Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hvězda internetu zpěvák Voxel: Pro někoho můžu být vidlák a naiva

  0:27aktualizováno  0:27
Hvězda internetu v letošní anketě Český Slavík, Voxel, je pro většinu z nás prostě sympatický mladík s kytarou. O tom, že inklinuje k duchovnu, prošel psychoterapií, prožil si znovu vlastní porod a stal se ve svých dvaadvaceti letech otcem, mluví s upřímností sobě vlastní.

Václav Lebeda známější pod pseudonymem Voxel. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Václav Lebeda alias Voxel

  • Zpěvák, klavírista, kytarista a multiinstrumentalista se narodil se v Kopřivnici 22.7. 1992
  • Vystudoval gymnázium. Studium na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni obor popularizace hudební kultury dobrovolně  ve 3. ročníku opustil.
  • V 5 letech začal s hrou na flétnu a klavír. Hraje na několik hudebních nástrojů.
  • Ve 13 letech postavil svou první kapelu, chtěl se věnovat klasice a studovat hru na klavír na konzervatoři, vzápětí letech své rozhodnutí změnil a jeho žánrem se stal punkrock.
  • Od 15 let je současně na sólové dráze. Věnoval se elektropopu a v roce 2012 nadobro zakotvil v popovém žánru. Přelomem byl hit „V síti“, jež otextoval Xindl X. 
  • V současné době se věnuje  vlastní koncertní tvorbě a současně vystupuje s kapelou UDG.  Na březen chystá svou 2. sólovou desku.
  • V roce 2013 se stal na hudebních cenách Očka objevem roku a v roce 2014 Hvězdou internetu s písní V naší ulici v anketě Český Slavík Mattoni.
  • Žije s o rok mladší přítelkyní Maruškou, která účinkuje i v jeho klipech. Mají spolu dvouměsíčního syna Vaška.

Přestože kytaru nedáte z ruky, není to jediný nástroj, který ovládáte. Kolik jich rozehrajete?
Každý hudební nástroj je pro mě nová zvuková inspirace. Kromě kytary mě baví klavír, ale zahraju i na bicí nebo basu. A k tomu jsem začal frčet na různých speciálních nástrojích jako je cajon, ukulele nebo gitalele. Přátelé mi je vozí ze zahraničí. Onehdá mi můj táta dělal obrovskou radost, když mi přivezl uzbecký devítistrunný tar, což je natolik meditativní a hypnotizující nástroj, že na něj stačí hrát minutu a člověk je v úplně jiné dimenzi. Fascinuje mě.

Jste od dětství fascinován muzikou?
Začal jsem asi v pěti letech s flétnou a pak jsem přešel na klávesy. První paní učitelka mi klavír jako nástroj zhnusila, protože na mě řvala a nutila mě do hry, ale její nástupkyně, mimochodem shodou náhod moje budoucí učitelka češtiny na gymplu, mě k němu zase přivedla. V době šikany na základní škole jsem se na něj hodně upnul a chtěl hru na něj dokonce studovat na konzervatoři.

Jaké šikany jste byl obětí?
Já jsem vlastně do páté třídy byl jeden z nejmenších ve třídě, neprůbojný a hodně jsem jel v encyklopediích a pořád pročítal knížky. Spolužáci mě měli za outsidera, za takového losera. Ale zjišťuju, že tahle zkušenost je pro mě obohacující.

Myslíte „co tě nezabije, to tě posílí“?
Člověk si až později uvědomí, jaká to byla obrovská lekce a že každé takové kopnutí může vést k tomu, že o sobě zjistíte věci, na které byste normálně nepřišli. Já neměl žádné kamarády a tak jsem hrál na klavír pět nebo šest hodin denně a za hodně krátkou chvíli jsem dával Rachmaninova, Berkoviče nebo Beethovena a lidi na to hleděli s obdivem a já měl samozřejmě radost. A tam to asi celé začalo.

A dneska máte Slavíka, jedete úspěšné turné, jste hudební hvězdou internetu a hrají vás rádia. Mimochodem mohu si ještě koupit vaši desku nebo je vyprodaná?
No jestli mám být krutě upřímný, tak bych vám možná poradil, abyste si počkala až na tu druhou, která vyjde v březnu. Ta první není taková, jak bych se chtěl dneska prezentovat.

Přerodil jste se v tak krátké době?
První deska je z poloviny elektropopová. Jsou na ní taneční věci o tom, jak jde člověk na dízu a podobně a s tím já už se neztotožňuju. Byla to prvotina a od té doby se hodně věcí změnilo. Přestal jsem hrát s DJ a vystupuju čistě akusticky. Na scéně je jenom kytara, do toho rytmika v podobě perkusí. Nic víc není třeba. Už u singlu Trip, který byl líznutý akustikou, jsem si uvědomil, jak to působí na lidi a oč jsou koncerty živelnější, když si můžu aranže přetvářet - zpomalit, zrychlit a z písničky, která je romantická, udělat třeba reggaečko. To mě baví. Dneska mi jde o obsah písniček a o to, co přes ně chci lidem sdělovat.

Fotogalerie

Zlomovou písničkou „ V síti“ jste se z bývalého punkrockového muzikanta a syntezátorového čaroděje pasoval na popíkáře. Líbí se vám tahle škatulka?
Co se hudby týče, řeším pořád to stejné - vždycky jsem se snažil dělat věci, které jsou melodické, chytlavé a zapamatovatelné – ale najednou jsem zjistil, že v popovém světě musím mít na zřeteli ještě dalších deset věcí. Včetně textů, které jsou důležité. Byl jsem zvyklý hrávat v angličtině, s kapelou jsme to tam nasekali a vůbec nás nezajímalo co a jak, protože lidem to bylo taky jedno. Jeli jsme čistě na melodii a harmonii. A teď kromě textů musím obsáhnout všechno – PR, fotky, grafiku, klipy a to je pro mě nové. Je dobře, že teď mám kolem sebe lidi z agentury, kteří právě ty dílčí věci řeší a já mám čas a energii na hudbu, koncerty, skládání. Dlouho jsem hledal tu pravou společnost a teprve díky spolupráci s ní začaly fungovat koncerty a vlastně celý ten koncept Voxel. Začalo to mít konečně ksicht.

Jak vypadá ten „ksicht“?
Dřív jsem se stavěl do role „toho“ Voxela, kterým jako mám být. Měl jsem být ta hvězda, lidmi adorovaný modifikovaný interpret. Jenomže mě vysiluje, když mám mít nějakou roli a neustále se přehrávat a stavět do ní. Tak jsem se rozhodl, že na to, jak se říká, seru. Už nechci hrát žádné role a chci se ukazovat takový, jaký jsem. Pro někoho můžu být vidlák nebo naivní člověk, ale mě je to jedno. Vždyť, co je víc než prezentovat sám sebe a mít z toho radost? Jedině pak se totiž dějí zázraky, lidi to vaše naladění přebírají a mají radost taky. Z koncertů odcházejí spokojeni a to je ta největší odměna.

To je ukončená řeč, na to těžko něco namítat, ale řekněte, proč o vás někdo smýšlí tak posměšně?
Myslíte toho vidláka? Většinou lidé nejsou zvyklí, že se s nimi člověk baví jako se sobě rovnými a jsou zaskočeni. Nevím proč, ale v lidech je zažité, že ten, kdo se chce někam dostat, musí být drsný, musí mít ostré lokty a musí být svině. To je mi na hony vzdáleno. A pak jsou dvě možnosti: buď jim to je sympatické a celá komunikace je friendly anebo mě mají za troubu a rozhodnou se mě oholit a ukázat mi, kdo je tu pánem.

To mluvíte opět o šikaně , tentokrát ze strany pořadatelů?
Taky. Často jde o lidský přístup. Zjistí, že nejsem loktař a mají pocit, že nemusí plnit to, co by měli. Po koncertě si přijdou diváci pro fotky a podpisy a pořadatel zavře klub a čau. Ještě, že většina taková není. Mně se to totiž zdá dost nefér vůči platícím lidem, kteří tam přijdou, protože si chtějí ten večer užít. Já se jim chci věnovat, co nejvíc to půjde. Samozřejmě s mantinely, za které by jít neměli.

Myslíte mantinely chránící vaše soukromí?
Myslím spíš obtěžování. S tím soukromím to mám jinak. Je-li to něco, co si člověk střeží a nemělo by to být ukázáno veřejnosti, tak na to taky kašlu. V rámci sociálních sítí a komunikace s fanoušky ukazuju i můj „normální“ život. Klidně postnu fotku se synem nebo s přítelkyní. Bývalí manažeři mě peskovali, že musím vypadat single, protože jinak to prostě nefunguje a ztratím fanynky. Jenomže ono to je úplně naopak. Třeba fotka s mým tříměsíčním synem mi na Facebooku zvýšila markantně fanouškovskou základnu. A to nebyl žádný tah, chtěl jsem se podělit o svou obrovskou radost a najednou přišla nová sorta lidí – mladé matky a mladí otcové. Kolikrát člověk nemusí hned zaujmout hudbou, ale třeba příběhem a tím, co sděluje a co vyzařuje. Hudba se k těmhle lidem dostane zprostředkovaně. Na tom není nic špatného. A já nemusím žít dvojí život.

Není tedy nic ve vašem životě, co by mělo zůstat utajeno a střeženo?
Ne. Konec konců když jsem se dřív snažil věci držet pod pokličkou, kdo se tím nejvíc trápil? Já! A to už nedopustím. V tom mi naprosto zásadně pomohla terapie, kterou jsem prošel.

Vy jste ve svém věku prošel psychoterapií? To není úplně obvyklé.
To, o čem mluvím je terapeutická metoda v rovině mezi duchovnem a psychologií. Abyste rozuměla, já jsem vždycky měl blíž ke světu duchovnímu a jednu dobu jsem byl až moc na obláčku - chodil jsem po žhavých uhlíkách, do poutních chýší, meditoval a dostával se do úplně jiných dimenzí. Bylo to zajímavé a obohacující, ale zjistil jsem, že to správné pro můj život a mé bytí je balanc mezi světem materialistickým a duchovním.

Očima

 

Vašek je velký pohodář a sympaťák. Přišel s kytarou, kterou s sebou nosí úplně všude a myslím, že ji nedá z ruky ani doma v posteli. Žertuji, ale výstižněji jeho vztah k strunnému nástroji vyjádřit neumím. Všechno, co říká, myslí upřímně. A tentokrát nežertuji. Nemá problém s odpovědí na žádnou otázku. Soukromí si nikterak urputně nestřeží, sám říká, že nemá co tajit. Chápu, že leckdo může tuhle jeho vstřícnost považovat za značnou naivitu, ale pravda to úplně nebude. Vsadil na pozitivní přístup k životu a nehledá  v ničem postranní úmysly. Myslím, že zcela záměrně. I když je tuší, unášet se jimi nenechá. Zatím.

To zjištění vás přivedlo do záhadné terapie?
Není záhadná. RUŠ, původně RUZS, je zkratka pro rychlou a účinnou změnu skutečnosti. Je to moderní metoda. A přivedl mě k ní pád na hubu. Na oko za tím stálo moje podlomené zdraví, nekonečné hnisavé angíny a kvanta léků, co jsem do sebe od dětství cpal. Jenomže, jak už dneska vím, to byl jen odraz mé neschopnosti komunikovat. A ta má někde hluboko v mé minulosti svůj počátek. Abych to ale zjistil, musel nastat jeden zásadní moment. V době, kdy jsem v Plzni studoval, mi najednou bylo hrozně zle vnitřně. Takový ten stav, který nepojmenujete jako nemoc, ale nevíte, jestli vás víc bolí hlava nebo žaludek, jestli máte teplotu nebo jestli se vám točí hlava. Odjel jsem k nedalekým rybníkům vyčistit si hlavu, ale bylo mi hůř a hůř. Pamatuji si, jak jsem se opřel o strom a srdce se mi rozbušilo jako nikdy v životě. Myslel jsem, že mi pukne a já umřu. Bál jsem se a jako tonoucí stébla jsem se chytil představy mé oblíbené čajovny, kde mi bývávalo dobře. Zamířil jsem tam pro záchranu a po cestě vešel z neznámých důvodů do knihovny, kde na mě zasvítila knížka. Jmenovala se Moc přítomného okamžiku, je o duchovním osvícení a já na místě přečetl jeden odstavec, který mi změnil život.

To působí přímo mysticky…
Říkejte tomu třeba magie, je to jedno. Já vím bezpečně, že jsem se rozbrečel štěstím v ten moment a vím přesně, že to byla ta minuta, ta sekunda nebo možná pikosekunda, kdy se ve mně něco změnilo a moje cesta se začala klikatět úplně jinak. A dovedla mě až k Rušce. Dřív jsem měl tři okruhy – rodina, škola, hudba. Jenže ta škola mi tam nikdy neseděla. Prošel jsem terapií a rozhodl se ji před bakalářkou opustit, protože mi nepřinášela radost. A ejhle, její místo zaplnila sama terapie, které se chci věnovat dál. Po pěti kurzech se člověk může ucházet o post certifikovaného terapeuta, což chci vedle hudby dělat. Teď má můj život pro mě kompletně smysl.

O čem ona terapie vlastně je?
To se vrátím k tomu, že co nás štve, je jen náš problém a ten má kořeny někde v době mezi prenatálním obdobím a šestnáctým rokem věku. Tam vznikají naše psychické bloky a vše, co nás v dospělosti negativizuje, už jsou jen jejich restimulace. Pochopíte to na příkladu. Muž, asi čtyřicátník, měl problém s tím, že se obnažuje v parku. Trápilo ho ale, že to dělá, a že se na něho dívají jako na úchyla. Nechtěl to dělat, ale nemohl s tím přestat. Při sezení s terapeutem zjistil, že prapůvod je v době jeho tří let, kdy se počůrával a babička mu s nůžkami v ruce hrozila ustřižením pindíka. Takto vytvořený blok v dospělosti vyvolával pocit, že ho dotyčný musí stále ukazovat na důkaz toho, že mu ho babička neustříhla, že „ho má“.

To se podobá principu regresní terapie, někdy ostře kritizované za syndrom falešných vzpomínek. Mohu vědět, zda a co vyřešila konkrétně vám?
Asi to bude znít směšně, ale přišel jsem s tím, že se moje přítelkyně mazlí s kočkou, já to vidím a jsem z toho špatný. A vůbec jsem nechápal proč. Přece nežárlím na kočku. Jenomže po první otázce od terapeuta, co mi na tom vadí, jsem musel odpovědět, že s ní se mazlí a se mnou ne, jí dává najevo lásku a mně ne. A pod přesně mířenými otázkami ze mě vypadlo, že nejvíc mě štve, že s tím nemůžu nic dělat. V tu chvíli jsem pojmenoval blok. A pak jsme šli dál a já zjistil, že jeho prapůvod je v porodu, který mojí mamce vyvolali tvrdě o tři týdny dřív kvůli nějaké blbosti jako je výměna oken v porodnici či co. Těžko uvěřitelné, ale já si ze zavřenýma očima a při vědomí prošel celý porod a když jsem se dostal do momentu, kdy mě vyvolávali a „já si to nevybral“, spustila se lavina emocí a já začal brečet a klepat se zimou.

Pojmenoval jste blok a trápení se odplavilo?
K tomu slouží technika takzvaného přijímání. Člověk si to své trauma prožije jakoby znovu, když opakuje doslova: přijímám, že jsem si to nevybral. A je to fakt síla. Řeč a slova jsou kódy a když je správně použijete, rozkódujete i ty nejstarší bloky. Myslel jsem si, že když budu opakovat nějakou větu, nic se nestane a ony se děly brutální věci. Měl jsem tiky v celém těle, brečel a choulil se, jako bych byl zpátky u mámy v břiše. Tenhle stav trvá ale pár sekund a člověk přejde do euforie, pak se uklidní a má vyřešeno navždycky.

Během jednoho sezení má vyřešeno?! Co všechno?
Během jednoho či dvou hodně. Vše, co je navázáno na prapůvodní bloky. U mě to byla i neschopnost komunikace a jsem přesvědčen, že tyhle emoční bloky se ukládají v těle a mohou i za naše nemoci. Odblokoval jsem si v dalších pěti sezeních i několik svých vztahových rovin a od té doby nejsem nemocný. Hnisavé angíny zmizely, nevím, co je být marod. A pokud něco přijde, vím, jak to vyřešit.

Nastala u vás nějaká razantní změna ve vnímání světa?
Změní se všechno a zároveň nic. Dojdete ke stavu vnitřního klidu, jaký můžete cítit chvilku během meditace. Ale ten váš stav je trvalý. Ono to není popsatelné a přenositelné. Zbavíte se různých vnitřních strachů, že se něco nepovede, že cosi nevyjde a víte, že můžete žít ideální, šťastný život. Je to v podstatě o vyloučení negativního vlivu minulosti a nelpění na budoucnosti. Žijete víceméně přítomností. Podobně jako to zcela přirozeně dělají děti.

A jste skutečně šťastnější?
Úplně stoprocentně. Jsem šťastnější, ale vím, že jsou ještě věci, které mě stále vytáčí, a které teprve musím řešit. Těch bloků můžete mít třeba sto, ale dobrá zpráva je, že jejich počet je konečný.

Nedá mi to si nezavtipkovat: Takže si jich ještě pár odblokujete a budete šťastný až do smrti?
Leckomu to přijde úsměvné. Ale proč ne? V dnešní době jsou lidé nastavení tak, že všechno musí být složité a šťastni nemůžeme být jen tak. Musíme hrozně tvrdě makat a musí nás to bolet, abychom něčeho dosáhli. A já zjišťuju, že existuje mnohem jednodušší cesta a milionkrát příjemnější. Taky jsem dřív drtil stupnice a trénoval, ale nebavilo mě to. Věřil jsem, že bez práce nejsou koláče a netušil, že věci můžou přijít úplně přirozeně. Na oceněný klip jsme nesháněli urputně prachy, já se na to vykašlal a nahrál ho u kamarádů a jediný větší výdaj byla kamera. A vidíte, lidi asi nějak vnitřně cítí, že je to bez křeče a bez pnutí udělat co největší bombu, že jde jen o tu radost, ze které všechno vyvěrá, a proto se jim to líbí.

Nemyslím to špatně, ale vy mi nahráváte. Bez obav o budoucnost a z čiré radosti jste se ve svém věku zhostil i role otce?
Já vím, je to překvapivé. Pro většinou lidí a hlavě pro ty z hudební branže je to pomalu o konci kariéry. Jenže já zase použiju svou oblíbenou větu, že jim na to kašlu. Je to jen o mém nastavení. Už od osmnácti let jsem cítil, že pokud dítě přijde, jsem na to připravený. Mám děti moc rád a dobře se s nimi cítím. Není tam žádná přetvářka, žádná hra a mě baví i ta jejich brutální upřímnost s jakou řeknou: „to mě nebaví, to nechci dělat“. Ani já už se nebudu věnovat něčemu, co mi nepřináší radost a činí mě nešťastným. Vím, že budu dělat hudbu a terapii. A vím, že čemu stoprocentně věřím, to dokážu. Třeba jsem věděl, že dostanu Slavíka.

Existuje intuice, jasně, al e tu asi nemáte na mysli. Vážně vám mám věřit?
Já vím, že to zní namyšleně.

Vysvětlíte mi to?
Ještě hodinu před vyhlášením jsem byl strašně nervózní, měl průjem a bylo mi zle z toho, jak moc jsem tu cenu chtěl dostat. Pak jsem si ale řekl, že za ten nepříjemný pocit může jen moje lpění na něčem, s čím nic neudělám a začal jsem si pro sebe přát ideální den. Opakoval jsem si to nahlas a v tu chvíli problém zmizel. Bylo mi jedno, zda se to, co jsem ještě nedávno chtěl, stane. Uvěřil jsem, že mám ideální den. A ono se stalo.

Nemůže se vám s tímhle přístupem stát, že si budete přát rovnou ráj a ztratíte motivaci za věcmi jít?
Pro mě ale soutěžení není to, co by přinášelo radost. Možná vítězi ano, ale všem ostatním jen smutek. A i tak, když člověk vyhraje, je to past. Když začali hrát v rádiu moji písničku, měli lidi kolem mě pomalu větší radost než já. Mně už se totiž honilo v hlavě, co dál. A to je zase to lpění na budoucnosti, která je stále před vámi a na štěstí v ní prostě trvale nedosáhnete.

Dobře, když nechcete vyhrát, zeptám se jinak. Proč děláte to, co děláte, snažíte se nahrávat, vydávat desky, koncertovat a za něčím jít?
Protože mi to přináší radost. Nepracuju, aby přišla radost, ale radost je sama práce. TO je pro mě ono obrovské přetaktování mozku, kdy jsem si dřív myslel, že musím strašně makat, abych byl jednou šťastný, abych měl peníze a mohl si zajistit to či ono. Nefunguje to tak. Není nejšťastnější ten, co všechno má, ale ten, co nic nepotřebuje. To se mi strašně líbí.

Teď to trošku zní, že žijete z podstaty radosti. Máte ale rodinu, o kterou se staráte. Neuvedete to na pravou míru?
Pokud se ptáte, jak se uživím, pak z koncertů a hraní na akcích. I z rádií plyne nějaký finanční obnos. Přestal jsem se stydět za to, že si vezmu za svou produkci peníze. Dřív jsem měl pocit, že peníze jsou špatné a lidé, co je mají, jsou zlí. Zase jsem to viděl skrze svoje bloky - bál jsem se, že je nikdy mít nebudu.

Je něco, po čem v tuhle chvíli, i když vím, že žijete přítomností, toužíte?
Přítomnost a touha se nevylučují. Jen se člověk musí zbavit lpění na předmětech touhy a přetavit si ji do správného záměru. A ten můj je určitě dál prohlubovat žití ideálního života.

Autor: pro iDNES.cz


Témata: teen, Poradny, Voxel




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.