Ona
Helena Fibingerová

Helena Fibingerová | foto: MF DNES

Helena Fibingerová: Diety držím pořád. Záleží mi, jak vypadám

  • 257
Když vejde, je to jako uragán. Hlas jak zvon, šaty září, zlatý náramek chřestí. Bývalé šampionce ve vrhu koulí bylo před pár dny šedesát a stala se jednou z hlavních postav volby šéfa České televize. Různé ozdoby a sošky by se u ní doma v Uherském Ostrohu daly počítat snad na tisíce.

Dřív jste vrhala koulí, dnes máte pekárnu. Hodila jste po někom někdy koulí nebo rohlíkem?
Ne, jen naštvaně po manželovi koštětem, když mě ještě trénoval. A před pár dny jsem si kopla do bedny od rohlíků. Vadí mi totiž, když někdo neodvede práci, za kterou ho platím.

Co se stalo?

Helena Fibingerová (60) v číslech

* Narodila se 13. července 1949.
* 22,50: To je hodnota jejího dosud platného světového rekordu.
* Sedmkrát v řadě byla zvolena Atletkou roku.
* Jednou vyhrála mistrovství světa, osmkrát halové mistrovství Evropy.
* Doma má tři kocoury.

Moment. (Vstane a jde narovnat obraz na protější stěně.) Tady musí být všechno v pořádku. A k těm rohlíkům... V sobotu ráno jsem přišla do samoobsluhy, kam je dodáváme. Byla tam celá bedna bledých rohlíků. Ty se mají vyhodit, ale oni je dodali do obchodu. Tak jsem je odházela, jela do pekárny a zlobila se.

Tím, jak se chováte, oblékáte, vystupujete, jak jste výstřední, musíte mít asi spoustu nepřátel, ne?
Mám. Ale je to závist, ne nenávist. A já se ptám: proč? Co je možné mi závidět? Vždyť spousta lidí má hezčí dům, víc peněz. Žiju v určitém postavení, tak proč bych ze sebe dělala chudinku. Pro mě je normální být hezky oblečená a upravená. To mají všichni pořád pocit, že mám chodit v teplácích? Za tím jsem dávno zaklapla dveře.

Co na vás lidi tak dráždí?
Víte, mně je to fuk. Mě vždycky překvapí, když mi někdo řekne, že mi všechno jde samo, za komunistů i teď. Hochu, to vykulím oči. Mám gymnázium, pedagogické minimum a klidně můžu učit. Nechala jsem sportu, když mi bylo skoro čtyřicet. Bydlela jsem nejdřív na ubytovně, prala utěrky a jezdila jsem vlakem. Ale začala jsem na sobě pracovat, v podnikání i ve vzhledu. A oni pak řeknou "bývalá koulařka". To mě uráží.

Vždyť jste bývalá koulařka.
To je zavádějící. Já byla atletická superstar, mistryně světa, osminásobná mistryně Evropy. Ne obyčejná koulařka.

Slyšel jsem na vás i horší urážky. Třeba, že máte v hlavě bradla.
Nebo že jsem blbá jak automatická linka na rohlíky. Postěžovala jsem si pak švagrovi, který řídí naši pekárnu, a on říká: "Co blázníš? To je přece obrovské vyznamenání! Víš, co ta linka všechno umí?" Je opravdu dokonalá. A k těm bradlům se jen podivím: já byla atletka a bradla patří do gymnastiky, to ví skoro každý.

Helena Fibingerová

Takže vám to nevadí.
Je mi šedesát a jsem mimořádná v tom, co vydržím. Ani ve sportu mi nikdy nevadilo, kolik na mě naložili. Nebyla jsem terčem útoků, než jsem se stala členkou Rady České televize. Do té doby jsem byla supermanažerka. Od té doby píšou, že nemohli do rady vybrat většího pitomce.

Proč se o sportovcích říká, že jsou hloupí?
Nevím. Jako bychom neměli nárok dělat nic jiného než sport. Jednou se mě někdo zeptal, proč na Atletovi roku sedím v první řadě mezi kapitány českého průmyslu a ne mezi svými, sportovci. Řekla jsem mu: "Kolego, já jsem paní tohoto večírku. To jsou moji hosté, za peníze, které jsem sehnala. Já už jsem někde jinde." Už jsem snad dokázala, že nemůžu být úplně tupá.

Došlo to někdy dál než jen k urážkám?
Dokonce mi hodili do auta krysu. Třikrát mě přepadli, jednou s pistolí. Měla jsem na autě jméno, chodím nápadně oblečená a přitahuju pozornost. Všechny doklady mi ukradli, i můj zlatý náramek. Občanku mi pomohl vyřídit sám ministr. Jméno už od té doby na autě nemám a na dálnici nezastavuju u benzinek.

Nejím, držím diety

V jaké jste kondici?
V báječné. Třikrát týdně se proběhnu, osm nebo deset kilometrů. Je to čistý masochismus, ale když se fyzicky ubiju, dělá mi to dobře. Můžete se podívat ven na šňůru - visí tam bunda, rolák, dvoje tepláky, čelenka, dvě trička. Ale pomalu mi upadá morálka, už se mi tolik nechce. Ještě že na všechno je lék: brzo ráno mě pekařské auto vypustí někde v dědině a musím utíkat zpátky. Kdo už by mě dneska vzal na stop, že?

Děláte kromě běhání ještě něco?
Dole mám saunu a ribstol. Na skříň si udělám křídou patnáct čárek, zavěsím se a za každých deset nebo patnáct předkopů si jednu čárku smažu. Abych nic neošidila, protože u toho myslím na jiné věci a odběhnu třeba nahoru k počítači vyřídit e-maily. Pak najednou přijdu dolů, sápu se na ribstol, kouknu vedle a tam žádná čárka. To je tak krásný pocit!

Takže páru pořád máte.
Mám. Třeba jdu tři kilometry a předkopávám nohy. Ale už si hledám malé úlitby - abych se nezničila úplně. Pracuju i dvacet hodin denně, ročně najezdím sto tisíc kilometrů. Z Ostroha do Prahy je to tři sta kilometrů a já to jezdím i dvakrát týdně. Tak jsem začala řídit v teplákách. Je to pohodlnější.

Šaty si vozíte s sebou?
Moje auto snadno poznáte: jsou v něm na ramínku rozvěšené šaty a k tomu taška bot. Jak vstávám a vyrážím do Prahy, mi natékají nohy. Taky moc nejím, maximálně se při pracovním ním obědě rýpu v salátu.

Helena Fibingerová

Nejíte proč?
Protože potřebuju zůstat fit. Jednou jsem si u jídla dala dvě deci vína a málem jsem toho důležitého manažera chtěla poprosit, jestli si můžu vlézt pod stůl schrupnout. Mám přísný režim, nemůžu se nadlábnout, jinak se mi chce za volantem spát. Se mnou třeba nikdo nejezdí autem, protože si netopím. Jak si uděláte teplíčko, začne vás brát spánek.

Držíte diety?
Pořád. Jak bych jinak vypadala? S přibývajícími léty se zpomaluje trávení. Styděla bych se, kdybych neoblékla šaty, které jsem měla před pár lety.

Spoustě lidí je už od určitého věku jedno, jak vypadají.
Mně to nebude nikdy jedno. Ani až mi bude osmdesát. Nikdy. Nikdy. Nikdy.

A není vám to líto? Navaříte si guláš, máte koláčky z pekárny a ani si nedáte.
Ale vždyť já si dám. Černý chlebík. Ráno snídám: mám kafe light, tak si do něj třeba hodím deset piškotů. Když ale vidím rohlík, tak mám žaludek až v krku.

Řekla majitelka pekárny.
Nejím je a ani nevím, jaké jsou.

Dobré jsou.
Ale ta vůně... Bílé pečivo opravdu nejím vůbec. Nejím skoro nic jiného než saláty.

Kolik jste během kariéry vážila nejvíc?
Tak sto patnáct kilo. Pak opadly svaly, držela jsem diety. Jela jsem jednou do Mnichova, koupila si krásné šaty a už bylo na mně, abych se do nich vlezla. Shodila jsem desítky kilo. Ale kdybych vám ukázala fotky zamlada, byla jsem holka jako proutek.

Co si tak dnes říkáte nad svými fotkami z koulařské kariéry, ze sedmdesátých nebo osmdesátých let?
Moc se mi nelíbí. Ale já byla namakaná, ne tlustá. Nikde mi neplandalo žádné sádlo. Hlavně jsem v té době neřešila, jakou daň přináším sportu svým vzhledem. Šílenou daň! Tenkrát jsem byla svý nejšťastnější, když koule letěla daleko.

Ale lidi říkali: vždyť ta Fibingerová, to je poloviční chlap.
Trénovala jsem osm deset hodin denně, což vás samozřejmě změní. Ale vždycky jsem měla prsa. Mám i fotky, kdy jsem jako koulařka vypadala pěkně. Ale samozřejmě ne, když se fotilo při odhodu, v největším vypětí.

A že jste si uměla i pořádně zařvat. Hlavně při šestém pokusu na mistrovství světa 1983 v Helsinkách, kde jste získala zlato. Pak jste kolem kruhu lítala radostí jak splašený kůň.
Musíme to říct celé. Odjela jsem na soustředění do Francie a doma mi umřel otec. Matka byla tak statečná, že mi to nezavolala a mezitím ho pochovala. Všichni to tam věděli, všichni. Říkala jsem pak Jarmile Kratochvílové: "Já ti zakroutím ten tvůj holubí krk! Proč jsi mi nic neřekla?" Nechtěli mě tím ničit. Měla jsem tehdy ohromnou formu, odjela jsem tedy do Finska na mistrovství a tohle mě ještě vyhecovalo.

Děti nemám. Nelituju

Na co si ve svém vzhledu potrpíte nejvíc? Vlasy, líčení, šaty?
Celkový dojem. Pár věcí jsem si přála, kabelku Louis Vuitton, norkový kožich, a obojí mám. Záleží mi na tom, aby vše ladilo, a myslím, že mám cit na to, co mi sedí. První šaty mi ušila paní Šimčíková právě v roce 1983, kdy jsem dostala Řád práce. Dodnes si u ní v salonu kousek odsud platím paušál.

To zní jako paušál na telefon.
Dávám peníze a ona mi dodává šaty. Ale v Česku vymřel trh s látkami. Kupuji je ve Vídni nebo když jedu služebně do Emirátů. Dole v domě jsem měla medailový pokoj, ze kterého se stala šatna. Další skříně mám nahoře v kanceláři.

Na těch návrzích se sama nějak podílíte? Sledujete trendy? Přehlídky? New York, Milán, Paříž?
Dívám se po světě, samozřejmě. Mám ráda věci kvalitní, což je drahé. Oblékám se přiměřeně ke svému věku, i když to pro někoho může být trochu výstřední.

Možná nejen trochu.
Tak tady v Ostrohu asi hodně. Jdu třeba do obchodu, potkám známou a ona - nemyslí to zle - se zeptá: "Kam jedeš?" Protože působím tak, že jsem oblečená do města. Já jí říkám: "Kam bych jela? Co blbneš? Nebuď vidlačka." Já mám oblečení jedno, pro Ostroh, pro Prahu i pro Paříž.

Helena Fibingerová s manželem Jaroslavem Šmídem

Jak často jste u kadeřníka?
Každý týden, dobarví mi vlasy nebo udělají melír. Mám trochu pohlazené vrásky, a co se kosmetiky týče, mám permanentní make-up. Takže se nemusím malovat.

Permanentní make-up? To laikovi vysvětlete.
Asi byste řekl, že jsem dnes namalovaná. Nejsem. Natetovali mi obočí, oční linky, nanesli mi do nich barvu. I rty mám udělané, ale ještě bych je chtěla zvýraznit. Vydrží to rok, ale je to strašná bolest - jako by vás napichovali na kůl.

Že vám to za tu bolest stojí.
A myslíte, že je menší bolest se každý den malovat? Pro mě je největší nepřítel čas. Taky mám udělané oči. Peníze, které jsem dávala za brýle, už přesahovaly mez. Jedny obroučky za dvanáct tisíc jsem nechala v Curychu, druhé v Paříži. Došla mi trpělivost a nechala si posunout oči. Centrum mozku vám v hlavě posunou tak, aby jinak vysílalo signály. Takže čtu bez brýlí. Využívám poznatků vědy, abych si zjednodušila život.

A vzhledu se přece musí přinášet oběti.
Jinak bych se špatně cítila. Nedovedu si představit, že bych někde vyběhla s rozcuchanou hlavou. Jsem už takový psychoušek.

Taky máte ráda zlato.
Ano, zlato, ne stříbro. Ale taky už nemám žádné touhy. Mám náramek, na něm spoustu přívěsků od význačných lidí... Ani nemůžu říkat od koho. Zlatník už je nešťastný, že nemá kam přidělávat ouška. Teď mi bylo šedesát a vydala jsem příkaz, že nikdo v kanceláři nesmí přijímat dary určené pro mě. Za chvíli začali volat generální ředitelé, že mi nechali poslat kytky a že jsme kurýry s pugetem vyhodili. Tak jsem to odvolala a dole v zasedačce byly za chvíli kýble plné kytek.

Váš životní styl musí stát spoustu peněz. Není vám jich líto?
A na co jiného bych je použila? Mám tři živnosti: sháním peníze pro atletiku, mám pekárnu, sedím v Radě České televize. Ale máte pravdu, že hodně těch peněz utratím za vzhled.

Tak se zeptám jinak: není těch peněz líto manželovi?
Manžel má všechno, co potřebuje. A jak říkám: peníze dělají peníze. Tím, že jsem upravená na jednání, tak zanechám nějaký dojem. Ale žít vedle mě není jednoduché ani pro manžela, ani pro lidi v kanceláři. Tam vždycky vnesu takový rozruch, že na konci týdne chodí hladit auto, abych už vypadla.

Nevím, jestli to není citlivé téma. Ale vy tu energii můžete věnovat jen sobě i z jednoho důvodu: nemáte děti.
Není citlivé. Skončila jsem s vrcholovým sportem, když mi bylo skoro čtyřicet. A tehdy zas nebylo tak běžné v takovém věku otěhotnět. Děti jsem mít mohla a toho rozhodnutí jsem nikdy nelitovala. Možná jsem trochu kariéristicky založená, ale život, který vedu, mi vyhovuje. Mám dvě neteře, které jsou jako dcery. Nedělají rozdíly mezi mnou a jejich matkou.

Viděla jsem střelbu

Bojím se zeptat, aby mi náhodou jedna nepřilétla. Myslíte někdy na důchod?
Nikdy. Mě by nebavilo tlachat u kafe, musím mít prst na tepu doby. Já večer sednu na postel a únavou hned usnu. Když se mi nechce spát a jsem v Praze, jdu ještě běhat kolem hotelu. Házím si na zem kamínky, abych věděla, kolik jsem uběhla. Když jsem doma, jdu třeba ve dvě ráno ještě do pekárny. Ale měla jsem zkraje roku potíže se srdcem, tak jsem musela být v klidu. Primář mi zatrhl jet do Prahy, kde bylo zasedání Rady ČT.

To jste musela být nešťastná.
Byla. Začala jsem před ním brečet a nemohli mě uklidnit. Slibovala jsem hory doly. Žiju zdravě, nekouřím, jen občas si dám z frajeřiny jednu dlouhou. Mám ráda červené víno, ale tvrdé nepiju. Všechny zdravotní problémy jsou u mě dány stresem.

No právě. Proč si ho neuberete?
Protože na něj rychle zapomenu. Ale deset dní jsem tehdy musela být v klidu.

Utrpení?
Šílené. A ani se neptejte, co mi ještě udělali. Sebrali mi telefony. Jeden, druhý, třetí. Sestra řekla primáři, že mi pořád zvoní, a on, který vypadá jako farář, se rozzuřil, ať je hodí do kýble s vodou. Slzela jsem, pak mi řekli, že tam je osmdesát zmeškaných hovorů, tak jsem slzela ještě víc. Nemohli mě uklidnit, čučeli na mě jak na stavební parcelu.

Helena Fibingerová při rozhovoru s Martinem Moravcem

Však vám je těžké se dovolat. Pořád máte obsazeno.
To je ten prst na tepu doby, telefony zvoní i v deset večer. Když vám nikdo nevolá, asi vás nepotřebují. To nechci zažít.

Že se aspoň neseberete a nejedete na čtrnáct dní k moři.
Mě by to nebavilo, v životě jsem neměla dovolenou. Mám ale ráda Bibli, Izrael, a tam jsem pozvaná. V roce 1972 jsem se na olympiádě v Mnichově seznámila s jedním členem izraelské delegace. Krátce poté, co jsem viděla, jak Palestinci postříleli jejich sportovce...

Vy jste to vážně viděla?
Ano, bylo to ve vedlejším baráku. Jela jsem na svou první olympiádu, bylo mi třiadvacet, skončila jsem sedmá. Tehdy byla olympijská vesnice rozdělená na mužskou a ženskou část. Ženy k mužům mohly, obráceně nikoliv. Měly jsme bungalov a kousek dál byl jejich dům. Viděla jsem chlápky se samopaly a kuklami na hlavě. Slyšela jsem křik, střelbu, bití. Pak nás evakuovali. Olympiáda se na den zastavila a moje finále se posunulo.

Tlačili mě do voleb

Jste emotivní, což se ukázalo i nedávno při volbě generálního ředitele České televize. Hned zkraje jste se ohradila, když si chtěl kolega Milan Uhde z šíleného horka sundat sako. Tak by si ho sundal, no.
Je to člověk, který má nějaký věk. Byla tam klimatizace, výjimečná událost, tak mi přijde, že by hoši měli mít saka. Já ho měla taky.

Pak si ale někdo může říct, že je to celé fraška. Vy jste navíc pořád odbíhala telefonovat.
To byly velmi důležité telefony, které jsem musela vzít. Nepovídala jsem si s kamarádkami - a bylo to vždycky na minutu. Fraška by byla, kdybychom volbu zrušili. To bychom byli za blbce. Já studovala výroční zprávy a za těch osm a půl roku, co v radě sedím, už bych musela být úplně tupá, abych o televizi něco nevěděla. Janeček si nevedl špatně. A od září začne dělat změny, jinak bych mu hlas nedala.

Že by ubylo zaměstnanců?
Televize hodně zeštíhlí, nebojte. Všichni si myslí, že jsem nějaká Janečkova fanynka. Nejsem.

Líbala jste ho tam na čelo.
No tak já se líbám s muži, na tvář.

Na co se v České televizi díváte?
Neexistuje, abych neviděla Události. Dokumenty na dvojce nemají chybu a taky mám ráda Cestománii. České večerníčky považuju ve světové konkurenci za velmi dobré. Přitom naprosto přesně vím, kdo je Shrek a Spiderman. Jsem informovaná.

Co se vám naopak nelíbí?
Problém je kapičku s investigativní žurnalistikou. Vyzvala jsem redaktory, aby se oprostili od osobních invektiv. Nemusí třeba o Topolánkovi říkat, že má horečku omladnic.

Tipnul bych, že i vy jednou do té politiky půjdete.
Tlačili mě do voleb už teď. Neřeknu kdo, ale...

Vždycky jste měla blíž k sociální demokracii, ne?
Občas. Ale já mám blízko ke všem. Tlak byl velký, nabídky skvělé. Nechci být neskromná, ale myslím, že lidi by za mnou šli. Jenže abych v parlamentu něco prosadila, musela bych dělat ústupky. Pokud si tam hrajete na Jana Husa a hájíte jen svou pravdu, nezmůžete nic. A to by mi vadilo.