Společníkem už odedávna
Klobouky a čepice nás provázejí už hezkou řádku let. První zmínky o jejich nošení sice máme až z doby kolem roku 3500 před naším letopočtem, ale je téměř jisté, že se nosily už dávno předtím. Ve starověkém Egyptě to byly klobouky slaměné, které chránily před ostrým sluncem. Ženy k tomu nosily také závoje. Na severu byly zřejmě běžné čepice šité z kožešin, jedním z příkladů je čepice slavného mumifikovaného muže Ötziho.
Klobouk i místo koruny
Ve středověku začaly být klobouky poznávacím znamením pro různé skupiny obyvatelstva. Bohaté dámy nosily takzvané heniny, dlouhé a špičaté klobouky ve tvaru kornoutu, které si dnes většinou spojujeme s přízrakem bílé paní. V této době se pokrývka hlavy stala nezbytným doplňkem, protože z církevního rozhodnutí nesměla vdaná žena chodit prostovlasá.
Zdobení hlavy se týkalo také mužů. Třeba takový král Rudolf II., kterého tak dobře známe z filmů Císařův pekař a Pekařův císař, nosil často klobouk místo koruny. A dokonce i stále populární baret pochází z období středověku a raného novověku.
Středověký dámský klobouk
Rudolf II. na dobovém portrétu
Zlatý věk kloboučnictví
V 16. století vzniká řemeslo kloboučníka. Nejčastějším materiálem pro vytváření klobouků je plst. Jejich výroba se stává výnosnou prací a pokrývky hlavy jsou stále originálnější a složitější.
Století osmnácté je v tomto opravdovým přeborníkem: lidé nosili bohaté paruky a v nich všelijaké ozdoby – ovoce, peří či dokonce vycpaná zvířata. Jako výztuha do klobouků se používaly velrybí kostice. Dost se v tomto ohledu prosadila francouzská královna Marie Antoinetta, jejíž fascinace módou a obřími klobouky byla pověstná.
Marie Antoinetta
Klobouky z 18. století
Století cylindrů
Ke konci 18. století pak začíná éra dvourohých klobouků, jaké nosil třeba Napoleon. Díky stykům Velké Británie s Indií do módy přicházejí také turbany. Devatenácté století patří cylindrům, vysokým pánským kloboukům vyrobeným z plsti či hedvábí. John Hetherington, který je vynalezl, jimi způsobil doslova skandál, když podle dobových zpráv „děti křičely a ženy omdlévaly“. Prý to bylo způsobeno jejich vysokým leskem.
I přesto to všechno se na čas staly nutností každého gentlemana. Kvůli nepraktické výšce a neskladnosti se však brzy staly doplňkem nošeným pouze při slavnostních příležitostech. Nahradily je praktičtější buřinky. Na konci 19. století vznikl také klobouk zvaný fedora, který je dodnes asi nejčastěji nošeným typem, a to jak mezi muži, tak i ženami. Znovu se začínají nosit i bekovky, původně určené pro dělníky a později převzaté automobilovými závodníky.
Napoleon Bonaparte
Cylindr a buřinka na ilustraci z konce 19. století
Bekovka na autoportrétu Károly Ferenczyho (1900)
Pád a vzestup
Ve 20. století začal klobouk ztrácet na významu. To se změnilo až v posledních pár letech, částečně díky vlivu britského královského dvora v čele s vévodkyní z Cambridge Kate, která má největší zálibu v elegantních fascinátorech. Každý rok můžeme vidět přehlídku těch nejhonosnějších klobouků všech typů na prestižním dostihu v britském městečku Ascot.
V současnosti se móda zase vrací zpátky k těm nejjednodušším slaměným kloboukům. Ty také byly žhavým hitem letošního jara a léta. V zásadě ovšem platí, že trendy se v oblasti klobouků nemění tak často, jako je tomu u šatů a jiných doplňků. Zárukou elegance bude sisalový klobouk v létě a plstěný v zimě.
Pro výjimečně slavnostní akce jsou pak ideální klobouky s francouzským závojem zčásti překrývajícím obličej. Jisté je, že tuto elegantní pokrývku hlavy nemusíme nosit jen na dostihy, ale že jsou vhodné jak na schůzku, tak i na procházku po městě či na nákupy.
Vévodkyně Kate na dostizích v Ascotu
Klobouková kreace dámy z Ascotu
Aktuální trend - slamák s rovnou krempou
