Co vám běželo hlavou, když jste se dozvěděla diagnózu?
S touhle nemocí u nás v rodině problémy nikdy nikdo neměl. A tak první, co mě napadlo, bylo, že se spletli. Hlava to prostě odmítá přijmout.
o rakoviněLoni na čarodějnice se dozvěděla výsledky z biopsie, která potvrdila diagnózu: rakovina prsu. V polovině srpna jí lékař odstranil nádor a hned nastoupila na chemoterapii, která trvala půl roku. A za měsíc začala radioterapie. Skončila teď v květnu a čekají ji testy, které ukážou, jak byla léčba úspěšná. Aby upozornila na význam včasného odhalení nemoci, stala se ambasadorkou Avon pochodu proti rakovině prsu. Letos šla již podruhé. "Svezla jsem se jen poslední zastávku," říká. "Solidarita je potřebná. Přesto, že by mohli sobotu strávit jinak, koupilo si víc než deset tisíc lidí tričko jako vstupenku a všichni se vydali na cestu, aby podpořili ty, kteří se s nemocí potýkají, nebo potýkali. Z vybraných peněz se pořídí přístroje, nebo uhradí preventivní vyšetření. Myslím si, že to je smysluplná a dojemná akce." |
A když jste už definitivně věděla, že se nemýlí?
Člověk je v šoku, ale musí se z toho rychle probrat, protože už mu začíná maraton vyšetření a některá rozhodnutí, co dál, musí udělat sám.
Chodila jste po čtyřicítce na pravidelné kontroly, jak lékaři doporučují?
Pokud jde o prevenci, jsem zrovna ten případ, který nezanedbal nic. Naopak. Léta jsem byla pod dohledem lékařů kvůli neškodné bulce. V červnu 2008 jsem byla na pravidelné kontrole, která byla v pořádku, ale brzy mě bolesti donutily dožadovat se vyšetření ještě před dalším termínem. A ukázalo se, že za tím "neškodným" se objevilo něco, co není tak nevinné a co na to neškodné tlačí.
Které chvíle byly nejtěžší?
Těžké je to celé, ale když vám řeknou, že léčba bude trvat rok, nejde být celý rok pořád ve stresu. Zvyknete si a najdete mechanizmy, jak s tím žít. Nejhorší je asi začátek. Vůbec nevíte, co se s vámi děje, rozhodujete se v rychlosti, absolvujete spoustu vyšetření... Mně hned nasadili hormonální terapii kvůli zmenšení nádoru. Odstěhovala jsem se na chalupu a jezdila do Prahy jenom na natáčení a na představení. Chtěla jsem být v přírodě. Pořád jsem jezdila na kole a doufala, že to zvládnu.
Studovala jste esoteriku na Univerzitě nového věku, takže bych si tipla, že alternativní léčba vám není cizí.
Kromě operace, chemoterapie a radioterapie se léčím ještě bylinkami. Ale ke kartářce nechodím a věštit z ruky si nedávám. Mně to není blízké, ale to neznamená, že to někomu nepomáhá. Nesmysl to určitě není.
Proč myslíte, že tolik žen kartářky vyhledává?
Možná, že jsme my ženy intuitivnější, jsme blíž přírodě, proto nás víc přitahují věci mezi nebem a zemí.
Když se vám přiznám, že mám čtyřicítku dávno za sebou a ještě nikdy jsem nebyla na mamografu, co byste mi na to řekla?
To je vaše rozhodnutí. I když na mamograf jsou názory různé, na kontrolu a sonograf je jednou za rok možná dobré zajít. Proč vlastně jste nikdy nikam nešla? Máte strach?
Klasická výmluva: nebyl čas. Ale vraťme se k vám. Je těžké se s nemocí svěřit někomu blízkému, požádat ho o podporu?
Vždycky jsem se cítila zdravá, neměla jsem žádnou zkušenost. Řekla jsem to manželovi a všem svým blízkým, a hodně se mi ulevilo. U dětí jsem váhala, ale zkuste rok s holou hlavou předstírat, že se nic neděje. A moje děti, vlastně už dospělé, mi byly a jsou, stejně jako celá rodina, velikou oporou.
V takových těžkých chvílích se obvykle mění hodnoty...
Každá životní situace má s odstupem času v sobě hodně dobrého. Jsem dnes poučenější o hormonech, a to nejen ženských, ale také o souvislostech s hypofýzou a štítnou žlázou, a také o stresech. Trápení a stresy jsou zřejmě to nejhorší, co může spustit celou tu hrůzu. Tak to už bych nechtěla dopustit. Žádné trápení za to nestojí. Zjistila jsem také, kolik mám kamarádů a přátel. Kamarádi mých dětí mi volali, že mají léky proti nevolnostem, dělali mi náušnice, co sluší holé hlavě, zvali mě do divadel, nosili knihy, co dělat a co nedělat. Volají mi moji spolužáci, nabízejí pomoc i účast. Vlastně jsem šťastná. A taky chci znovu začít pracovat.
Vidíte, a mně se z dostupných rozhovorů zdáte jako introvert, který se jen nerad svěřuje. Jste taková?
vizitka* Narodila se 12.7. 1947 v Hradci Králové |
Je pravda, že vůči médiím jsem hodně uzavřená. Necítím potřebu se tisku svěřovat, pokud nejde třeba o novou práci. Myslím, že herec má hrát. Ale možná, že máte pravdu, můj muž je opravdu velký introvert a tolik let života s ním na člověku zanechá stopy. I já jsem se z rebela a ostýchavého exhibicionisty - to převzala dcera - změnila v pozorovatele. Ale svěřovat se musím. To bych jinak praskla. Pravda je, že si vybírám komu, ale na rozdíl od svého muže mám hodně kamarádů a kamarádek, kterým dělám vrbu a oni mně. Mám potřebu se svěřovat, jednak se mi uleví a taky se spoustu věcí dozvím a já jsem hodně zvědavá. Ale dnes už také vím, že nakonec si musím pomoct sama. Poznat
sám sebe je dlouhá cesta, a i když nám kamarádi a moudří pomáhají, tak se to pořád klopotně a škobrtavě učím sama.
Manžel, režisér Moris Issa, pochází ze Sýrie. Co vás spojovalo a spojuje?
To je hodně intimní otázka, tak si úplnou odpověď nechám pro sebe. Máme štěstí, že to, co nás spojovalo při seznámení, nás spojuje i teď. Jsou věci, které mě na něm štvou, ale i imponují.
Když spolu dva lidé vydrží 37 let, jako vy s manželem, je to dnes už docela rarita. Neměla byste "recept"?
Co já vím, jestli s mým mužem už máme definitivu! Možná máme jen štěstí, že se máme rádi a je nám spolu dobře. Pak se dají přestát i krize, které život přinese. A k tomu je třeba humor, někdy i černý, tolerance, a co já vím. Co když ten dojem, že dlouhodobý vztah je rarita, vytvářejí média? Často čtu, že člověk je od přírody polygamní, co dělat s milenci a milenkami, jaká tajemství mají ženy, muži, důchodci... Ale nikde nečtu o tom, že život není lehký, že bychom se měli vzájemně poslouchat a být k sobě laskaví. Moji rodiče nic podle časopisů asi neřešili, nebo možná ano, ale my jsme s bráchou nic nepocítili. Měli jsme krásné dětství. Naši se měli rádi, dělali si ze sebe legraci, a ještě jako staří se drželi za ruce.
Mimochodem, proč jste si nevzala manželovo příjmení?
Tatínek mi od mala říkal, že máme hezké jméno a že není v Čechách obvyklé. To se mi líbilo. Navíc, když jsem se vdávala, už jsem jako Termerová hrála. Manželovi to nevadilo.
Je i jinak tolerantní a nekonfliktní?
Mně se vždycky líbily italské domácnosti, kde se vymění názory, vyčistí vzduch, někdy lítají i talíře. Kolikrát jsem svého muže prosila: pohádejme se. Jenže s ním to nejde, není toho schopen. A když já začnu, jako že teď se to už povede, tak to vždycky utne: "Termerová, nebuď hysterická!"
Kdo má doma hlavní slovo? Vy, protože manžel je z typicky matriarchálního prostředí, kde hlavní slovo má matka, anebo se u vás prosadil český patriarchální model, v němž se po ženě chce, aby byla pověstným "krkem", ale hlavou je muž?
Jednou, když jsme byli se synem a dcerou pohromadě, jsem se na tohle zeptala. A dcera řekla, že v naší rodině jsme čtyřhlavá saň. Něco na tom je. U nás asi byla demokracie. Ale myslím si, že děti nás respektovaly, i když se o tom nemluvilo. Mezi námi, ve skutečnosti rodině velím já, ale oni o tom ještě nevědí!
Kdo byl z vás dvou při výchově dětí ten přísnější?
Asi já. Maminky taky častěji řeší provozní věci, jako úkoly, příchody domů a tak. Můj muž byl tolerantní, ale pěstoval "přednášky". Čas od času promlouval do duše. Jednou dělal malé Marthě kázání, co udělala, jaký to má dopad, a když se nadechl, okouzlená Martha, která na něm visela očima, řekla: "Eště povídej, tati". Manžel se rozesmál a bylo po kázání.
Vaše snacha je Polka, díky manželovi znáte rodinné prostředí v Sýrii. Můžete srovnat, jak k výchově dětí přistupují různé kultury. Jací jsou Češi rodiče?
Když vidím, že můj syn se směje úplně stejně jako jeho bratranec, kterého vidí dvakrát do roka a jako babička ze Sýrie, kterou viděl jenom párkrát, tak si říkám, jak to s tou výchovou vůbec je. Věřím v láskyplnou výchovu a taky ve výchovu příkladem - ne že by se mi to vždycky líbilo, ale je to tak. Děti jsou úžasní pozorovatelé. A protože v dětství svoje rodiče obdivujou, rády je napodobují. Na to musí člověk dávat pozor. Měli bychom je naučit jíst vidličkou a nožem, pozdravit a poděkovat, říkat jim, že lhaní a kradení není dobré, a číst jim pohádky. Taky se říká, že z nedomazlených dětí vyrůstají problémoví dospělí. A jací jsou Češi rodiče? V Polsku se o Češích říká, že jsou k dětem moc přísní a jsou samé "ne" a málo "ano".
Máte tři vnoučata, jste babička a vaše dcera Martha natočila předvolební klip Přemluv bábu, kde mladí apelují na vnoučata, aby přesvědčila prarodiče, že nemají volit komunisty. Koho jste ve volbách volila vy?
Nemuseli přemlouvat bábu. Levici nevolím.
Nevadí vám agitace klipu útočící proti staré generaci?
Populismus a zjednodušování slovníku jsou neuvěřitelné a myslím, že ten klip používal právě "tyto způsoby" a byl samozřejmě nadsázkou. Já osobně bych si ho představovala možná trochu jinak, ale já ho nedělala. Neměla jsem pocit, že by útočil na generaci, ale na ty z té generace, kteří stále věří nereálným slibům. Od Marthy vím, že chtěli, aby klip vzbudil nějaké reakce, protože sofistikovaného by si nikdo nevšiml. A jak vidíte - podařilo se. Myslím, že to byla akce, které si hodně lidí všimlo. To, že se mladí vyjádřili jako občané, i když věděli, že můžou očekávat i nepříjemnosti, je obdivuhodné. A kdo zná Marthu, ví, jaká je a jaký je její vztah k dětem, starým, i outsiderům.
Rozumíte mladé generaci, třeba jejímu virtuálnímu světu? Jste na Facebooku?
Na Facebook jsem se rozhodla zatím nepřidat. Rozumím touze po informacích, sdružování se, seznamování, taky anonymnímu vyjadřování se. I když...nebudeme jenom virtuální? Ale když vidím, že kavárny jsou plné, dopisy se snad ještě píšou, tak to nebude tak zlé.
Co vás na dnešní mladé generaci baví a co vám naopak vadí?
Ti mladí, které znám, ve mně vzbuzují optimismus. Tím, že vyrůstali v dostatku, a to úplně všichni, na rozdíl od spousty jiných zemí, myslím, že nejsou tak posedlí konzumem, připadají mi empatičtí, inteligentní, zcestovalí. Líbí se mi. Někdy mám dojem, že nevědí, co se sebou, ale to je asi rub toho dostatku. Já lidi nevnímám jako staré a mladé, znám dvacetileté starce a osmdesátileté mladice. Myslím, že pružnost myšlení, kreativita a radost ze života nesouvisí s věkem.
Tvrdíte, že nejspokojenější jste byla kolem čtyřicítky. Proč?
Své dětství a rané mládí jsem hodně žila ve snech a představách. Bylo to nádherné, ale taky frustrující. A ve čtyřiceti jsem měla práci, která mě bavila a ještě mi za ni platili, muže, který mě miloval a já jeho, fyzicky žádné problémy a spousta věcí, které byly nepřekonatelné, mi tehdy byla úplně fuk. Věděla jsem nejen co nechci, ale i co chci. Možná ale, že každý to má jinak.
Ale přála jste si tehdy velkou rodinu a zůstalo jen u dvou dětí...
Filip a Martha jsou od sebe téměř deset let. Nějak jsme to časově a logisticky nestihli. Sny jsou sny a někdy se nesplní. Můj muž je z pěti dětí a určitě by se mu to líbilo zopakovat. Mně by se to sice líbilo taky, ale příroda je mocná a taky jsem měla touhu i hrát.
Zkuste v době kultu mládí čtenáře přesvědčit o výhodách zralého věku.
Můj kolega a kamarád Jirka Lábus říká, že mládí není zásluha. Souhlasím. A na tom nic nezmění ani všelijaká lobby, která nás přesvědčují o opaku jen proto, že mladí chtějí a kupují zboží. Ale i to se mění, chytrá lobby přišla na tom, že i staří jsou schopní utrácet, což se ovšem netýká nás v postkomunistických zemích. Tady je to horší. Tento rok jsem to zažila na vlastní kůži, když jsem nepracovala. K mému důchodu mi chybí dva tisíce, abych zaplatila holý nájem.
V Česku mají tedy staří na výhody raději zapomenout?
Myslím si, že po kultu mládí přijde i kult stáří. Chtěla bych u toho být a přitom dál hrát. Zralý věk má spoustu výhod: zkušenost, nadhled, laskavost. Spousta mladých se po flámu chodí vyplakat k babičkám. Proto by neměly být odloženy, ale nablízku a po ruce.
Jako vy: jezdíte s vnoučaty na in-linech. Už jste spadla?
Spadla. Vnoučata mně láskyplně pomáhala na nohy. Ale myslím si, že to byly hrbůlky v betonu. Přesto jsem zakoupila chrániče loktů a kolen.
Hrajete tenis, lyžujete, cvičíte jógu. Opravdu ze svých nároků na fyzickou kondici s věkem neslevujete?
Lyžovat můžu, jen nesmím padat a tenis a jógu jsem teď musela opustit. Součástí operace bylo i odebrání uzlin, takže musím šetřit levou ruku a já jsem levák. Ale neslevuju. Našla jsem si čchi-kung. Úžasné a všem ženám po operaci doporučuju.
"Kdybych nebyla herečka, byla bych nejspíš natěračka," řekla jste v nějakém rozhovoru. Myslela jste to vážně?
Ve svém prvním angažmá v Ostravě jsem zdědila místnost v rozděleném bytě, říkalo se mu kolchoz, a já, designérka, jsem chtěla, aby to tam bylo krásné. Kolegové, kteří ve svých pokojích přebývali s nadhledem a řešili umělecké a celosvětové problémy, se mi smáli a vymysleli mi přezdívku Latexová Lény. Natěračkou být ale nechci, mám jinou mánii. Jakmile totiž k někomu vejdu do bytu, okamžitě mu ho v duchu přestavím a znovu zařídím. Většinou to ale nahlas neříkám. Takže v příštím životě chci zařizovat byty.
