Vášnivá lyžařka a zakladatelka i manažerka Školy horské bezpečnosti Jana Vlková | foto: Archiv Jany Vlkové

Hory mají těšit, ne zraňovat

  • 2
"Ačkoliv jsem už ve třetí generaci městský člověk, hory jsou pro mě místem, kde se cítím nejlépe. V zimě i v létě," říká Jana Vlková, vášnivá lyžařka a zakladatelka i manažerka Školy horské bezpečnosti.


Nápad na založení školicího centra pro pracovníky v cestovním ruchu se v hlavě Jany Vlkové zrodil ve chvíli, kdy po kolizi s jiným lyžařem ležela doma s nohou v sádře.

"Ten okamžik, kdy do mě na sjezdovce vrazil jezdec na carvingových lyžích, si moc nepamatuji," vzpomíná Jana Vlková na zážitek, který ji před třemi lety málem navždy vyloučil z řad aktivních lyžařů. "Vím jen, že když jsem se zkusila postavit, bolestí jsem omdlela."

Následovalo několik týdnů s nohou v sádře, kdy se jí místo tradičního rozjímání, co bude vařit k večeři, honily hlavou otázky, co by se dalo dělat, aby se takové věci už nestávaly. Jí ani jiným lyžařům. Zvlášť poté, co ze střediska, kde ji ze svahu sváželi na kanadských saních, chodily urgence za fakturu, kterou měla platit pojišťovna. Začínaly totiž slovy: "Hory jsou tak krásné právě proto, že jsou také nebezpečné. Doufáme, že už se vám daří lépe a můžete uhradit dlužnou částku..."

Před rokem a půl se Jana Vlková na veletrhu cestovního ruchu setkala s Libuší Kaprálovou, která pracovala ve firmě zabývající se grantovou problematikou. Ta jí, jak říká, "pomohla při opracovávání tvůrčích myšlenek a jejich převádění do ,eurořeči‘." Tak vznikla koncepce Školy horské bezpečnosti. "Svět grantů se mi díky Libušce otevřel doslova jako terra incognita. Ačkoli už jsem urazila kus cesty v jeho prozkoumávání, mám stále ještě co objevovat. Je to vzrušující cesta, na jejímž konci snad budou lidé, které obohatí informace o tom, jak si nebezpečí v horách užít a přitom předejít vážným úrazům," říká Jana. Smolařka Jana, chtělo by se dodat. Jakoby na potvrzení užitečnosti její školicí iniciativy ji totiž nedávno potkal další úraz na lyžích. Při nevinném pádu si roztříštila obě kosti nad kotníkem. Operace proběhla ve Francii a vzdálenost přes tisíc kilometrů, která ji dělila od domova, překonala Jana sanitkou. "Proležela jsem dva týdny v motolské nemocnici a za pomoci mobilního telefonu jsem řešila poslední detaily svého projektu."

Koncepce její Školy horské bezpečnosti je jednoduchá. Na přednášky se mohou přihlásit nejen zaměstnanci cestovních kanceláří a jejich externí spolupracovníci, ale každý, kdo chce v tomto oboru podnikat. Témata přednášek vybrala autorka projektu na základě průzkumu mezi odborníky na turistický ruch. "Mezi lektory je třeba primář Tomáš Kozák, který je nejen vynikající lékař, ale také skvělý horolezec," upozorňuje Jana Vlková. "Profesionálům, jako je on, stačí dodat časový rozsah a kdo bude v auditoriu, a můžu si být jistá kvalitou přednášky. Sama jsem se divila, jak poutavý může být třeba výklad o trombóze a jak její nebezpečí číhá doslova na každého sportovce..."

Dalším tématem jsou třeba pravidla pohybu v horách. Například lopata, lavinová sonda nebo ,pípák‘ se možná zdají být luxusními zbytečnostmi, ale patří dneska už k povinné výbavě při výpravě mimo značené sjezdovky. "Já sama jsem lavinu díky bohu nezažila," říká manažerka školy. "Ale už jen z té představy mi běhá mráz po zádech. Nechtěla bych celý život žít s představou, že jsem někomu nepomohla jen proto, že jsem škudlila na vybavení v ceně jednoho flaušového zimníku."

Ne všechna témata Školy horské bezpečnosti jsou dramatická. Třeba psychologická hra napomáhající pracovníkům v cestovním ruchu nacházet východiska z konfliktů s klientem je zároveň poučná i zábavná.

A na co se Jana Vlková těší v novém roce? No přece na lyže. A pak také na jarní turnus školy, ke které jí daly impulz hory.

Překladatelka z francouzštiny na volné noze Jana Vlková je matkou tří synů. Ráda cestuje a ze všeho nejvíc miluje lyžování ve volném terénu. Na vysoké škole trávila každou zimu na horách jako instruktorka.