Proměny řasenky. V Egyptě platila za afrodiziakum, v Anglii frčela červená

Dnes je to nejpoužívanější líčidlo, které denně berou do ruky jak fanynky výrazného make-upu, tak dámy, co se skoro vůbec nemalují. Od starověku se toho vlastně tolik nezměnilo, pořád si řasy líčíme směsí černých barviv, olejů a vosků, ale historie řasenky je i tak bohatá a plná malých revolucí.

Černý kajal a spálený korek

Ve starém Egyptě si oči a řasy zvýrazňovaly ženy i muži, a to nejen kvůli uhrančivému pohledu, ale také z praktických důvodů: směsice kajalu, tedy nadrceného minerálu stibnitu, a přírodních mastí pomáhala chránit oko před slunečními paprsky. Ženy pak začaly přidávat ještě prášek z tmavozeleného malachitu, o kterém se říkalo, že má afrodiziakální účinky.

Uhrančivý pohled

Ten vykouzlíte jen s tou správnou řasenkou. Vyberte si ji v Katalogu kosmetiky na Arome.cz.

S kajalem pracovali i na Blízkém východě, v Jižní Asii či v antickém Římě, kde byly výrazné řasy vyloženě dámskou záležitostí. Měly být dlouhé, husté a zatočené – vlastně takové, po jakých ženy touží i dnes. Kromě tmavého minerálního prášku se používal také spálený korek.

Socha královny Nefertiti

Elizabeth Taylorová v roli Kleopatry (1963)

Staroegyptská nádoba na kajalovou mast

Vytrhat, nebo obarvit?

V době středověku i renesance byl evropský ideál krásy zcela odlišný: za nejhezčí platila žena nenalíčená, se světlou pletí a velkým čelem, které bylo třeba co nejvíc zdůraznit. Zvlášť mezi šlechtou tak bylo běžné mít zcela vytrhané obočí i řasy.

V Anglii pak v 16. století nastolila nový trend alžbětinská éra, kdy byla vzorem krásy královna Alžběta I. a její rezavé vlasy, řasy a obočí. Mít výrazné, dočervena zabarvené řasy bylo v kurzu, proto si je dámy potají barvily pomocí sazí a (bohužel často jedovatých) červených bobulí.

Ideál renesanční krásy na obrazu Lucase Cranacha (1526)

Královna Alžběta I. na malbě George Gowera

Francouzská extravagance, anglická cenzura

V osmnáctém století byla líčidla výsadou extravagantní evropské šlechty – vizáž Marie Antoinetty se spoustou bílého pudru, růžovými tvářemi, červenou rtěnkou a nezbytnou „pihou krásy“ mluví za vše. Zato oči ani řasy se u dvora nijak zvlášť nezvýrazňovaly.

Make-up odsunula zcela do pozadí doba, kdy v Anglii vládla královna Viktorie, tedy druhá polovina 19. století. Výrazné líčení bylo záležitostí prostitutek a podřadných hereček, opravdová dáma mohla mít maximálně lehce zarůžovělé tváře. Doma si ale potají vyráběl líčidla včetně řasenky kdekdo, jen šlo o to, aby byl make-up „neviditelný“.

Portrét Marie Antoinetty (1783)

Kirsten Dunstová ve filmu Marie Antoinetta (2006)

Britská královna Viktorie na dobovém portrétu

Místo jedů vazelína i kleštičky

K rozmachu líčidel přispěli až francouzští parfuméři: také první moderní řasenku začal vyrábět jeden z nich, Eugène Rimmel. Zakladatel značky, která dnes patří mezi nejprodávanější, vytvořil nový přípravek z netoxické a poměrně efektivní směsice vazelíny a uhelného prachu. Zákaznice byly nadšené. V některých jazycích, včetně francouzštiny, italštiny, španělštiny nebo arabštiny, se slovo „rimmel“ dodnes používá ve stejném významu jako „řasenka“.

S revolučním produktem přišli v roce 1917 američtí sourozenci Mabel a Tom Lyle Williamsovi. Formule, kterou nazvali „Lash-Brow-Ine“, obsahovala kromě vazelíny a černého pigmentu také směsici olejů. Ta měla přispívat k lepšímu růstu řas. Dvojice slavila s novou řasenkou obrovské úspěchy a založila značku Maybelline – dalšího z kosmetických magnátů, kteří přetrvali do dneška.

Ve 20. a 30. letech se neuvěřitelně rychle rozvíjel filmový průmysl a populární herečky platily za nejdůležitější stylové ikony. Po jejich vzoru chtěly mít ženy dlouhé, zatočené řasy. Kromě řasenky k tomu sloužily i nové vynálezy jako kleštičky na řasy z chirurgické oceli a také řasy nalepovací, které prý na míru pro filmové plátno vytvořil americký režisér David W. Griffith.

Novinový inzerát značky Maybelline (1931)

Patricia Ellisová s řasenkou Max Factor (30. léta)

Kleštičky na řasy (2016)

Pavoučí řasy a slavná růžová krabička

V dalších dekádách už řasenka platila za jeden z klíčových produktů, které ženy používaly každý den – nejčastěji v kombinaci s černou linkou. Během 40. let začali výrobci tvořit první voděodolné formule, koncem let padesátých se o revoluci postarala značka Revlon: černý krém, který se dosud nanášel malým kartáčkem, uzavřela do tuby se spirálově zatočeným štětečkem.

Revlon slavil úspěchy také v letech šedesátých, kdy začal prodávat první barevné řasenky v odstínech, jako byla fialová nebo tmavozelená. Silně nalíčené oči byly v té době velkým trendem a ženy chtěly mít co nejdelší, výrazně oddělené řasy jako modelka Twiggy. Až v roce 1971 ale přišla značka Maybelline s kultovní řasenkou Great Lash.

Řasenka, která nadchla zákaznice jak roztomilou růžovo-zelenou krabičkou, tak intenzivním efektem, se stala kultovním produktem, i po více než čtyřiceti letech patří mezi nejprodávanější. Na paty jí šlapou klasiky i novinky od kosmetických firem, jako je Rimmel, MAC, Benefit, Lancôme nebo třeba velice oblíbená Helena Rubinstein.

Britská modelka Twiggy (1966)

Inzerát značky Maybelline (2011)

Kate Mossová v inzerátu značky Rimmel (2008)

Co v nich vlastně je

Všechny mají vlastně podobné složení: jako černý pigment se dnes používá uhlíková čerň, hnědé řasenky se barví oxidy železa, tmavomodré zase ultramarínem. Důležitou součástí bývá směs vosků a minerálních či rostlinných olejů, která se liší značku od značky.

Voděodolnost pak zajišťuje nejčastěji ropný derivát dodekan, prodlužující řasenky navíc obsahují nylonová nebo rayonová mikrovlákna. Největší rozdíly mezi jednotlivými značkami však dnes spočívají v technologii štětečků.