Tak třeba nahá dámská ňadra jsou dnes tabu, ale vždycky tomu tak nebylo; ve středověku a v období renesance se mnohokrát do módy dostaly šaty, které sice měly sukni až na zem, ale taky velký výstřih. Třeba i tak velký, že odhaloval téměř celá prsa. Nosily je urozené a sofistikované ženy jako třeba Agnes Sorelová, milenka francouzského krále Karla VII., v patnáctém století nebo anglická královna Marie II. ve století sedmnáctém.
Samostatnou kapitolou je umění. Malířství i sochařství byly vstřícnější, než je dnes třeba Instagram, který ženské bradavky tvrdě cenzuruje. Ženy se běžně zobrazovaly s nahým poprsím, ještě v osmnáctém století se i na obrazech vysoce postavených dam objevovaly viditelné bradavky. Příkladem budiž známý portrét princezny Marie Luisy Savojské. V té době se například u francouzského, španělského nebo anglického dvora nosily i velmi hluboké dekolty. Kousek bradavky nikoho nepohoršil a některé šlechtičny si je dokonce přibarvovaly zdravíčkem.
Marie II. Stuartovna (1662)
Agnes Sorelová (1450)
Marie Luisa Savojská (konec 18. století)
Sprosté kotníky i mini pro tenistky
To během pruderní viktoriánské éry jste na veřejnosti moc kůže neviděli. Pro ženy i pro muže platily za normu dlouhé rukávy, košile nebo šaty s malým výstřihem i rukavice, které se odkládaly jen výjimečně. Vlasy se zakrývaly kloboukem. Říká se, že za vulgární tehdy byly považované i ženské kotníky v punčochách, a něco na té pověsti je.
Sukně byly přirozeně dlouhé až na zem a etiketa byla přísná – když si dáma potřebovala pomoci třeba při chůzi po zablácené ulici, směla sukni nadzvednout jen jednou rukou a jen o pár centimetrů. Pravidla se trochu zmírnila až koncem 19. století, kdy i ženy začaly jezdit na kole a věnovat se sportu bylo v kurzu.
Dvacáté století bylo stoletím zkracování sukní. Ve dvacátých letech už dáma mohla ukázat lýtka, zvlášť pokud byla mladá a patřila k „flappers“, tehdejší obdobě zlaté mládeže. Pokud hrála tenis nebo se třeba věnovala krasobruslení, mohla mít dokonce ještě kratší sukni. A nejlépe na tom byly profesionální tanečnice, ty si mohly dovolit daleko méně látky. Zvlášť odvážnými kostýmy ve 20. a 30. letech proslula Josephine Bakerová. Dalšími kapitolami bylo odhalování zad a vysoké rozparky – oboje zpopularizovaly hlavně hollywoodské herečky.
Norská herečka a krasobruslařka Sonja Henie (20. léta)
Tanečnice Josephine Bakerová (1928)
Jean Harlowová ve filmu Večeře o osmé (1933)
Saténové šaty z dílny Gilberta Adriana způsobily v roce 1933 pořádné pozdvižení. V róbě zářila herečka Jean Harlowová ve filmu Večeře o osmé:
V padesátých letech končily sukně pod koleny, kalhoty nad kotníky a výstřihy nebyly hluboké, spíš lodičkové. Možná překvapivě nebyla žádná ostuda ukázat kousek břicha: začalo to u takzvaných pin-up girls, ale brzy si to v létě mohl dovolit kdekdo. Zajímavé je, že i když tehdejší verze „crop tops“, zkrácených topů, často končily poměrně vysoko, pupík byl považovaný za vulgární a musel se vždy zakrývat vysokým pasem. Dokonce i když jste na sobě měli módní dvoudílné plavky.
Herečka Shirley Temple (1947)
Pin-up girl z 50. let
Krátké, nebo přiléhavé?
Šedesátá léta jsou známá tím, že odhalila mnohem víc. Důraz byl na nohách, sukně se zkrátily na délku mini a dodnes se vedou spory o to, jestli za to mohla spíš Londýňanka Mary Quantová, nebo Pařížan André Courréges. Pravdou je, že krátké sukně existovaly už předtím (vzpomeňte na tenistky, krasobruslařky a tanečnice), ale právě tahle dvojice návrhářů odstartovala jejich obrovskou slávu. Další v řadě byl třeba Yves Saint Laurent, na jehož ultrakrátké áčkové šaty se v módě odkazuje dodnes.
Zmenšily se i bikiny a v roce 1964 se rakouský designér Rudi Gernreich pokusil zavést velmi odvážnou variantu jednodílných plavek, kterou nazval monokiny. Objevily se v módních časopisech jako Women’s Wear Daily, s velkým komerčním úspěchem se ale Gernreich nesetkal, odhalovaly totiž celé poprsí a na to společnost byla přece jen příliš pruderní. Modelce Peggy Moffittové, která v monokinách pózovala, prý dokonce kdosi vyhrožoval smrtí. Z monokin se každopádně stal neoficiální symbol takzvané sexuální revoluce.
Módní návrhářka Mary Quantová (60. léta)
Monokiny Rudiho Gernreicha (1964)
Kolekce Andrého Courregese (1965)
V roce 1965 představil pařížský módní dům Louise Réarda “sexykiny”:
Sedmdesátá léta spíš než odhalování přála přiléhavému oblečení. Yves Saint Laurent v roce 1971 šokoval kolekcí, kterou inspiroval styl pařížských prostitutek z let čtyřicátých: velmi úzké šaty a obří barevné kožichy tehdy platily za větší provokaci než okoukaná odhalená kůže. Brzy se ale supermodelky a hollywoodské hvězdy předháněly v tom, kdo do klubu Studio 54 vyrazí v co nejpřiléhavějším (a nejtřpytivějším) modelu.
Zkracovaly se ovšem kraťasy. Nevídaně krátké „hot pants“, které odhalovaly stehna a někdy i zadek, slavily další úspěchy i v osmdesátých letech a vlastně je slaví dodnes. Osmdesátky pak navíc přibraly do hry krátké přiléhavé topy (vhodné nejen na aerobic), krátké elasťáky a samozřejmě odhalená ramena: ať už elegantní ve stylu Pretty Woman, nebo ležérní jako z filmu Flashdance.
Yves Saint Laurent a jeho skandální kolekce (1971)
Londýnské dívky v krátkých šortkách (1971)
Jennifer Bealsová ve filmu Flashdance (1983)
Odhalené bradavky... i penisy
Devadesátá léta byla hlavně érou krátkých triček, první roky 21. století k nim pak přidaly tanga a nízké bokovky; bohužel často oboje dohromady. Dnes už většina žen proklatě nízký pas nenosí a zadek nechtěně neukazuje, zato se ve velkém stylu vrátila nahá ramena, extra krátké šortky už asi nikoho nepohorší a velkým trendem jsou i průsvitné látky. Hluboký dekolt není tabu, nahá prsa pořád ano – i když za rovnoprávnost při odhalování hrudníku bojuje hnutí Free The Nipple. Pořád jsou taky v módě „děravé“ potrhané džíny.
Speciálním případem je červený koberec, kde pořád frčí takzvané „nahé“ šaty (které si ovšem žádají správné prádlo) a výjimkou nejsou ani velmi spadlá ramena, opravdu hluboké dekolty, vysoko sahající rozparky a nečekané průramky nebo průstřihy, které odhalují důsledně podlepená poprsí. Naposledy takovým modelem zaujala zpěvačka Demi Lovato na předávání cen Grammy. Transparentní šaty od Julien Macdonalda s odhalenými zády a netradičním průstřihem vpředu by asi ve viktoriánské době neobstály, dnes se nad nimi pozastaví málokdo.
Móda z letošních cen Grammy:
Jen jedné oblasti se ještě „svlékací“ móda příliš nedotkla. Genitálie si lidé (minimálně v západním světě) zakrývají odjakživa, vždycky se našel alespoň nějaký ten fíkový list. Trendu, který by je velel na veřejnosti ukazovat, se asi jen tak nedočkáme; když už se takový náznak objeví, jedná se většinou spíš o konceptuální umění než o nositelnou módu. Jako když před dvěma lety americký návrhář Rick Owens decentně odhalil penisy svých modelů.
Modelka Bella Hadidová v Cannes (2016)
Zpěvačka Demi Lovato na předávání cen Grammy (12. února 2017)
Pánská kolekce Ricka Owense, podzim - zima 2015
Odhalený penis na přehlídkovém mole už není tabu, ukázal návrhář Owens:
