Jeden plyšák stačí. (Ilustrační snímek)

Jeden plyšák stačí. (Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Hračky pomáhají dětskému rozvoji. Ale všeho moc škodí

  • 8
Také máte v domácnosti trochu těsno a v jednom kuse zakopáváte tu o plyšáka, tu o kostičku z lega, tu o dinosaura? Figurky z čokoládových vajíček přepadávají z police, zatímco váš potomek stojí před výlohou hračkárny a žadoní o další trofej. Pak je na místě se lehce zamyslet.

Hračky sice skvěle dokážou rozvíjet motorické schopnosti, fantazii i sociální cítění, nicméně v nadměrném množství všechny tyto atributy spíš zabíjí. Nadměrné množství hraček totiž brání potřebnému soustředění na hru a tím i následnému zapojení fantazijních prvků. A nakonec dítěti ani nepřináší radost.

Za chvíli nebudou mít radost z ničeho

Lákadlům dětského světa jde dnes odolat jen těžko. I rodiče pobíhají v hračkářstvích nadšení představou, jak by asi byli sami v dětství šťastní, kdyby měli možnost něco ze současných hraček vlastnit. Je to případ i pětatřicetileté Kamily. "Při každé návštěvě hračkářství mám sto chutí něco koupit. Vždycky se vrátím do vlastního dětství a mám pocit, že třeba panenkou s baletním oblečkem by mi rodiče udělali největší radost na světě. Samozřejmě ji dceři vezmu a nakonec zjistím, že ona takovou radost ani nemá. Doma má další panenky a po chvíli ji baletka omrzí."

"Dříve si děti hraček mnohem více vážily. Když třeba klukovi upadlo kolečko na autíčku, probrečel celý den. Dnes jsou situace, kdy autem hodí na zem a směje se, jak se rozbilo na kousky," souhlasí Marie Pokorná s pětadvacetiletou praxí z mateřské školy. "Až si říkám, že už se přece musí tenhle trend, kdy děti mají čím dál více hraček, zastavit. Za chvíli nebudou mít radost z ničeho."

Hračky nejsou samozřejmost

Podle dětské psycholožky Ilony Špaňhelové je dobré, aby dítě nějakou hračku, kterou si velmi přeje (byť ji rodiče mohou považovat za zbytečnou), mělo. "Je to dobré pro jeho sociální postavení ve skupině dalších dětí. Dítě neumí v tomto věku sdělit s pádnými důvody ostatním, proč určitou hračku nemá," píše v knížce Slovník dětského světa aneb Rozumíme si. "V některých případech se pak stává, že se ostatní děti začnou tomu, které hračku nemá, posmívat a vydělují ho ze svého kolektivu."

Na druhé straně by dítě mělo být vychováváno k tomu, že nemůže mít vše, o co požádá, a s hračkami, které už má, by měli "pracovat" i rodiče. Přestává-li již potomek například některým věnovat svoji pozornost, je rozumné s ním probrat, které je ochotné věnovat třeba nějakému sociálnímu či zdravotnickému zařízení. Tím se nejen učí nesobeckosti, ale také zjistí, že ne pro každé dítě je dostatek hraček samozřejmostí.

Čím více mají děti hraček, tím méně je inspirují ke hře. (Ilustrační snímek)

Jeden plyšák stačí

Pořizování nových hraček by mělo být smysluplné a dítě by měly opravdu zabavit. Marie Pokorná říká: "Zdá se mi, že často je přemíra hraček spíš dílem rodičů a příbuzenstva než vlastním přáním dětí. Jedna babička přinese kuchyňku, další panenku, teta plyšáka, aniž by dítě právě o tyto konkrétní věci nějak stálo. Potom se nemůžeme divit, že je bere automaticky a neváží si jich."

Pořizujeme-li již hračky dětem sami od sebe, měli bychom vědět, za jakým účelem. I tolik odsuzovaný plyšák má svůj význam, neboť rozvíjí sociální cítění dítěte. Horší je, má-li plyšáků plný pokoj.

Vhodným dárkem bývají především hračky rozvíjející motoriku a tvůrčí schopnosti dítěte: modelína, navlékací korálky, kreativní sety, stavebnice či hračky s kolektivním rozměrem: pexeso, společenské hry nebo míč. Psycholožka Ilona Špaňhelová míní: "Hraček by dítě rozhodně nemělo mít hodně, ztrácejí pak pro něho hodnotu a se všemi si nehraje. A měly by být určené pro jeho věk,  dostane-li dvouletá holčička panenku, která mrká, mluví, čurá a může jíst, její přednosti neocení, protože na to zkrátka ještě nemá věk."

A také se nabízí otázka, jak dokonalou pak té holčičce pořídíme panenku třeba za pět let. Odborníci se shodují v tom, že ty "nejdokonalejší" a nejdražší hračky ještě vůbec nemusí být těmi nejlepšími. Například americký psycholog Reynold Bean tvrdí: "Velké množství průmyslově vyráběných hraček neodpovídá každodenním potřebám dítěte. Jsou tak komplikované, že se mnohým dětem ani nepodaří objevit, co s nimi vlastně mají dělat. Děti na celém světě si rády hrají s předměty, jimiž napodobují činnost dospělých, s věcmi, které lze použít k vaření, uklízení, stavění, zahradničení. A takové hračky nebývají vůbec složité."

Vzdor trendu doby radí psychologové nepodléhat hračkové nákupní horečce, byť ten robot fakt metá úžasné laserové paprsky a panenka po nakrmení říhne tak přesvědčivě, až vás přejde chuť na oběd. I tady platí, že méně je někdy více.