HLASUJTE: Jsou podle vás ženy lépe vybaveny pro řešení problémů v konfliktních oblastech?
Než jsem stihla zapnout diktafon a nalít si mléko do kávy, ona vyřídila dva telefonáty, domluvila se s asistentkou na programu na příští týden, rozloučila se s předchozí návštěvou a polibkem i se svým mužem. Hned po rozhovoru odlétala do Bruselu.
Jste tak rychlá pořád?
Lidi mi moji hektičnost vytýkají. I moje matka a moje nejlepší kamarádka mi vytkly, že na všechny působím hekticky a hystericky a že jsem hyperaktivní a v televizi vypadám jako šašek. Já si to neuvědomuju. Říkají mi, že mám být klidná, působit přesvědčivějším a serióznějším dojmem. Nejvíc tím asi trpí moje děti, když je nutím v tomto tempu uklízet. "Zavaž si tkaničku, už jsme tam měli bejt, dělej dělej..." Všichni říkaj: "Buď v klidu." Ale já přece JSEM V KLIDŮŮŮŮŮŮŮŮ (rozesměje se).
Zpomalujete někdy?
Mám strašně ráda chvíle, kdy se zavřu u počítače, dělám svý věci, píšu a přemýšlím. Docela taky sportuju. Dělám hodně vytrvalostní sporty. Plavu ráda a daleko. Dlouho jezdím na kole, dlouho na bruslích.
Vy se nikdy neunavíte?
Jsem hodně unavená. Mám v životě chvíle, kdy si myslím, že už to nemůže být horší. Úplně nejhorší to bylo, když jsem měla jedno, dvouapůlletý dítě v jednom hlídacím ústavu, druhý, šestiměsíční mi hlídala paní a já jsem začala naplno chodit do práce, lítat na Blízký východ. To jsem myslela, že umřu. Jak mě někde posadili, usnula jsem. V takových obdobích já spím a spím a spím...
Dlouhou dobu jste byla v diplomacii, pak jste vstoupila do politiky, kde je žen jako šafránu. To je mezi sebe muži nechtějí pustit, nebo je problém jinde?
Myslím, že trpíme hlavně nedostatkem žen, které by měly vůbec zájem do toho jít. Jistě, nahoře v politice už je hustej vzduch, na vrchol už není tak lehké se dostat, ale řekla bych, že na těch základních a středních pozicích jsou ženy vítány. Ale je jich málo. Nezajímá je to.
Mluvíváte o tom s nimi?
Když jsme měli předvolební kampaň, strávila jsem měsíc na ulici s volebníma novinama. To se o světě dozvíte hodně. Jsou ženy mezi 30 a 40 lety, dobře vypadají, dbají o sebe i o to, aby něčím byly, mají volný čas i práci, ale když jim nesete volební noviny, tak vás agresivně odbudou s tím, že je to nezajímá. Když potkám maminu s nákupníma taškama a čtyřma dětma, která nemá ani ruku, do které by ty noviny vzala, tak to je jasný... Ale tyto dámy se toho štítí. To mě mrzí. Naopak je pro mě příjemný zjištění, že dámy nad padesát se zajímají, prošly opravdu komunismem, tak si pořád asi užívají, že mají možnost něco ovlivnit. Jasně, český parlament nemá pověst zrovna nejčistší instituce. Ale politika není jen parlament, politika jsou i komunální věci, kde je možnost skutečně rozhodovat, tam chybějí ženy taky.
JSME NORMÁLNĚJŠÍ A JEDNÁME VĚCNĚJI
Je v politice nebo v diplomacii vůbec nějaká doména žen?
Je třeba zajímavý, že ženský dělají často zahraniční politiku. V Evropském parlamentu je nás šest dam, které děláme Blízký východ a severní Afriku. A ministryně zahraničí USA je Condoleezza Rice. Podstatné věci dělají ženy.
Jsou ženy pro tyto oblasti lépe vyzbrojené díky své větší schopnosti empatie?
Asi ano. Jsme asi normálnější, jednáme věcněji a rychleji. Schopnost empatie v tom hraje velkou roli, dokážeme se asi líp vcítit do toho, co je na těch konfliktech mírové, lidské, občanské. Zároveň víme, kam je třeba dát humanitární pomoc a kde je třeba zasáhnout. I dámy rozhodují o tom, kam vyslat vojenské jednotky. Velkou kapitolou, která se teď řeší, je ženské mučednictví. Problematika žen jako mučednic a aktérek teroristických útoků, ženy nejsou tématem jen jako oběti.
V čem se liší ženské a mužské mučednictví?
Hodně se tím zabývám a řekla bych, že stránka mučednictví je u žen možná dokonce silnější než u mužů. Jsou schopné jít do riskantnějších, těžších operací, než jsou ochotni muži.
Jsou to i ženy, které mají děti?
Ano. Palestinky jsou toho schopné. Je to strašlivé, indoktrinace radikálním islamismem je strašně silná. Otázka víry je silnější než mateřský pud. Když se žena v rámci víry přesvědčí, že vstoupí do ráje, je její odhodlání obrovské. V poslední době jsem řešila ještě jinou takovou věc, která je nesmírně složitá. Velmi plasticky ji popsal známý turecký disident Orhan Pamuk v knize Snow. Ta knížka je takový vhled do sebevražedné šátkové aféry ve východním Turecku. To je věc, která je mimo naše chápání.
O co šlo?
Když vzniklo moderní Turecko, tak se rozhodlo oddělit islám od státu. Můžete si mít islám jako svoje náboženství, ale ve státních institucích je tabu. Například nesmíte v šátku do školy nebo na úřad. A dívky kolem dvaceti let v Turecku cítily potřebu vracet se k islámským kořenům, ale zároveň studovaly na univerzitách. Jejich víra jim přikazovala nosit šátek, ale škola jim to zakazovala. Začali je z těch univerzit kvůli šátkům vyhazovat. Děvčata jsou na jedné straně rodinou a svým náboženstvím tlačené do nošení šátku, ale chtějí se zároveň vzdělávat a být moderní. Je to existenciální konflikt, který často řeší sebevraždou. V Turecku tak došlo k epidemii sebevražd. Stovky dívek tak řešily ohromný konflikt identity. Taková holka večer umyje nádobí, dá pusu svýmu muži, vyleze na půdu a tam se oběsí na švihadle... Toto je skutečný vnitřní konflikt, ne ten, který řešíme my. U nás jde jen o to, mít energii si věci uspořádat. U nás to v zásadě není nepřístupností mužského prostředí, spíš to je v ženských, že samy nechtějí, nebo se bojí, že by to nezvládly.
NÁŠ VZTAH DOSPĚL DVAKRÁT DO KRIZE
Chybí nám sebevědomí?
Ano, ženy by si měly víc věřit. Před válkou byla naše země velmi emancipovanou společností, ale pak sem kecnul komunistický model. Aby se rodina uživila, bylo nutné mít zahrádku, marmelády a plést svetry. Výdělek madam nebyl pro rodinu klíčovým, klíčovým bylo to, co dodělala doma. To byl model "do-do". A v některých rodinách tento sociální model přetrvává. Muž má pocit, že žena má být nejlépe učitelkou, aby měla dva měsíce prázdnin...
... a mohla zavařovat okurky.
Přesně tak. Je nutné z toho společnost vytáhnout. Ale problém tkví i v intelektuálním a kulturním kapitálu mužů, ale zlepšuje se to.
Neříkala jste si někdy sama, že být "do-do" by bylo pohodlnější?
Na hraně jsem byla dvakrát v životě, ale spíš naopak. Přemýšlela jsem, jestli z té rodiny neodejít. Nemá cenu si něco nalhávat a říkat, že žiju jen šťastný život. Měla jsem pocit, že nevydržím rodinný tlak. Můj vztah s mužem dospěl dvakrát do obrovské krize, do zásadních debat, co s tím. Je to strašný, ale myslím si, že když se to zodpovědně probere a lidé si tím projdou, tak to vztah nakonec obohatí. Musí se komunikovat, je nutný se vytrápit, všechno si vyříkat. Může to trvat týden nebo dva měsíce, ale dá se to řešit. Když pak vidíte, že věci zůstaly, jak jsou, že jste je zachránili, že fungujou, když vidíte svý děti, pak přijde i něco jinýho než emocionální štěstí, ale spíš takovej dobrej pocit, že to člověk ustál.
Udělala jste někdy kvůli rodině výrazný ústupek v práci?
Spíš se stala taková zvláštní věc... Svého muže jsem potkala, když mi bylo šestadvacet, byla jsem na ministerstvu zahraničí v odboru Blízkého východu. V té době jsem získala britské královské individuální stipendium na Saint Anthony’s College, což je v mém oboru asi nejlepší škola, kam je možné jít. O takové možnosti jsem dřív ani nesnila a najednou jsem tam mohla. Ale zároveň jsem zjistila, že jsem těhotná. V té době ještě neexistovaly žádné sociální mezinárodní dohody, musela bych si v Británii platit plné pojištění, abych mohla studovat a mít zároveň dítě. To bych neutáhla finančně. Musela jsem se rozhodnout - mít dítě, nebo studovat tuhle prestižní školu. Ani jsem vlastně moc nepřemýšlela a rozhodla jsem se mít dítě. Možná jsem tehdy nechala uplavat něco, co by mě vyneslo kdoví na jaké posty, do jakých výšin, ale zůstala jsem doma. A když se teď na svoji Barboru dívám, tak si říkám, jak mě mohlo napadnout, byť jen na chvilku, vůbec uvažovat jinak.
MYSLELA JSEM SI, ŽE JSEM OŠKLIVÁ
S vaším mužem vás seznámil bývalý velvyslanec ČR při NATO Karel Kovanda. Byla to láska na první pohled?
To asi ne. Ale byl to mužskej, kterej mi absolutně imponoval. Měla jsem k němu nezřízený obdiv. Z ženského hlediska jsem si o sobě nikdy nemyslela nic zvláštního, třeba že jsem krásná. V těch pětadvaceti jsem si říkala, že jsem tlustá a hnusná a uhrovatá..., a najednou jsem potkala muže, který si se mnou povídal a koukal na mě, nevěřila jsem, že je možný, že se takovej mužskej s někým jako já vůbec baví. Já jsem se nikdy moc nestarala, jak vypadám, nemyslím si, že je to něco, oč by se člověk měl v životě starat. Když někdy vezmu ty módní časopisy s návody, jak ulovit partnera nebo jak podvádět, to je za hranicí mého chápání. Žijeme v době novodobé diktatury, kdy sebevědomí zdravejch bezvadnejch ženskejch je uměle snižované teoretickým mediálním modelem. Viděla jsem v životě hodně žen v hodně těžkých situacích, žen, které v životě hodně dokázaly, život je o něčem jiném než o tom, jak člověk vypadá. V Rudolfinu visí výstava nizozemské fotografky Rineke Dijkstra, která fotografovala lidi na pláži - tlustý, malý, hubený, uhratý... Procházíte tou výstavou obrazů normálních těl a najednou zjistíte, že jsme si úplně odvykli dívat se na fotky normálních lidí... Ta je tlustá, ta má blbý plavky, ta křivý nohy, ten má uhrovatej zadek. Všechny generace měly své ikony, své předsudky a klišé. Katolická ikona Panenky Marie se teď proměnila v ikonu osmačtyřicetikilové, do zlata opálené ženské. Pohled na cokoliv jiného nás zaráží.
 JANA HYBÁŠKOVÁ Narodila se roku 1965 v Praze. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory arabistika, orientalistika, sociální lingvistika. Seznam jejích zaměstnání je bohatý: ředitelka odboru Blízkého východu na FMZV ČSSR, velvyslankyně ve Slovinsku, později v Kuvajtu a Kataru. V roce 2004 se stala poslankyní Evropského parlamentu. Roku 2006 byla zvolena předsedkyní SNK-ED. Ráda lyžuje, plave a fotografuje. |
|
FOTOGRAFICKÁ VIZITKA
|
Jako velvyslankyně v Kuvajtu si zkouší plynovou masku na jedné z nových pozic českých vojáků v kuvajtské metropoli.
Knihu Čekání na válku napsala Jana Hybášková v roce 2004, vydalo ji nakladatelství Rybka Publishers.
V kruhu rodinném s manželem Ivanem Gabalem.
Se senátorem Josefem Zielencem při oznámení její kandidatury do Evropského parlamentu.
