Hypochondři cítí svou bolest jako skutečnou.

Hypochondři cítí svou bolest jako skutečnou. | foto: Profimedia.cz

Hypochondři: plesnivé vnitřnosti a hmyz pod kůží

  • 19
Záliba ve zdravotních tématech samozřejmě ještě neznamená, že trpíte hypochondrií. Kde leží hranice mezi zvýšeným zájmem o vlastní zdraví a stavem, který by psycholog diagnostikoval jako neurotickou poruchu?

Hypochondrie se objevuje v rané nebo střední dospělosti přibližně u tří procent populace, dalších sedm procent lidí k ní má sklony. O hypochondrech se někdy mluví jako o simulantech a naopak: rozdíl je však zásadní. Zatímco simulant dobře ví, že mu nic není, ale z nějakého důvodu předstírá opak, hypochondr má utkvělé a obtížně vyvratitelné pocity, že je nemocný.

"Takový člověk většinou nevěnuje pozornost celému tělu, ale soustřeďuje se pouze na jeden nebo dva vybrané orgány, které jsou obtížně pozorovatelné zvnějšku. Například srdce, trávicí systém nebo močový měchýř. Hypochondr se opakovaně měří, pozoruje, navštěvuje lékaře. Ujišťování o tom, že je naprosto v pořádku, jej však neuklidní a vyhledává další a další odborníky,“ vysvětluje psycholožka Erika Matějková.

Útěk do nemoci
Zásadní rozdíl mezi člověkem, který se prostě jen trochu přehnaně zaobírá svým zdravím, přímo prahne po informacích o chorobách všeho druhu a nezřídka na sobě různé symptomy pozoruje, a hypochondrem spočívá podle psycholožky právě v tom, že ten první není myšlenkami na nemoc ovládán. Pokud navštíví lékaře, který somatické onemocnění vyloučí, přijme to a dál se tím nezabývá.

Na počátku hypochondrie je někdy prodělání skutečného onemocnění, ze kterého se člověk sice vyléčí, ale obavy o zdraví v něm zůstávají. Poměrně častý je však i takzvaný "útěk do nemoci“, který se v člověku zabydluje už od časného dětství. Když je člověk marod, okolí se k němu chová laskavěji a shovívavěji a věnuje mu mnohem více péče a pozornosti než obvykle. Pro řadu hypochondrů je jejich problém zároveň jejich životním tématem, díky němuž, jak se domnívají, se stanou pro okolí zajímavějšími a nechávají se litovat.

Síla sugesce
Hypochondři bývají v literatuře a filmu ztvárněni většinou jako poněkud komické typy, ale jejich život legrační rozhodně není.

"Hypochondr se potýká s úzkostí a depresemi. Žije v trvalém napětí, což aktivuje vegetativní systém podobně jako při stresu - dochází k pocení a hyperventilaci. Nadměrnou činností sympatiku dojde k nedokrvování určitých orgánů, a pokud to trvá delší dobu, může dojít ke skutečnému jejich postižení,“ upozorňuje Erika Matějková.

Právě tyto fyziologické procesy způsobují, že přesvědčení hypochondra o jeho chorobě opravdu vede ke zhoršenému zdraví. Jak se říká: "Tak dlouho o těch žlučníkových kamenech mluvil, až je nakonec opravdu měl.“

Sílu autosugesce dokazuje i to, že hypochondři cítí svou bolest jako skutečnou. Často si stěžují na svíravý pocit na prsou, bolest hlavy a žaludku nebo na vleklou únavu. Utkvělé obavy mohou "skalního“ hypochondra v některých případech naprosto paralyzovat.

Poznat, co je za tím
Onemocnění hypochondrií se objevuje v několika různých formách. Zcela specifickým fenoménem je takzvaný hypochondrický blud, který bývá spojen s diagnózou schizofrenie a tím souvisejícími bludy a halucinacemi. Pacienti trpící hypochondrickým bludem mají například utkvělou představu, že jejich vnitřnosti jsou plesnivé nebo mají pod kůží hmyz.

Další, poněkud bizarní formou hypochondrie je takzvaná "kyberchondrie.“ Kyberchondři tráví dlouhé hodiny hledáním textů se zdravotní tematikou na internetu, ale také si libují ve sledování televizních pořadů o zdraví. Ale stále platí: pokud se svou domnělou nemocí nezabývají soustavně a pokud lékař jejich smyšlenou diagnózu nepotvrdí, nejde o hypochondry v klasickém slova smyslu.

Jak hypochondrii léčit? Prvním krokem je podle psycholožky Matějkové vyloučit možné skutečné onemocnění. Někdy jsou hypochondrům zpočátku předepisována antidepresiva, ale v každém případě by měla nastoupit intenzivní a cílená psychoterapie, pátrající především po hlubších příčinách zvýšené úzkostnosti a přehnaných starostí o zdraví.