Z vlastních zdrojů čerpat nemůžu, protože jeden děda mi zemřel v mých dvanácti letech a ten druhý dokonce v minus dvanácti. Jsem tedy částečný pohrobek z otcovy strany a je mi to líto.
O to víc, že děda pocházel z čínské provincie, jejíž název si už nepamatuju, ale byl tuze exotický a prý máme v Číně ještě nějaké příbuzné. Možná se to bude hodit – až nás převálcuje vlna z Východu (jak straší odborníci na populační explozi), budeme mít na úřadech protekci.
Naštěstí si vzpomínám aspoň na dědečka Zdeňka. Když k nám přišel na návštěvu, vždycky mi dal deset padesát a já si šla koupit polárkáč. Měl cukrovku, ale šíleně mu chutnalo sladké. Tak se mlsně koukal, jak baštím, a ujídal mi, když babička na chvíli odešla (bývala by se hrozně zlobila).
Vyprávěl mi o bouřce a že by mě před ní zachránil a vždycky se ptal Co ty jsi stejně moje? a já musela odpovědět Nejmilejší. U fotbalu volával "Panenkááá!" a já si představovala, jak po trávníku běhá moje umělohmotná blonďatá Alenka, a moc jsem to nechápala.
Často jsem mu štrachala v psacím stole a pamatuju si na vůni tuhy obyčejných tužek Hardtmuth a starých zažloutlých sešitů v kůži. Legrační mi přišly jeho staré paže, ze kterých visela kůže. Já mu s nimi kývala a on říkal, že v nich má polívku, a oba jsme se tomu smáli. Byly to prostě takové naše rituály – úplně nesmyslné a taky dokonalé. Dávaly mi pocit, že si mě oblíbil naprosto výjimečný chlap. Jinak než táta, který je vždycky zároveň kritikem, a taky jinak než máma, která vás má ráda, i když jste třeba úplně pitomí.
Dědova láska mě ujišťovala o tom, že právě vůbec pitomá nejsem a že mě má rád někdo velký, neohrožený a světem ošlehaný. Že se na něj můžu kdykoli spolehnout a vůbec nic mi s ním nehrozí. A co teprve Gregor, děda mého přítele! To byl válečný veterán. Jedinkrát jsem přítele viděla dojatého – když vyprávěl, jak se mu otevřely jeho staré rány a trpěl velkou bolestí. Dodnes je pro něj opravdový hrdina.
Bolestivě skončil i můj polívkový Zdeněk. Cukrovka mu nadělila bércové vředy, a tak mu postupně řezali prsty na nohou. Ke konci už býval hodně nervózní, ale stejně se mě nikdy nezapomněl zeptat, co jsem jeho. Dodnes pracně lovím v hlavě vzpomínku na každou společnou chvilku, ale moc jich není, protože už je to fakt dávno.
Je zvláštní, že babičky většinou své muže přežijí. Jestli my ženské ty chlapy nakonec nějak umoříme nebo co? Je to škoda – v době, kdy nás každá banka ujišťuje o tom, že nemá na srdci nic jiného než naše blaho, a televizní kanál prohlašuje Vy jste naše hvězdy, a přitom jim jde jen o vysokou sledovanost, by se hodil někdo, kdo má naše blaho na srdci doopravdy a pro koho jsme skutečnými hvězdami.
Nedávno můj hledáček jednoho vhodného kandidáta v mém okolí zachytil. Potkala jsem ho dvakrát u nás v lese, když jsme oba venčili psy. Byl senzační! Trošku kulhal a měl hůlku. Vyprávěl, jak chodil fandit na Spartu, dřel v továrně na výrobu motorů a taky jak se seznámil s manželkou, kterou dodnes nevyměnil za mladší bez hůlky – prostě chlap jak se patří!
Pak jsem ho dlouho nepotkala a už se začala strachovat, jestli mi taky neumřel. Ale minulý týden jsem ho viděla za plotem jeho domku, jak udílí pokyny zedníkům. Asi přistavuje pro mladý. Byl úplně fit – měla jsem takovou radost! Nevím ale, jak by se jeho mladí tvářili, kdybych se přišla zeptat, jestli by mi mohl dělat dědu. Určitě by si mysleli, že mám zálusk na podíl z baráčku. Tak se na něj budu chodit koukat aspoň přes plot.
Jedno mě ale hřeje u srdce. Můj syn jednoho dědu pořád má. Už teď plánuje, že mu bude číst Jarku Metelku, Vinnetoua a vyrobí mu luk a šípy. Tak mě napadlo, jestli bych mu neměla koupit nějaký vitaminy a kloubní preparát. Měla. Taky mu vyhodím cigára a řeknu mamce, ať ho moc nebuzeruje, aby Vojtovi dlouho vydržel.
|
už několik let přispívá svými fejetony a články do nejprodávanějších českých magazínů pro ženy. Pracuje v oblasti public relations. Sama sebe považuje za pozitivního fatalistu – pro věc udělá to nejlepší a nechá to osudu. Není ale mystický fanatik, ke kartářkám nechodí. Na nastalé situace reaguje spontánně. |
AUTORKA LUCIE RÖSLEROVÁ
