Zdravotní sestra v jednom z pokojů oddělení hospicové péče v nejdecké léčebně...

Zdravotní sestra v jednom z pokojů oddělení hospicové péče v nejdecké léčebně dlouhodobě nemocných. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Místo, kam lidé chodí umírat. Hospic v Nejdku funguje už dva roky

  • 1
Průměrně jeden člověk denně umírá na oddělení hospicové péče v nejdecké léčebně dlouhodobě nemocných. Specializovaná jednotka má dvanáct lůžek a funguje už dva roky. "Mám pocit, že moje práce je potřebná," přemítá doktor Jan Draský, jehož posláním je právě péče o umírající pacienty.

Jako se ortoped v nemocnici raduje, když pacient po endoprotéze chodí, tak Jana Draského v Léčebně dlouhodobě nemocných v Nejdku těší, že jeho pacient po čtrnácti dnech klidně spí, nezvrací a volně dýchá.

"Propuštění z nemocnice je totéž jako u nás poslední vydechnutí," říká lékař, který má na starosti také paliativní péči o umírající pacienty. Součástí léčebny je i dvanáct hospicových lůžek, jediných v kraji.

Draský už tolikrát viděl umírat lidi způsobem, který by nikomu nepřál. Ví tedy, že zemřít důstojně a pokud možno bez bolestí a v kruhu svých blízkých není samozřejmé. A právě takový druh péče hospic v nejdecké léčebně nabízí.

80 let léčebny v Nejdku

Léčebna dlouhodobě nemocných v Nejdku v roce 2012 slaví 80 let od svého vzniku. Od roku 2008 prošla zásadní rekonstrukcí. Má novou střechu, topný systém, okna, opravenou kuchyň, 15 nadstandardních dvoulůžkových pokojů. Počet lůžek se z devadesáti snížil o deset, aby pacienti měli větší komfort.

"Léčebna se stále neprávem drží v povědomí lidí jako místo, kam se odchází zemřít. Podle statistik se ale 65 procent lidí vrací po léčení do domácího ošetření nebo do domovů důchodců. Zbytek tvoří onkologicky nemocní pacienti," zmínila ředitelka LDN Nejdek Olga Pokorná.

V příštím roce chce ještě vylepšit interiéry, udělat venku terénní úpravy a postavit pro pacienty pergolu s posezením.

Doprovázet umírajícího je moderní. Příbuzní však často neodhadnou své síly, když se rozhodnou starat se o něj doma.

Pak je vyděsí pohled na člověka v žalostném stavu - zmítaného bolestí, zvracením, nespavostí, depresemi. A těsně před koncem volají sanitku. Umírající tráví čas v sanitce a na nemocniční chodbě před ambulancí.

Těmto komplikacím se podle odborníků dá předejít, když se nevyléčitelně nemocný dostane do hospice včas.

"Je třeba o tom mluvit s obvodními lékaři. Veřejnost stále nemá pod kůží to, co ještě lze pro nemocné udělat," míní Draský.

Personál podává pacientům analgetika a komplexně se o ně stará, aby mohli třeba až do poslední chvíle mluvit s rodinou a netrpěli bolestmi.

"Stačí léky, dobrý spánek, zavodnit, vyživit a stává se, že se člověk z těžkého stavu probere, zmobilizuje síly. Získá týden, dva, někdy i měsíc navíc. Snažíme se ho naladit, aby třeba mohl na propustku strávit Vánoce ještě doma s rodinou," líčí Jan Draský.

Tragickou diagnózu nesděluji hned, říká doktor

I po dvou letech existence hospicových lůžek v Nejdku se podle Draského stává, že nemocniční lékaři sem pošlou vyšetřené umírající pacienty 'na rehabilitaci'. Prostě jim neřeknou, s čím stonají a nechávají to na personálu v léčebně.

Částečně alibisticky, také kvůli nedostatku zkušeností a ve snaze vyhnout se nepříjemnému rozhovoru. "Taková je běžná praxe. Doktor řekne: Jdete do Nejdku na rehabilitaci a nevyléčitelně nemocný nic neví," potvrzuje staniční sestra Světlana Zemanová.

Vina je i na samotných pacientech, kteří se o své zdraví příliš nezajímají: Dělejte si se mnou, doktore, co chcete, je mi špatně.

Jan Draský má ve zvyku nesdělovat tragickou diagnózu pacientovi hned první den. Tedy pokud se sám nezeptá, jak to vypadá, kolik mu zbývá času. Lékař vážný hovor odkládá na dobu, až se s pacientem za pár dní trochu lépe pozná. Vždy s ním prohodí aspoň pár slov po vizitě.

Pokud je ale umírající dementní, unavený, většinu času prospí a nemá žádné blízké příbuzné, lékař váhá, zda má smysl celou pravdu říkat.

"Obvykle je to pro ně v první fázi šok. Pak nemoc odmítají, jsou rozčilení, smutní a nakonec smíření. Většinou v tomto pořadí," všimla si Světlana Zemanová. V nejdeckém hospici umírá průměrně jeden pacient denně.

"Vypadá to hrozně. Ale když tu člověk vydechne v rodinném kruhu a bylo mu dobře, tak plačící rodina přijme situaci lépe a děkuje nám. Snadněji smrt zpracovává, než kdyby se o ní dozvěděla třeba po telefonu," míní sestra.

Její slova potvrzuje spousta vystavených děkovných dopisů od pozůstalých. Třeba od Radky Žilákové. Ta před starostlivým personálem smekla. "Maminka prožila poslední chvíle v milém, přátelském a láskyplném prostředí. Obětavě se o ni starali."

Každodenní smrt působí na členy personálu, ať si to připouštějí nebo ne. Světlana Zemanová umí relaxovat, má různé zájmy, chodí do přírody.

Jan Draský zase cítí oporu v rodině. Jeho manželka se pohybuje na opačné straně medicíny - v oboru gynekologie a porodnictví. "Mám pocit, že moje práce je potřebná," přemítá doktor.

S týmem v hospici však neřeší jen lékařské záležitosti. Už několikrát se stalo, že přesvědčili rozhádané děti, které si přál vidět umírající rodič u svého lůžka.