Ještě dnes někteří pamětníci svým vnukům vypráví příběh o hlučínské hraběnce Maruši Tworkovské z Kravař. O šlechtičně, kterou v rakvi uložili do rodinné krypty pod kostelem svatého Jana Křtitele. Zde se po 11 dnech probudila, ale dlouhým pobytem v podzemí měla zohavený obličej. Uhnil jí nos. Mohlo k takové události opravdu dojít, nebo se to stalo jen ve fantazii pověrčivých lidí?
V každém případě tento případ způsobil v tehdejší době mezi lidmi senzaci a ještě léta potom se o tom mluvilo. Časem vznikly i pověsti, že si ji chudý lid vymodlil, protože k nim byla tato hraběnka velmi štědrá. To přimělo jejího pravnuka Josefa Františka, hraběte z Vrbna, královského a císařského rady a nejvyššího soudce, aby celých sto let po této události, v roce 1727, nechal celou záležitost řádně prošetřit.
Zmrtvýchvstání zajímalo úřady
Dne 15. července roku 1727 zasedala v Hlučíně městská rada a tento případ úředně projednávala. Přítomen byl také účetní Pavel František Geisler, kterého na přešetření této události vyslal z Prahy právě hrabě z Vrbna. Na zasedání vypovídali pod přísahou čtyři svědci. První z nich byl František Jakobi, čtyřiapadesátiletý výběrčí cla a hlučínský rektor, který sloužil na hlučínském zámku u hraběte Rudolfa z Gašína 22 let a slyšel, jak pan hrabě tento příběh mnohokrát vykládal svým hostům: "V roce 1673 si tento hrabě nechal k sobě povolat mnoho starých lidí, ale nikdo z nich nebyl přímým svědkem zmrtvýchvstání hraběnky. Pak ale přišel na zámek panský dráb Matěj Václavík a vyprávěl panu hraběti, že hraběnku Maruši osobně znal," potvrdil Jakobi.
Tento dráb vzpomínal, jak jednou šel se svým otcem, který byl dvorním kovářem, okovat koně do zámečku. On jako desetiletý kluk odháněl od koní mouchy. "Najednou z okna vyhlédla paní a já se zeptal otce, co je to za strašlivou ženu, která nemá nosu. A otec mi říkal, slyš Matěji, až jednou budeš starý, abys i ty mohl jiným vyprávět. Ta paní ležela 11 dnů v hrobce, až jí nos uhnil," vyprávěl dráb, kterému v té době bylo již devadesát let.
Bouchání vyděsilo ministranty
Sám hrabě z Gašína pak vyprávěl svým hostům tuto verzi události, ke které mělo dojít někdy před rokem 1618 takto: "Jednou, když kněz sloužil při oltáři Panny Marie Růžencové ranní mši, uslyšel bouchání v kryptě. Hned vedle oltáře byl totiž vchod zakrytý jen dřevěným poklopem. Ministranti strachem utekli, takže mši musel dosloužit s knězem kostelník. Po mši šli oba vše oznámit hraběti na zámek. Všichni se vrátili do kostela, otevřeli kryptu a vyděsili se. Paní Maruše seděla v rakvi a volala: ‚Nebojte se mne, jsem skutečně živá. Jen mi dejte pít, neboť mám velkou žízeň,‘“ vyprávěl hrabě Rudolf z Gašína.
Hraběnce pak dali napít a odvedli ji na zámek. Žila údajně ještě mnoho let, ale bývala zádumčivá a někdy znenadání zvolala: ‚Tma, tma.‘ Když se jí vyptávali, odpovídala, proč ji tam nenechali, že jí tam bylo dobře. Tuto verzi potvrdili ještě další tři svědkové, kteří byli ve službách hraběte Gašína, a hlučínští radní ji písemně zaslali do Prahy nejvyššímu soudci Josefu Františku, hraběti z Vrbna.
Co na to věda?
Mohlo se to stát, nebo se to odehrálo jen ve fantazii lidí? Neurolog Jindřich Sobotka přiznává, že v minulosti docházelo čas od času k událostem, kdy zdánlivě mrtvý člověk zázračně ožil.
Takovýto případ popsal například Jan Neruda ve své sbírce Malostranské povídky. "Příběh hlučínské hraběnky možná probíhal podle následujícího scénáře: mohla upadnout do těžkého bezvědomí, třeba z důvodů úrazu hlavy, těžké srdeční arytmie, infekce, intoxikace a podobně. Pokud se to stalo v teplém období, byla po běžném ohledání a následném posledním pomazání urychleně přenesena do chladné místnosti, popřípadě rychle pohřbena do rodinné krypty," vysvětloval lékař.
Působením chladu došlo ke snížení nároků hlavně mozkových buněk na spotřebu kyslíku. Podobně jako topící se člověk má ve studené vodě větší šanci přežít s menším postižením mozku než ve vodě teplé.
"Po odeznění příčiny bezvědomí došlo k takzvanému zmrtvýchvstání. Zbývá objasnit záhadu uhnilého nosu. To se dá vysvětlit působením chladu a vlhka na nekryté akrální části organismu, čímž došlo k nekróze (odumření) nosní tkáně," končí Jindřich Sobotka.
| Co vlastně o Maruši Tworkovské víme? Kdy se narodila, není známo. Poprvé se provdala za Jana z Vrbna, syna hejtmana opavského knížectví. S ním měla dva syny Václava a Hendrycha. V roce 1595 vstoupila do hlučínské mariánské družiny, takže žila v Hlučíně. Ve stejném roce se znovu vdala za vladyku Ambrože Šponara z Blimsdorfu. Brzy se s ním však rozešla a přestoupila na luteránskou víru. V roce 1600 se provdala potřetí za Bernarda z Drnovic na Rajci. Kdy došlo k jejímu zmrtvýchvstání, se přesně neví, pravděpodobně to bylo někdy v letech 1592 až 1595. Zemřela v roce 1625. Její náhrobní kámen se při stěhování v roce 1921 rozlomil a již neexistuje. Nikdo z pamětníků už také neví, kde se nachází vchod do její krypty. (zdroj: Historie města Hlučína, Udo Wanderburg) |
