Čtěte v pondělí
Rozhovor vyšel 13. 2. v magazínu Ona Dnes.který vychází jak příloha MF DNES každé pondělí.
Překáží vám ty prstýnky?
Při práci ano, náladu zdobit se mám vždycky jen chvíli. Zjišťuju, že mi překáží cokoliv, co mě nějak zdobí. Mám šperky ráda, často si nějaký pořídím, ale nemůžu je nosit pořád. Když jsou výrazné, za chvíli mě otravují.
Čím?
Šperk vás nějak naladí, udělá z vás křehkou osobu, nebo dominantní. V jistém směru je zbraní a já mám pocit, že když člověk žádný nemá, je svobodnější. Ale ráda nosím hodinky. Nejsou to vlastně ani hodinky, protože nefungují. Mám je na ruce, s nimi i pocit, že se kdykoliv můžu podívat, kolik je hodin, že čas jde se mnou, ale jakmile ho chci zjistit, odpověď nedostanu.
Proto jste si je koupila?
Jsou pánské, koupila jsem je manželovi, ale vadilo mu, že nefungují, tak je nosím já.
Vám to nevadí?
Mně se líbí, že jen tušíte, že uvnitř koženého pouzdra jsou hodinky, ale čas se vlastně nedozvíte. Když se mě lidé ptají, co to je, ráda říkám: „To jsou hodinky, ale kolik je, nevím, mě čas nezajímá!“
A nezajímá?
Musí, ale byla bych ráda, kdyby nezajímal. Mám dvě děti a každá máma, i ta, která nikdy neměla žádný řád, brzy zjistí, že bez řádu a mantinelů to nejde. I když do té doby s časem zacházíte podle momentálních nálad a situací, necháváte vše plynout, děti vám tohle nastavení a celý život dost radikálně naruší.
Šperky kupujete, ale pak je odkládáte. Máte taky plný šatník věcí, které nenosíte?
Ne, můj šatník není nijak velký, velmi dobře si hlídám, co si koupím, co do něj dám, a co ne. Nerada mám v šatníku zbytečné kusy.
Co v něm tedy je?
Z devadesáti procent moje šaty a těch deset procent jsou věci od jiných návrhářů, k tomu pár kousků basic oblečení z řetězců. Ale těch je opravdu minimálně. Já do obchodů v Česku nechodím, nebaví mě, to už musí být. Nakupuju na internetu a ráda se podívám po obchodech v cizině. Tím, že jsem se vyprofilovala v návrhářku, která dělá normální nositelné oblečení, nemám potřebu jinde nakupovat. Já to vlastně ani neumím. Navíc je mou povinností své kolekce testovat, musím je nosit.
Opravdu neumíte nakupovat oblečení?
Obdivuju lidi, kteří jdou a nakupují v řetězcích podle toho, co je zrovna v módě. Pak si to všechno poskládají a dají dohromady, mění styl a každý den vypadají jinak. Já takový přístup nemám. Jakmile si něco obléknu, vím, že se prostřednictvím oblečení nějak vyjadřuju. Někdy mám náladu na neutrální kusy, střihy, které mi v daný moment nepřekáží. Naopak jindy si ráda obléknu výrazný kus, ale musí mi sednout. Okamžitě cítím, že prostřednictvím oblečení komunikuju. A pokud chcete komunikovat vy, jen vaše osoba, tak je lepší, když oblečení trochu utlumíte, aby nebylo dominantní. Pouze když na sebe chcete upozornit, vezmete si něco výraznějšího.
Proto jste, stejně jako většina návrhářek, vidět nejčastěji v černé barvě?
Ono je to logické. Tím, jak v oblečení žiju, vytvářím ho, nechci se jím zabývat sama pro sebe. V rámci práce vyzkouším všechny modely, které navrhuju, častokrát si i řeknu, co všechno si ze své kolekce pořídím, až na mě po zákaznicích dojde řada. Ale když se pak zamyslím, jestli bych v tom opravdu chodila, zredukuju to na minimum a nakonec si nechám ušít střihově nejjednodušší kabát. Takový, který můžu nosit víc dní za sebou, aniž by mě nějak otravoval. Výstřelky v mém šatníku neuvidíte.
Kolik času před šatníkem strávíte, když jdete někam ven?
Žádný, sáhnu, obleču se a jdu. Je to ale tím, že tam mám jen kusy, které obstojí, není tam nic špatného.
Nikdy neváháte, nikdy se vám nestane, že se ve věci necítíte?
Ale ano, zrovna nedávno jsem si vzala zářivě modrou košili a odjela na focení. Kolega fotograf se divil, že mám na sobě výraznou barvu. Po několika hodinách jsem se vrátila do práce a musela se převléknout do černé. Necítila jsem se v té barvě.
Takže černá vašemu šatníku dominuje?
Můj šatník vypadá přesně tak, jako vidíte oblečení na ramínkách tady v showroomu – černá, černá, černá, olivově zelená, bílá, černá, černá, černá, šedá, modrá a zase černá.
Jak to jde dohromady s tím, že jsme jako národ kritizováni za to, že neumíme nosit barvy?
Barva je jedna věc, styl druhá. Můžete mít černý kabát z neoprenu, k tomu černé kalhoty, ale když si obujete designové boty, smetanovou čepici, velkou kostkovanou šálu nebo vezmete žlutou kabelku, je to něco výrazného a hned vypadáte jinak. Každý si černé oblečení může něčím doladit, aby měl styl. Já některé své věci dělám i ve dvou třech barvách, ale nejvíc se nakonec stejně prodá černých modelů. Navíc spousta věcí v barvě ani nevypadá dobře. Mám hodně specifické střihy, které vypadají nejlíp právě v černé. Každý kus snese něco jiného.
Všímáte si, co nosí ostatní lidé okolo vás?
Zkoumám to. Teď jsem si musela udělat „kolečko“ po doktorech, seděla jsem dlouho v čekárnách a koukala, co se nosí. Zjistila jsem, že žiju ve velké bublině, ve svém uzavřeném světě. Můj život vypadá tak, že jsem buď doma za Prahou, kde mám hned za domem les, nebo v showroomu, kam za mnou chodí lidé, které znám. Případně ještě jdu do nějakého podniku, kde jsou zase ti, které taky znám. Pořád se pohybuju mezi určitým okruhem lidí. Teď v těch čekárnách jsem si uvědomila, že bych měla víc jezdit tramvají a metrem.
Co jste v čekárnách zjistila o našem oblečení?
Nedělám z toho žádné závěry, nemám to ráda, protože každý máme jiné možnosti, zájmy. Proč hodnotit lidi, jejichž priorita není se dobře oblékat. To je jejich věc. Je spousta lidí, kteří na módu nemají peníze, necítí ji, nepotřebují ji řešit, protože pracují někde, kde mají pracovní oděv, v něm jdou domů, tam se převlečou a jsou spokojení. Ráda se podívám, ale naučila jsem se nehodnotit.
Nikdy jste to nedělala?
Když jsem byla mladší, tak asi ano, ale dnes je mi čtyřicet, dospěla jsem do stavu, který je mi příjemný. Nemusím všechno řešit, nepotřebuju se ke všemu vyjadřovat. Dvakrát jsem byla v New Yorku, v Českém centru jsem spolu s dalšími návrhářkami měla módní přehlídku. Až tam mi došlo, jaká je to velká věc. Něco takového jsem si ani nevysnila. A v New Yorku jsem si v ulicích oblečení na lidech všímala. Nechci říct, že se tam oblékají stejně jako v Česku, jen to podobně moc neřeší, ale na rozdíl od nás mají nějakou přirozenou lehkost. Myslím, že je za tím hlavně sebevědomí. Žijí si svůj život, mají velká sluchátka na uších, na nohách běžecké boty, k nim kostým od Chanelu. To je svoboda. Ať si každý vypadá jinak, vezme si na sebe, co chce, dělá si, co chce. Tohle pro mě bylo silné a zůstalo to ve mně.
Kdy jste si poprvé uvědomila, jakým směrem se ve svém životě vydáte, že z vás bude návrhářka?
Bylo to přirozené už od dětství, cítíte, že jsou vám některé věci bližší a některé ne. U mě bylo poměrně brzo jasné, že nebudu klavírní virtuoska, chemička, fyzička ani ekonomka, i když s tím posledním dost bojuju, protože když podnikáte, musíte si umět některé věci spočítat. Já to zrovna moc neumím, proto mám kolegy, kteří to řeší za mě. Když se mě zeptáte na cenu jakékoliv věci, která tady visí, neřeknu vám ji. A to je ta největší svoboda, kterou mám, a jsem za ni ráda. Vyrůstala jsem v rodině, ve které nebyl žádný umělec ani návrhář, ale všichni jsme zruční, protože zručnost k mojí profesi patří. Pokud je člověk nešikovný, nemůže navrhovat věci.
Tušíte, co prvního jste vytvořila?
To netuším, ale tužku a papír jsem měla věčně u sebe, tyhle dvě věci byly mí největší přátelé, pořád jsem si něco zaznamenávala.
Rodiče vás podporovali, nebo se vás snažili nasměrovat jinam?
Já mám rodiče, kteří viděli, že nemá cenu vést mě někam jinam. Tenkrát za komunismu byly na základních školách osoby zodpovědné za výběr povolání každého žáka a já, jak jsem byla multifunkční, tak mě chtěli škatulkovat: zpívá, hraje na klavír, kreslí, modeluje, má samé jedničky, šup s ní na gympl! Ale moji rodiče řekli, že ne, bylo jim jasné, že už musím mít specializaci.
Experimentovala jste na střední a později na vysoké škole?
Jasně, to musíte, abyste věděla, co chcete dělat, musíte zkoumat okolí, ale i sebe sama. Zjišťujete, co je dobré, co ne a ono to vykrystalizuje. Díky experimentům najdete svůj styl a obohacujete se. Já jsem se třeba ještě po diplomce prezentovala s oblečením, které bylo živý organismus.
Co to znamená?
V kabátech byla slisovaná semínka trávy, která rostla. Nejdřív jsem to zkoušela nanečisto. Chodila jsem do botanické zahrady za panem doktorem Větvičkou, měli jsme vymezený prostor, kde jsme dva měsíce zalévali jednotlivé díly-střihy oblečení, a potom jsme to kompletovali. Musely se zavlažovat a každý den byly úplně jiné, protože tráva roste velmi rychle.
Z čeho ta tráva na kabátech rostla?
Kabáty byly ušité ze speciálního filce, v kterém byla vlisována semínka a zároveň i výživa. Ten se tehdy prodával jen v Rakousku. Jezdila jsem přes hranice a tajně si s jedním člověkem předávala smotaný filc. Žádné drogy, peníze, ale filc, abych měla kabáty s trávou. Měla jsem jasný cíl. Ne že kolekci udělám a prodám, ale bavil mě ten koncept živého kusu oblečení, proměnlivost růstu a to, že modely měnily svůj vzhled samovolně, přirozeně ze dne na den.
Kolik kabátů s trávou se prodalo?
Je to divné, ale nebyl o ně zájem. (smích)
Dnes byste ale s něčím takovým v rámci ekologie nejspíš prorazila. Co se s nimi tehdy stalo?
Přemýšlela jsem nad tím dlouho – když je přestanu zalévat, uschnou, když je budu dál zalévat a pověsím do skříně, budou tam plísně. Nakonec jsem kabáty přivezla do botanické zahrady a pan doktor Větvička k nim jako botanik přistoupil naprosto nedesignově. Řekl, ať je dám na holá místa v zahradě, která jim tam vyšlapávají neukáznění lidé, když chodí mimo značené cesty, že to časem proroste. A v ten moment jsem byla nejšťastnější, protože život kabátů pokračoval dál.
Takže tam ještě někde nejspíš jsou?
Zcela určitě.
Kdy pak přišly první návrhářské úspěchy?
Záleží na tom, co považujete za úspěch.
Pro někoho jsou to ocenění, pro jiného peníze, sláva...
Ceny vás nakopnou, ale neuživí. Peníze pro mě zároveň nikdy nebyly tím, na co jsem se v první řadě soustředila. Pro mě je podstatné, že dělám práci, která mě baví a nějakým způsobem uživí. Nejde jen sbírat ceny, ale zároveň je demotivující vydělávat jen peníze. Chci dělat takové kolekce, za kterými si můžu stát, a zároveň je chci prodávat.
A proto už neděláte kabáty s trávou?
Ano, dělám takové, které když sejde modelka z přehlídkového mola, tak si je může kdokoliv obléknout a odejít, aniž by ho oblečení nějak obtěžovalo. Moje věci musí mít i užitnou hodnotu. Pokud mám vnímat nějaký úspěch, tak ho vnímám až teď po deseti letech podnikání, protože dělám produkt, který obstojí, má nápad, nemusím se za něj stydět a zároveň mě živí.
Dá se v Česku navrhováním oblečení dobře uživit?
Je to hrozně těžká profese, což je dané tím, že žijete v zemi, kde móda není číslo jedna, lidé ji neřeší. A když ano, tak zajdou do Manga nebo do Zary, které nabízejí rychlé trendy a nízkou kvalitu. Návrháře převálcují, protože když tuhle práci děláte poctivě, je za tím spousta hodin a to se odráží i v ceně.
Nad kterou pak lidé zvednou obočí.
Jenže za každým modelem je opravdu moc práce. Mám tady jeden kabát, kterému jsme se s mojí paní mistrovou věnovaly týden v kuse. Byl opravdu těžký, je prošívaný a každé prošití je jiné. Ten, kdyby se měl prodat, kdybych do něj měla promítnout veškeré náklady, tak by stál 120 tisíc korun. Ale samozřejmě tolik nestojí. Na druhou stranu to není kabát na jednu sezonu, vydrží vám roky a může ho mít jednou ještě vaše dcera, protože je z kvalitního materiálu a je dobře ušitý.
Tím hlavním argumentem, proč lidé většinou nejdou za návrháři, je ale cena, střední třída na ně nevydělá.
Ale vydělá, to je totiž velký omyl, přitom je to velmi jednoduché. Stačí, když si koupíte od návrháře jeden dobrý kousek, který se stane základem vašeho šatníku, a ten doplníte kvalitní basic věcí z ne úplně nejnižších řetězců. S tím už si vystačíte a ještě nebudete mít narvaný šatník. Ono toho na sebe nepotřebujete mít moc, ale spousta lidí to vnímá jinak a v tom je ten problém.
Hana Zárubová
|
Co bychom tedy my ženy v šatníku měly mít?
To je velmi individuální a nedá se to takhle říct. Jsou zákaznice, které nenosí kalhoty, těžko jim tedy budu radit, ať si je koupí. Jedna moje zákaznice třeba miluje moje topy, líbí se jí, ale nekoupí si je, protože je velmi zaměstnaná. Nechce řešit, co jak zkombinuje, chce si obléknout jen jednu věc, tedy šaty. Někoho baví kombinovat, někdo nechce ani sako, na kterém jsou knoflíky, protože ho zdržuje i to zapínání.
A ta jedna základní věc by tedy měla být jaká?
Odpovím jinak. Než se žena rozhodne stavět šatník, neměla by začínat u skříně s oblečením, ale sama u sebe. Musí vědět, kdo je, jak žije a co chce. A teprve potom se může propojit s nějakým člověkem, který jí poradí. Spousta lidí tohle neví a je to pak na nich vidět.
Troufnete si odhadnout, jakým směrem půjde módní svět?
Doufejme, že směrem totálního individualismu. Tenhle způsob myšlení je vidět už třeba ve školství, kdy jsou děti vychovávány k vlastnímu názoru, sebehodnocení a mají možnost vybrat si, jestli chodit do klasické školy, nebo alternativní. Vzdělání je podle mě „podhoubí“ pro všechno, a kéž by to jednou bylo tak, že je člověk individuum se vším všudy, tedy i s oblečením.
