Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hana Zagorová: Mám důvod zpívat dál, a to sakra dobrý

aktualizováno 
V dětství chtěla jít k cirkusu, vystudovala herectví, ale nakonec se stala zpěvačkou. Do důchodu se rozhodně nechystá, i když minulý týden oslavila 61. narozeniny.

Hana Zagorová (2007) | foto: Lucie Robinson

V roce 1963 jste zazářila v soutěži Hledáme nové talenty - vlastně tehdejší SuperStar. Byl to exhibicionismus?

Ne, obrovská náhoda. Spolužačka, o které jsme si mysleli, že zrovna moc dobře zpívat neumí, se přihlásila a nikomu to v naší dívčí třídě neřekla. Kamarádky navrhly, že tam teda půjdeme taky. Nekazila jsem partu a šla taky. 

Co dělá ona spolužačka dnes?

Nemám ponětí. Ale zpěvačkou se nestala. Ona vypadla hned v prvním kole - a já šla ke svému překvapení dál. 

Slýchala jste v době, kdy jste začínala zpívat, od rodičů tu slavnou větu "Měla by sis najít nějaké pořádné zaměstnání!?"

No jistě! Můj tatínek, který byl inženýr, si myslel, že jsem technicky nadaná. Neměla jsem ráda panenky, medvědy ano, zato jsem byla kamarád s kladívkem, protože jsem to viděla u táty. To je genetická výbava. 

Přitlučete si poličku?

No… kdybych musela, uměla bych to.

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Chtěla jsem jít k cirkusu. Hodně jsem cvičila, chodila jsem denně do Sokola a byla jsem taková ohebná. Těšila a zajímala mě plastická akrobacie. Ale bojím se, že mě to zajímalo jenom proto, že jsem se už tehdy chtěla předvádět. Prostě exhibice. 

Co je plastická akrobacie?

To je třeba šílený most, někam si položíte kapesník nebo růži a zuby to zvednete. 

Vy jste chtěla být hadí žena!?

Ano! A šlo mi to docela dobře! 

Co tedy způsobilo, že jste nešla do cirkusu? Rodiče?

Paní učitelka, která ve čtvrté třídě založila dramatický kroužek. Bylo to poprvé, kdy mi lidi tleskali, a já zjistila, že to je to, co chci, co mě baví. 

Herectví jste taky vystudovala, ale nakonec jste zběhla ke zpěvu. Proč?

Já jsem fatalista a tohle se vyladilo samo. Škola pro mě začala velmi příznivě, s Vlastou Peterkovou jsme hrály prakticky v každé inscenaci v Brně. Ale ve třetím ročníku jsem onemocněla, půl roku ležela v nemocnici a druhý půlrok, abych se nenudila, jsem začala zpívat. Myslím zpívat víc. To jsou cesty osudu. Nevyzpytatelné. 

Mohla byste přece být zpěvačka i herečka paralelně.

Ano, to by bylo ideální řešení. Těšila jsem se na muzikál, který byl v šedesátých letech na spadnutí. Školu jsem po roční pauze dokončila a absolvovala ve Státním divadle v Brně. Jenže to už jsem měla lano do Prahy. Tehdy jsem doufala, že se herectví a zpěv samovolně prolnou. 

A muzikál?

Muzikál nespadl pětadvacet let. Úplně mě minul. 

V muzikálu hrajete poprvé až teď, a to kurtizánu v Jacku Rozparovači. Co vás přesvědčilo, tým?

Já nikoho neznala! Téma, možná... Najednou to seplo a mně se zdálo, že tohle bych mohla dělat. Mě nalákal na písničku, jedinou, Vašo Patejdl a režisér Petr Novotný. A jsem ráda, že jsem to udělala. Pro mou duši je to velmi přínosné. 

Pro duši možná, ale na jednom z představení jste si prý ošklivě rozsekla hlavu.

Ne, to bylo na koncertě s kapelou v Kroměříži. Špatně vidím a někde na zemi byla smyčka z kabelů. Utíkala jsem se z jeviště převléknout, měla jsem vysoké podpatky, ta smyčka mě zadržela a já si rozsekla čelo o portál. Ještě jsem doletěla do zákulisí, ale tam už se řinula krev. Lidi omdlívali, ale ještě jsem jim řekla, že dřív, než omdlí, by měli zavolat záchranku. Ale z tohohle večera je opravdu legrační jiná historka. Dala jsem si ručník na tu díru, kterou mi pak zašili dvanácti stehy. Hlava strašně krvácí, lila ze mě krev, navíc ty vlasy do toho zaražený, velmi nehezká podívaná… a já měla na sobě úplně nový, překrásný žlutý kostým - a první, co jsem řekla kolegyni Lídě Nopové, bylo, aby to sako hned namočila, jinak z něj tu krev už nikdy nedostaneme. Od té doby se u nás v kapele vypráví, nač myslím s rozseklou hlavou. 

To je přirozené, na tenhle úraz jste přece nemohla mít černé sako.

Ano, máte pravdu, to by nevyniklo a nebylo by to ani tak efektní (smích).

A co si tedy tatínek přál, aby z vás bylo?

Původně mě pochopitelně viděl jako svého následovníka a taky říkal, že bych měla mít "něco v ruce", jak se říkalo povolání. Ale ve chvíli, kdy v prvním finále s ním chtěl mluvit Gustav Brom, musela jsem s pravdou ven a přiznat, že jsem v soutěži Hledáme nové talenty. A on tehdy pronesl památnou větu: "Vidíš a já si vždycky myslel, že jsi soudný člověk." Ale byli tam, byli nadšení, pan Brom tatínkovi říkal, že by mě rád sledoval, že by si mě rád vychoval pro svůj orchestr. Tenkrát jsem byla na gymplu. Teprve potom jsem dělala přijímačky na vysokou a pak onemocněla. 

Nemoc vás tehdy na rok zastavila…

…ustřižená křidýlka se tomu říká. Nechtěla jsem už mluvit o nemocech. 

Nemusíme.

Jako všechno v životě i nemoc má dvě stránky. Mě to určitě vytříbilo charakterově. Tím, jak se mi v životě všechno dařilo, začala jsem být velmi sebevědomá a začala jsem dokonce opovrhovat lidmi, kteří jsou horší. Měla jsem pocit, že kdo má dvojky nebo trojky, je hloupý a méněcenný. Začala jsem žít velmi rychlý život a měla jsem pocit jisté neomylnosti, neomezených možností, tak mi osud ukázal, co všechno je možné. Je dobře, když si člověk uvědomí, že existují i jiné věci a že všechno je pod hlavičkou život.

V devadesátých letech jste měla televizní pořad ,Když nemůžu spát, kde se často mluvilo o alternativní medicíně. Přivedla vás k němu vaše zkušenost, kdy vám právě ona pomohla?

Tehdy jsem ještě nevěděla, že mi pomůže. A to je otázka, jestli mi pomohla alternativní medicína, to je jen jedna z možností. Ale mám k ní velmi kladný vztah. Jsem otevřená hlava pro všechno, co neznám, do čeho bych mohla nahlédnout. Rozhodně neodmítám jen proto, že nerozumím. 

V dokumentu České televize jste řekla, že poté, co jste vyzkoušela právě alternativní medicínu, už jste nemusela naskočit zpátky do cyklu transfuzí.

Ale za tím je velká práce! Ten proces trval tři roky. Nikdo nad vámi nečaruje, nedá vám čaj a je to.

Lákají mě tajemní lidé

Moje kolegyně říká, že si třicet let nedovede představit žádný mejdan bez Zagorky a jejích hitů. Co si pro relax pouštíte vy sama?

Různé věci, ale hlavně to vždycky není muzika. Když mám unavené uši, pustím si třeba televizi a může v ní být naprosto cokoli. Udělám si kafíčko, čtu si časopisy nebo luštím sudoku. Můžu skákat z jedné věci na druhou bez řádu. Na hudbu se chci soustředit, vychutnat si ji. 

Svého muže si nepouštíte?

Jeho můžu poslouchat kdykoli. On má v hlase něco mimořádného, zvláštního. Nějaké políbení Boha.

Kde jste se potkali?

Chodil na moje koncerty už jako velmi malý chlapec, když jsem vystupovala v Košicích. Pak jsme se občas vídali v divadle, ve Státní opeře, a najednou jsme se na sebe koukli jinýma očima a bylo to jasné. 

Je váš typ?

Já nemám univerzální typ muže. Důležité může být cokoli. Někdo jde kolem vás a zavoní vám, může to být pohled nebo způsob, jak drží cigaretu. Ale opravdu to není v typu. Vždycky mě lákali lidé, kteří měli nějaké tajemství, z nichž čišelo ještě něco víc než fyzická krása. 

Za pár dní za manželem odjíždíte do Ameriky. Na dovolenou?

Na Štefanovu premiéru. Jezdím za ním na všechny premiéry. On chodí na mé taky, aspoň tedy na velké projekty. 

Není složité sladit dva plné diáře?

Štefan má na čtyři roky dopředu plný diář - a já ladím program podle něho. 

Váš manžel je ve světě operní hvězda, zatímco tady je "Zagorky manžel".

Asi u nás opera není tak uctívaný žánr. 

Právě točíte desku, chystáte se na turné, poslední tři měsíce v roce nemáte ani jeden den volno…

…ale jak já se na to těším! Záběr to bude, to fyzické vypětí je nejtěžší. Teď si ale budu pět týdnů se Štefanem v San Franciscu užívat, tak na to naberu síly. 

Závěrečný koncert roku plánujete jako tradičně v Lucerně?

Je pravda, že kolem září října říkám, že letos nevím, jestli Lucerna bude. Tak předesílám, že letos Lucerna bude, protože tady v září nebudu, tak bych to neměla komu říct. 

Ví se o vás, že jste byla ke svým fanouškům vždy vstřícná. Tradují se i historky, že do vašeho vinohradského bytu chodily zástupy holčiček. Máte přehled, kde teď jsou a co dělají?

O některých ano. To stíhám s torzem fanklubu na předvánočních setkáních. To letošní bude možná složitější, ale nějakou tu hodinu si na ně vyšetřím. Je to zvláštní, ale mě to hrozně těší - byli to lidi mlaďouncí a takoví… vyplašení, a dnes? Jeden kluk je šéfem jednoho z oddělení v bance, druhá je hlavní účetní v nějakém obilném podniku, jsem na ně hrdá. 

Na jaře jste vydala 4CD největších hitů. Nebylo těžké vyřazovat?

Přišla jsem k tomu jak k hotovým houstičkám. Tu dřinu vybrat z těch 750 písniček ty, které tam budou, udělali redaktoři. Já s tím měla minimum práce. Dělala jsem jen poslední selekci. 

Nechtěla jste do toho zasahovat?

Ne, já ctím práci jiných.

Raduji se ze všeho

V roce 1978 jste si na turné vzala začínající zpěvačku Lenku Filipovou, poté jste vystupovala s Hložkem a Kotvaldem. Tehdy se podpora mladých talentů zkušenějšími bardy příliš nenosila. Jak vás to napadlo?

To bych si přivlastňovala něco, co jsem nevymyslela. Ale můj nápad byl spojit se třeba se Standou Hložkou a Petrem Kotvaldem. Mě baví mladí lidé. Chápu, že to dneska mají mnohem těžší, než jsme to měli my. Je široké spektrum nabídky, teď začít a prorazit je daleko těžší. 

Jak jste je objevila?

Standu jsem viděla v době, kdy byl na vojně, chudák, a zpíval jako branec. Tehdy jsem Standovi říkala, mám nápad, já a dva kluci, a jestli to budeme realizovat, tak ty budeš jeden z nich. Dodneška na to vzpomíná… A Petra jsem slyšela v Jihlavě, když jsem se chystala na vystoupení. Najednou si říkám: "On je tady Jirka Korn? Ani jsem ho neviděla napsaného na plakátech." A za chvíli přilítl Karel Vágner a říká, je tady takový šikovný mladý kluk, to se musíš podívat! 

Vídáte se ještě?

Petr má hodně povinností, s ním se nesetkáváme, ale Standa zrovna včera telefonoval, prý kdy půjdem na šampíčko. Loni byli mými hosty v Lucerně. Pozvala jsem je i na bratislavský koncert, kde byl i Petr Rezek, se kterým pracuju stabilně a zpívá překrásně. Lidi plakali a zpívali nahlas se mnou. Krása. 

Nedojímáte se při takových návratech po letech s lidmi?

Někdy vás ta emoce pochopitelně zahltí, ale nemělo by to překročit únosnou míru, protože pak je to na obtíž všem. Když se herec nechá zahltit svým citem, myslím, že to pro diváka není příjemné. Jednou jsem v Ostravě proplakala celou ,Studánku stříbrnou‘ a bylo to příšerné. 

Co na vás funguje? Řeknete si, že je to jenom písnička?

Ale na jevišti mám tolik práce… To je jako očista, díváte se na lidi, jak si zpívají s vámi. Nerada používám slovo energie, protože to teď používá každý a v nepřiměřeném významu, ale tam opravdu cítíte, jak to jako vlny proudí na vás. To je tak hmatatelné! To je nádhera! Jako by z vás omývali prach. 

To vám muselo chybět, když jste v roce 1989 po podpisu Několika vět nemohla vystupovat.

No jo, ale to bylo naštěstí na krátkou dobu. 

To jste tehdy nemohla vědět.

V první chvíli jsem si tak dlouze povzdechla. Přemýšlela jsem nad tím, čím se budu živit, to je to první, co ve vás musí sebezáchovně zapracovat. Přemýšlela jsem nad tím, co umím, co můžu dělat, ale nikdy jsem neměla strach, že se neuživím, protože se práce neštítím. Velmi pragmatické to bylo, ne hořké. 

Podepsala jste protirežimní petici. Musela jste přece vědět, že vám to jen tak neprojde.

Ale jistě, že jsem to věděla, jen jsem nečekala, že to bude tak brzy. Nikomu jsem o tom neřekla, byla jsem v divadle Sklep, podepsala jsem tam Několik vět a ještě v noci to vysílali na Svobodné Evropě. 

Čím si děláte radost?

Absolutně čímkoli. Mám krásné povolání. Těším se, že vstanu, bude hezky, udělám si kafe, přečtu si noviny, obyčejné věci. Nebo někam jdu nebo mě potká stará paní, která čeká, že ji pozdravím, protože si myslí, že jsem někdo z baráku. Těším se tím, že jsem relativně zdravá, relativně spokojená, mám nové písničky, znám prima lidi, mám kamarády, kteří stojí za to. Těším se ze života komplexně. 

Možná netaktní otázka závěrem, ale nedá mi to - netoužíte už po klidném důchodu?

Víte, já nebudu v důchodu. Dokud mě budou lidi chtít, dokud budou vyprodané sály, mám důvod zpívat, a to sakra dobrý.

Autoři:




Nejčtenější

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

Houbové rizoto
Rostou? Tak honem do lesa! Tyhle recepty užijete nejen na chalupě

Uklidňující procházka lesem mnohdy vyústí ve sběračskou výpravu – zejména, když máte svoje tajná místečka a vezmete si s sebou košík. Co ale s houbovou úrodou?...  celý článek

Magazín Vogue je ikonou mezi dámskými magazíny.
Magazín Vogue udává trendy už 125 let. Nyní ho ohrožují sociální sítě

Magazín plný luxusu, který si zamilovaly ženy po celém světě, odstartoval kariéru mnoha topmodelek a návrhářů. A přestože je Vogue stále prestižní titul, ubývá...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

Další z rubriky

Klára Spilková
S vyhořením mi pomohla kineziologie, říká golfistka Klára Spilková

Letos na jaře dosáhla Klára Spilková historického úspěchu, když jako první Češka vyhrála golfový turnaj profesionální ženské evropské tour. Ještě loni se něco...  celý článek

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

Serena Williamsová (22. července 2017)
Rozhodně jsem feministka, říká tenistka Serena Williamsová

Těhotná Serena Williamsová (35) stále neprozradila pohlaví svého miminka, které se narodí už za pár týdnů. Její sestra Venus (37) sice prohlásila, že to bude...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

První pomoc při vypadávání vlasů: Tabletky i přípravky pro bohatou hřívu
První pomoc při vypadávání vlasů: Tabletky i přípravky pro bohatou hřívu

Zničehonic začínáte ztrácet svou jinak bohatou hřívu? Nepropadejte panice a podívejte se, jak vypadávání vlasů udělit stopku hned v začátcích.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.