Kleopatra s rudými nehty
Slovo manikúra vzniklo spojením latinských výrazů manus (ruka) a cura (péče). Ačkoliv nešlo o manikúru v pravém slova smyslu, o nehty se starali už pravěcí lidé. Jejich motivace byla spíše praktická než estetická – aby jim přerostlé „drápy“ nekomplikovaly některé činnosti, obrušovali si je pomocí ostrých kamenů, mušlí a dalších hrubých předmětů.
Skutečné zkrášlování nehtů zaznamenali archeologové a historici až u starověkých kultur. V Číně spočívala péče o nehty v nanášení výživné směsi z včelího vosku, želatiny, arabské gumy a vaječných bílků, dlouhé a pěstěné nehty byly znakem moudrosti a vznešenosti.
Egypťané zatím preferovali zdobení nehtů henou. Díky tomuto přírodnímu barvivu získávaly nehty žen i mužů zabarvení v odstínech oranžové a červené barvy – od terakotové, kterou si údajně oblíbila i královna Kleopatra, až po rubínovou či rudou. Ti, kteří si to mohli dovolit, si nehty zdobili také náprstky a nástavci z drahých kovů.
Šperky na nehty z Číny a starověkého Egypta
Pozor, jen pro elitu
Barevné nehty byly ve starověkých kulturách indikátorem společenského postavení, a proto bylo nižším vrstvám podobné zkrášlování zapovězené. Totéž platilo i pro délku nehtů, neboť dlouhé drápky naznačovaly, že jejich nositel nemusí manuálně pracovat. Manikúra tak byla výsadou, která náležela elitě, nikoliv pracujícímu lidu.
Čím ozdobit nehty?Ten nejkrásnější lak vyberete díky Katalogu kosmetiky na Arome.cz. |
Evropský středověk pak rozvoji manikúry a kosmetiky obecně příliš nepřál. Církev, která v této době významně ovlivňovala životy lidí napříč společenskými vrstvami, považovala přílišné šlechtění tělesné schránky za nevítanou neřest a prostopášnost. V kurzu byla, pokud šlo o vzhled, spíše střídmost a umírněnost. Dekorativní kosmetika tak zůstala výsadou žen lehčích mravů.
Zázračné pomerančové dřívko
Traduje se, že základy moderní manikúry položil americký lékař Sits, který začal kolem roku 1830 při péči i nehty a k odstraňování bolestivých záděr používat dodnes známé pomerančové dřívko. Dřevěná tyčinka se společně s dalšími šikovnými pomůckami, z nichž některé byly vypůjčené z arzenálu zubařů, stala součástí jednoduchých manikúrních setů. Ty se rychle začaly šířit do běžných domácností.
Pomůcky na manikúru měl v neceséru Napoleon (vlevo) i německá císařovna Viktorie.
Až do konce 19. století se však ženy při zdobení nehtů držely při zemi. Ideálem se staly nehty mírně protáhlého mandlového tvaru, oblíbené bylo ošetřování rukou vonnými oleji a leštění nehtů pomocí semiše a jiných měkkých tkanin. Výstřelkem bylo použití husté pasty zhotovené ze smetany a třpytivého prášku. Nevýhodou bylo, že na nehtech zdobení zpravidla nevydrželo déle než den.
Ačkoliv byly ženy zvyklé si manikúru provádět samy, začaly právě v této době vznikat první salony krásy, jež se vedle dalších kosmetických služeb věnovaly právě manikúře.
Od autolaků po „Francii“
V prvních dekádách 20. století evropské i americké ženy opět zatoužily po barevných nehtech. Rozvíjející se automobilový průmysl s sebou přinesl nové barvy karoserií, a tak si některé odvážné milovnice manikúry natíraly nehty lesklými barevnými autolaky. Chemický koktejl, z nějž se nátěry vyráběly, nehty ničil a těžko se odstraňoval. Proto bylo otázkou času, která firma touhu žen po šetrných barvách zobchoduje.
Příležitosti se chopila společnost Revlon, již v roce 1932 založili bratři Charles a Joseph Revsonovi společně s chemikem Charlesem Lachmanem. Revlon představil laky, které díky využití syntetických pigmentů dobře kryly, byly dostupné v mnoha barevných odstínech a šlo je běžně zakoupit v drogeriích. Nejvíce dámy šílely po růžové a červené barvě.
Chodit na manikúru ve 30. letech patřilo k dobrým mravům.
Vítaným inspiračním zdrojem se s rozkvětem kinematografie staly hvězdy filmového plátna. Oblíbená herečka Joan Crawfordová proslula špičatými nehty, které byly červeně nalakované pouze uprostřed. Odstartovala tak trend „půlměsícové“ manikúry – ve spodní části nehtu zůstával nevybarvený prostor, který tvarem připomínal srpek měsíce, „nahé“ mohly být i špičky drápků.
Zájem o manikúru zcela neopadl ani v průběhu druhé světové války, kdy Hollywoodu dominovala Rita Hayworthová s dlouhými krvavě červenými nehty.
V další dekádě vznikly nehty umělé – v podstatě omylem. Ačkoliv byl Fred Slack zubař, podařil se mu kousek, který změnil kosmetický svět: na počátku 50. let si v ordinaci bolestivě ulomil nehet na palci. Aby mohl dále pracovat, vytvořil si pomocí alobalu a akrylové zubní výplně nehet umělý. Od této improvizace vedl už jen krůček k průmyslové výrobě speciálních „nálepek“. Dlouhé drápy si tak nově mohly dopřát i majitelky slabých a lámavých nehtů.
Pokud jde o barvy, květinová 60. léta z manikúry vytlačila dominující červenou. Trendem se staly dlouhé oválné nehty v pastelově růžové nebo třpytivé meruňkové. Metalické barvy vládly i v dalším desetiletí. Módním hitem se navíc stala francouzská manikúra, která nehty s bílými špičkami natřela decentními béžovými či růžovými odstíny. Jejím propagátorem byl Američan Jeff Pink, zakladatel nehtového impéria ORLY.
Vzestup a pád lopatek
V roce 1981 vstoupily na trh společnosti Essie a OPI, které se staly ikonami. Rozverná osmdesátá léta fandila divoké a trochu kýčovité manikúře v křiklavých barvách. Komu nestačily barvy, ten si mohl nechat nehty dozdobit třpytkami či bižuterními kamínky.
Následující dekádě dominovaly jednak „gelovky“ dnes již pozapomenutého lopatkovitého tvaru, ale také přírodní krátce zastřižené nehty nalakované temnými odstíny po vzoru Umy Thurmanové ve filmu Pulp Fiction.
A dnes? Výběr produktů pro péči o nehty je takřka nekonečný a vlastní řadu laků nabízí prakticky každá kosmetická firma. Trend dlouhých gelových drápů částečně nahradily odolné gelové laky, které se nanášejí na přírodní nehty a vytvrzují se v UV lampě. Hranatý tvar vystřídaly špičaté „stiletto“ nehty, které si oblíbila třeba zpěvačka Adele. Frčí laky v tělových odstínech, v šedé nebo modré barvě nebo s výrazným kovovým leskem.
Podívejte se, jak se měnily trendy v manikúře za posledních sto let: