovská, Paleček a taky zřejmě Baránková. A pan Božejovský, český emigrant, který měl ve Švýcarsku nakladatelství, mi napsal, jestli pro ně chci dělat. Jezdit jsem tam nesměla, ale kreslit jsem mohla. Všechno ale muselo projít přes Artii, pro kterou to bylo samozřejmě velmi výhodné. Z honoráře každé knížky si vzali slušná procenta ve valutách… I já dostala pár korun. Ale i tak jsem byla moc ráda, byly to velmi kvalitní knížky, jaké tady nikdo tak dobře netiskl. A paradox doby byl, že se tak moje tvorba dostávala na výstavy často spíš v zahraničí než doma. Ale přijet na vlastní vernisáž jsem nemohla.

Nenapadlo vás emigrovat?

Ne, já jsem byla vždycky zápecník.

Když jste se znala s emigranty, nepokoušela se vás kontaktovat StB?

Několikrát jo, ale zřejmě jsem působila tak hloupě a naivně, že jsem pro ně byla nepotřebná. Ale to bylo ještě před Švýcarskem, po osmašedesátém. Pracovala jsem v Domě kultury, v údajném středisku kontrarevoluce, kde vznikla i publikace "Dva tisíce slov" Ludvíka Vaculíka. Tu jsme graficky upravovali a tiskli v naší tiskárně spolu s letáky a plakáty. Všichni zaměstnanci se pak museli estébákům z těchto "zločinů" zodpovídat. Později jsem zjistila, že jeden kolega, teoretik umění, si ledacos schovával, nahrával si rozhovory, dělal si zápisky, co kdy kdo řekl… A pak je podle všeho v pravou chvíli vytáhl. A tím zřejmě zničil životy několika svých kolegů. Na to musí být skutečně povaha. Docela dokážu pochopit, že člověk udělá nějakou takovou chybu ze strachu o sebe či o blízké, z nátlaku, ale takhle se připravovat, tomu nerozumím.

Žila jste v Brně bohémským životem umělecké scény?

Ne. Všichni ti výtvarníci, básníci... Musím se přiznat, že já hlavně v mládí milovala jejich básně a dílo, a to až do té doby, než jsem je poznala osobně. Třeba Jana Skácela nebo Oldřicha Mikuláška. Byla jsem idealista, a tak jsem ve své naivní představě, že dílo je obrazem tvůrce, byla skutečností často dost znechucená. Tehdy jsem ztratila velkou část ze svých iluzí. I když to teď, ve svém věku, vnímám s daleko větším pochopením, musím přiznat, že mě to ovlivnilo na celý život.

Pijí umělci víc než "normální" lidi?

Já ne. Ale je pravda, že hodně z nich to ke své tvorbě asi potřebuje. Často jsem přemýšlela, proč jsem nešla dál v malování. Proč jsem nepřekročila vlastní stín. Rozhodla jsem se mít děti. V okamžiku, kdy přišly, jsem musela řešit je a domácnost. Už jsem nedokázala chodit po nocích do šantánu a do klubů. Navíc mně vždy vadila přeměna tváří lidí, kteří se mi jindy a jinde líbili, ale najednou mi byli odporní.

Vážně nejde být "velká umělkyně" i s rodinou?

Nevím. Vezměte si těch pár, které přesáhly hranice vysokého umění, pokud vím, všechny mají rodinný život vepsí, nebo jsou bezdětné. Existují výjimky s rodinou, ale ty pak musí mít skutečně oddaného partnera, který jim je nejen oporou, ale dokáže se psychicky srovnat se svou zdánlivě nedůstojnou rolí toho méně podstatného… Spíš to bývá naopak. U většiny mužů, kteří dosáhnou výjimečného úspěchu, objevíme v pozadí nadprůměrně tolerantní a oddané ženy, které jim fandí a jsou ochotny se pro jejich kariéru obětovat.

Dostihl už vás pocit stárnutí?

Kdo v mém věku tvrdí, že ne, tak lže. Ale je dobré se na stáří vědomě připravovat, "naštelovat" si své stáří předem. Já vím, že dokud budu vidět, můžu mailovat i malovat, vymýšlet, ale také pracovat na své zahradě, plést svetříky vnukům; a když ztratím zrak - zbývá mi pohyb. Cvičím už léta jógu, cítím přitom, jak mě vždy prostupuje ten hormon štěstí a energie. Je to vždy úžasná euforie. Vím, že stáří je hrozná věc. Nechce se mi tam. Ale do mládí bych se vrátit nechtěla. Do svého mládí znovu ne.

Jak to?

Byla jsem blbá, zmatená, nezaměřená, trápila se zbytečnostmi, nedokázala jsem rozeznat podstatné od nepodstatného, nevěřila jsem si, nepoznala jsem, kdy mě bral někdo vážně, nebo kdy to byla jen odvěká mužská lest… Vlastně mi bylo nejlíp ve čtyřiceti, všechno už mi docházelo, přitom jsem byla ještě pěkná. Tu blbost mládí, tu bych zpátky nechtěla.

Vlasta Baránková

* Od roku 1969 je na volné noze. Živila se jako ilustrátorka, typografka, grafička, v osmdesátých letech i malováním obrazů.

* V posledních letech se soustředí už jen na ilustrace, má na kontě přes padesát titulů.

* Jako ilustrátorka dětských knížek a večerníčků (např. O Lískulce, Broučci, Český špalíček, Jaké je to asi v čudu, Když se zamiluje kůň atd.) získala řadu ocenění.

* Je vdaná, má dva syny.