Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jitka Sedláčková: Být mladší, neztloustla bych a dělala všechno jinak

aktualizováno 
Herečka a lektorka rétoriky bývalého primátora Tomáše Hudečka neměla dosud štěstí na velké role, přestože hrála v kultovních divadelních představeních. Zlom přinesl nedávno až film Fotograf. I ve svých pětapadesáti letech ovšem stále provokuje, rebeluje a myslí si, že platí v životě za svou neutuchající touhou nazývat věci pravými jmény.

Herečka Jitka Sedláčková | foto:  Michal Šula, MAFRA

Působí odvážně, ale ve skutečnosti si pramálo věří. Je extrovert, baví lidi, ale přitom se jich bojí. Je plná protikladů, stejně jako její rodina.

Váš temperament je nepřehlédnutelný. Máte ho v krvi?
Zajímal by mě můj rodokmen. Vím jen, že babička trávila prázdniny v Zakarpatské Ukrajině v Mukačevu u svého strýce hoteliéra. S oblibou o naší generaci prohlašovala, že je rozmazlená, protože ona k Vánocům dostávala jen zlaté nůžtičky na manikůru a saténovou mašli. Byla to ale moc krásná osoba, měla černohnědé vlasy a olivovou pleť. Vzala si muže, který provozoval první pražské taxikářství a tenhle můj dědeček, kterého jsem nikdy nepoznala, byl děsný showman. Prošustroval všechny prachy s filmovými hvězdami třicátých let a nadělal hrozné dluhy, tak to fungl novou tatrovkou napálil v roce 1937 proti zdi.

Jitka Sedláčková

  • Herečka, pedagožka a lektorka rétoriky se narodila se 8. 1. 1961 v Praze. Vystudovala gymnázium a činoherní herectví na DAMU.
  • Prošla Činoherním studiem v Ústí nad Labem, Národním divadlem v Brně, aby na dlouho zakotvila ve stálém angažmá Divadla Pod Palmovkou, kde se dostala do širší nominace na cenu Thálie za Mae ve hře Kočka na rozpálené plechové střeše, a odkud ve svých padesáti letech musela odejít.
  • Je spoluzakladatelkou Divadla v Řeznické a Divadla Kampa. Odehrála celou řadu velkých divadelních rolí, z nichž k nejvýraznějším patří Tonka šibenice, kde se pracovně setkala s Jaroslavem Duškem, s nímž je v přátelském vztahu. Tuto inscenaci odehrála v několika evropských zemích. Nově vytvořila divadelní verzi monodramatu Lidský hlas.
  • Diváci ji znají ze seriálů Hop nebo Trop, Ulice, Ordinace, výraznější roli dostala ve filmu Fotograf. Účinkuje v seriálu VIP vraždy TV Prima.
  • Působí jako pedagožka herectví na Mezinárodní konzervatoři Praha a VOŠH (Vyšší odborná škola herecká). Je externím pedagogem UJAK Praha, kde učí rétoriku. Jako mediální poradce v této oblasti spolupracovala s primátorem HMP.
  • Věnuje se pomoci potřebným, je patronkou spolku Dlouhá cesta, který pomáhá rodičům, jimž zemřelo dítě.
  • Žije v Praze, má syna Filipa (23).

Vnímáte to jako rodové zatížení?
Snad si ho nenesu já životem, ale je to přece jenom sebevražda a příjemné vědomí to není.

Pokud věříte, že se takové věci v rodině nesou dál, mohli je jiní příbuzní již, jak se říká setřást?
Je to možné. Nevím toho víc, než že bratr mojí maminky byl po babičce krásný chlap, lidé si ho na fotkách pletou s Robertem de Niro. Miloval ženský a ony jeho. Rozvážel po Praze uhlí, ale když jel k moři, nechal si ušít oblek u Adama. Něco v něm bylo. A moje maminka měla pro změnu dva doktoráty. Z filozofie a filologie a uměla sedm jazyků. Takové extrémy máme v rodině.

Maminka vás vychovávala sama. Kde byl táta?
To je to blbé. Když maminka po sedmiletém manželství konečně otěhotněla asi nevěřil, že jsem jeho, rozsekal postýlku a odešel. Maminka byla tehdy asi ve čtvrtém měsíci.

A jste jeho?
Jsem. Byl to ale člověk, se kterým bych si vůbec nerozuměla. On žil v Plzni a my v Praze. Narodila jsem se v Podolí a prý jsem měla těžkou cestu na svět.

Jak to myslíte?
Maminka měla jen jedno oko, protože to druhé si v šesti letech vypíchla nůžkami, a tak jí při porodu hrozilo oslepnutí. Zvládla to ale, a třetí den po porodu už mě vezla tramvají domů, kde na nás nikdo nečekal.

Vím, že si můžete dovolit říkat cokoliv, maminku jste nade vše milovala...
Ano. I když musela brzo zpátky do práce a já zůstala u babičky, vznikl mezi námi jakýsi fatální vztah. Není den, abych o ní nemluvila. Učila na filozofické fakultě a ředitelovala univerzitní knihovně. Klementinum mám prolezlé skrz na skrz - jako dítě jsem si tam hrála, zatímco maminka pořád něco psala a hrozně kouřila. Její život byl cigarety a psaní.

Nechyběla vám mužská autorita?
Jasně. Ve škole jsem si vymýšlela, že mě tatínek seřezal.

A náhradního jste si k mamince nehledala?
Ne, chtěla jsem ji pro sebe. Ale pak jsem jí přece jen domů přivedla náhradního tatínka. Jmenoval se Arnošt, muzikant, byli spolu 20 let. Až do třiceti jsem byla doma a když se mi pak narodil syn Filip, pupeční šňůra se přesto neodstřihla.

Cítíte stejné pouto i ke svému synovi?
Jistě. Akorát už vím, že je to špatně. Ztráta je potom fatální. Můj syn mi řekl, že se zabije, až umřu. A já to říkávala své mamince taky.

Ale?
Nezabila. Jen se mi o ní hodně zdálo, rok jsem koktala a pila jak duha. Až musel přijít Filip a říct mi, že s tou smrtí strašně nadělám. Že bych chtěla nejdřív umřít a pak žít, mít nejdřív za sebou to blbý a pak to hezký. Měl pravdu.

Jitka Sedláčková

Víte, proč to tak je?
Ve mně bydlí strach. Je to můj stín. Jsem extrovert, bavič, pořád se směju, křičím a přitom se bojím lidí. Nejsem schopná projít se po Praze, aniž bych za každým rohem neviděla teroristu.

Ze svých úzkostí hledáte cestu ven v duchovní terapii, které se nějaký čas věnujete?
Dám na práci s energiemi, věřím bylinkám a potřebuju, aby mi někdo pomohl vyrovnat se s vlastní smrtelností. To nedokážu. Nechápu to. Bojím se stáří. Jinak si umím pomoct sama, používám selský rozum a intuici. Dělá mi dobře běhat, chodit do lesa, hrabat se na zahradě, uklízet, malovat, sekat dřevo, něco tvořit, zkrátka se unavit.

Přemýšlela jste někdy o tom, že by tím dobrem mohl být mužský element ve vašem životě?
Já jsem žila s tatínkem Filipa sedmnáct let ve velmi spokojeném vztahu. Pak to přestalo fungovat. On potkal jinou ženu a má s ní holčičku. Já mu po třech měsících odpustila. Nějaký čas jsem zůstala sama. Mužský svět mi nechybí. Proč taky? Všechno umím, na práci ho nepotřebuju, ani aby za mě platil.

Vy nepotřebujete ve své blízkosti muže?
Lásku potřebuju. Objímat, držet za ruku, chránit. Přeju si lásku. Teď mám partnera, který měl tak těžký život, že není úplně té transparentní lásky schopen, ale je to férový člověk. Jeho výhoda je, že je hezký. Vždycky jsem měla hezké chlapy.

Hezkou tvář má i váš syn?
No jejej. Je to krásný kluk, sportovec, chytrý. Máme spolu ohromný vztah. On ví, že jenom já mu tak dobře rozumím, a on rozumí mně. Rádi spolu trávíme čas.

Jitka Sedláčková

Nebojíte se, že by vás psychologové zařadili do kategorie protektivní matka, která většinou stojí v pozadí závislého dítěte?
Můj syn nepropadl závislosti. Dělá to, co každý druhý. Hulí trávu. A to nesmí, protože jemu nedělá dobře. Paralyzuje ho, způsobuje deprese a on přestává plnit své povinnosti. Sám se rozhodl, že se zúčastní přes rok trvající kůry v komunitě mimo společnost, kde od úplného začátku pochopí, jak funguje život. Je to jeho svobodná vůle, vypadnout ze systému.

Ta chuť vyčleňovat se je zřejmě dědičná. I vy jste člověk, který nerad poslušně šlape v hodinkovém řádu.
Nemůžu za to. Přijdu mezi lidi a chovám se jak trdlo. Chci zlobit, provokovat, chci kopat do kamenů a házet za sebe prázdné flašky. Jsem zlobič. Jsem rebelka. Jednou jsem se dokonce klaněla zády k divákům, protože jsem nesouhlasila s inscenací. Vždycky to tak už bude. Vždycky stojím sama. Potřebuju být já. Jakoby ta moje značka nebyla dost prosazená.

Dělá vám tohle pnutí v životě zle?
Moc zle. Za vším je to, že nemám ráda, když se věci neříkají a nedělají na férovku.

Myslíte si, že kvůli tomu se vaše herecká kariéra neubírala strmě nahoru?
Honza Hřebejk říká, že jsem měla smůlu, že se v mé blízkosti vždycky nejspíš pohybovala jiná herečka, která tu šanci na film měla. Nebudu jmenovat. Přitom jsem hrála v kultovních představeních v divadle V Řeznické. Chodila na nás celá Praha. Asi je kolem mě něco karmického, že ty věci nejdou úplně snadno.

Teď to vypadá, že se začínají objevovat příležitosti, které vás vynášejí výš.
Může za to film Fotograf. Irena Pavlásková před pětadvaceti lety prohlásila, že mě obsadí a splnila to. Tenhle film vnímám jako zlom, protože když jste v dobrém snímku, lidé vás začnou vnímat jinak. Pak přišel seriál VIP vraždy a kdeže jsou dneska mé nářky nad vyhazovem z Divadla pod Palmovkou.

Fotogalerie

Tehdy přišla výpověď od nového ředitele. Že by považoval vaše „co na srdci, to na jazyku“ za prostořekost?
Nevím. Asi jsem nebyla ve správnou dobu na správném místě. Pamatuju se, jak vycházím z divadla a brečím. Bylo mi padesát, nevěděla jsem, co se mnou bude.

Nepůsobíte bezradně. Vaše suverenita je obrana?
Vypadám tak, že si umím všechno dojednat, já vím, ale opak je pravdou. Zavřu dveře a doma jsem někdo úplně jiný. Jsem svým způsobem plachý člověk. Také lidé říkají, že jdu přes mrtvoly, ale já nikdy nikomu neublížila. Působím tvrdě a já si přitom tak málo věřím. Nemám příliš vysoké sebevědomí. Obvykle se i bojím o sobě říkat, že jsem herečka.

Jinými slovy se neumíte prosadit, potažmo si říci o práci?
Neumím. Nevím ani, jak bych to měla udělat. Ale teď to naštěstí vypadá, že se kolem mě něco začíná dít. Režisérka Pavlásková prý té mé nevšední energie ještě využije. Jakoby se zúročovalo to stání ve frontě i mimo ni.

Jako lektorka rétoriky jste se ale prosadila. Učila jste pronášet proslovy i pražského primátora Tomáše Hudečka.
To je omyl. Já neučím rétoriku. Já učím strategie. A ty mám okoukané od života a z knih půjčených od mého dobrého kamaráda Jardy Duška.

Jaké strategie?
Rétorika v mém podání je komunikace a trochu manipulační techniky. Začalo to knížkou Čtyři dohody. Tam jsem se naučila vnímat slova. Cítila jsem někde v sobě lingvistický talent mojí maminky a najednou se to všechno propojilo. Jsem empatická, hodně vycítím, a když se k tomu přidá moje pravdomluvnost, vznikne vlastní způsob výuky.

Očima autorky

Jitka Sedláčková je živel. Gesta, mimika, způsob řeči... všechno tomu nasvědčuje. Nemusí ani vyprávět o sobě, aby to člověk poznal. Má v sobě život, i když zrovna strádá. Nedá se umlčet. Když vypráví, pak i ty nejneuvěřitelnější příběhy s jistou dávkou komičnosti. Nezdráhá se dávat najevo své pocity, ani pojmenovávat věci pravými jmény. Někomu by se mohla zdát prostořeká, ale i kdyby, proč ne? Je-li za tím vůle držet se pravidla co na srdci, to na jazyku. Možná někdy otáčí karty na stole příliš rychle, a nepromýšlí další tah, ale na druhou stranu proč by měla, když nemá v povaze cokoliv skrývat, natož jakkoliv konspirovat. Myslím, že dokáže vnímat svět kolem sebe hluboko pod povrch. Přemýšlí, analyzuje a kupí jednu myšlenku na druhou. Možná i proto ji přepadají obavy a možná i proto si všímá věcí, které jiným unikají. A možná proto někdy působí rozervaně a smutně. Ale i to je podle mě její životní síla.

V čem je jeho tajemství?
Řeknu vám to na příkladu. Když mi bývalý pražský primátor Tomáš Hudeček přednesl první projev, zeptala jsem se ho, jestli vůbec ví, co říká? Že mu vůbec nerozumím. Začali jsme škrtat slova, všechno bylo zbytečně dlouhé, spousta odborných výrazů, dlouhá souvětí. Půlka projevu stačila. Nakonec mě začal poslouchat. Byla jsem takový jeho maskot.

Čím jste si získala jeho důvěru?
Upřímností. Věděl, že když mu něco řeknu, bude to pravda. Všude jsem ho pak doprovázela. Jako šedá eminence.

Než jste se jí stala, někdo vás musel objevit.
Rétoriku jsem začala opravdu učit na vyšší odborné škole. Zabývala jsem se jí, ale jen okrajově. Na magistrát jsem šla na výběrové řízení a prošla. Byla to jen náhoda. To by mi šlo. Ale to, po čem toužím, ne a ne vyjít.

Nebyla bych se sebou tak nespokojená na vašem místě. Dokázala jste se vybabrat z jiných krizí.
Já vím, třeba přejídání. Sladkosti, větrníky. To mě postihlo, když odešel můj muž. Pak jsem se viděla v televizi a řekla si, že jsem obluda. Hodně jsem zhubla, běhávala jsem i čtrnáct kilometrů denně, až do zmaření těla. A doma jsem třeba hodinu tancovala. Vlastně jsem se v roce 2012 skoro znovu narodila.

S jakým pocitem jste nyní na světě?
Upřímně? Chtěla bych být mladší. Dělala bych všechno jinak. Neobtěžovala bych maminku do poslední chvíle, neunavovala ji svou přítomností. Věnovala bych se víc muži. Nešla bych tři měsíce po porodu pracovat do divadla. Neztloustla bych. Měla bych víc času prozkoumat příležitosti, užít si je.

Trochu se obávám zeptat, zda se cítíte šťastná?
Já nevím, jak odpovědět. Netroufám si říct. Cítím prchavé štěstí. Od dob, kdy jsem pracovala pro nadaci Dlouhá cesta, která pomáhá rodičům, jímž zemřely děti, vím, co je štěstí. Jsem šťastná, když je šťastné moje dítě a když je zdravé.

Autor: pro iDNES.cz




BMW X6 xDrive 40d
BMW X6 xDrive 40d

r.v. 2011, naj. 75 290 km, diesel
850 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.