Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Bohnic se děsím. Kurtovali mě a dusili polštářem, říká zpěvačka Horecká

  0:09aktualizováno  0:09
Známá česká country zpěvačka Hana Horecká (61) se před pěti lety stala obětí hry s vlastní duší a nechtěnou mediální senzací. Vášeň pro ezoteriku ji dvakrát dovedla do psychiatrické léčebny. Dnes je zpět ve své kůži. Duchovní cestu zcela nezatracuje, ale na svou pouť se hodlá dívat jinýma očima.

Česká country zpěvačka Hana Horecká | foto:  František Vlček, MAFRA

Hana Horecká

  • Country zpěvačka, kytaristka, skladatelka, textařka.
  • Narodila se v Jablonci nad Nisou 22. 12. 1954. Po maturitě pracovala jako soudní zapisovatelka. Amatérsky hrála a zpívala v dívčí skupině Jizerská protěž a později již v country kapele Volupsije.
  • V roce 1978 se provdala poprvé a rychle rozvedla. Z manželství má dceru Hanu a příjmení Svobodová.
  • V roce 1981 vyhrála pěveckou soutěž Světelská flétna a odstartovala tak profesionální pěveckou dráhu.
  • Po úspěšném konkurzu do pražského Semaforu ve 28 letech opustila rodný Jablonec, kde nechala u rodičů svou dceru. Přijala pseudonym Horecká. V roce 1984 začíná zpívat s Fešáky. Později se Schovankami. Přesidluje definitivně do Prahy a bere si dceru k sobě. Po odchodu ze Schovanek zakládá i v zahraničí úspěšnou country kapelu Sally Rose Band, zažívá největší slávu a s managerem kapely Janem Vaculíkem zakládá druhou rodinu. Narodila se jim dcera Juliána Magdalena, které Hana říká dodnes Nany. V roce 2003 požádala o rozvod.
  • V roce 2002 rozpustila kapelu, omezila hudební kariéru a upnula se k ezoterice. V roce 2007 vydává ještě poslední studiové album Trocha country andělům.
  • V roce 2011 prožila první psychický kolaps, o kterém se spekulovalo jako o epizodě paranoidní schizofrenie. Diagnóza se nepotvrdila. V roce 2012 pak druhý. Následovalo dlouhé období deprese, končící až na jaře 2016.
  • Žije sama na periferii Prahy. Občas vystupuje jako zpěvačka s country kolegyní Hanou Lounovou.

Jak žijete dnes, po tolika nadobro vykolejených letech?
Žiju typickým životem nepracujícího důchodce. Chodím do knihovny a čtu si. Chodím sem tam na něco dobrého k obědu a do kavárny na dortíčky. Taky dvakrát týdně na jógu a jednou týdně na angličtinu. Dopřávám si masáž a občas nějaký výlet. Já vím, asi je to sen každého unaveného pracujícího člověka, ale mě to zatím nějak nenaplňuje. Byla jsem zvyklá na frmol a teď mám pocit, že mi něco podstatného v životě chybí.

Co by to mohlo být?
To zatím netuším. Velkou část svého života jsem žila muzikou. Ta mě naplňovala od hlavy až k patě. Někdy před patnácti lety ten můj obrovský zápal pro muziku vystřídalo nadšení pro ezoteriku. Teď nemám nic z toho.

Myslím, že mluvíte o vášni v životě. Nemohla byste ji prožívat s člověkem?
Vnoučata nejsou na obzoru a vztah s mužem si v tuhle chvíli neumím moc představit. Nevím, jestli bych po těch asi čtrnácti letech, co jsem sama, ještě vůbec uměla s někým žít. Navíc si nejsem jista, zda by to stačilo. Vždycky jsem vedle vztahu měla ještě ty své velké koníčky. A po pravdě, bude mi dvaašedesát a se svými zkušenostmi už bych se nového vztahu asi docela bála.

Máte tak zlé zážitky?
Obě moje manželství skončila rozvodem a ten druhý rozvod mě stál strašné nervy. Než jsem to vzdala a přistoupila na podmínky, vlekly se soudy a dohady advokátů o majetek asi dvanáct let. Ne vlastní vinou jsem léta bojovala s exekutory... Psychicky jsem se skládala tak, že mě možná právě ezoterika držela nad vodou.

Chápu, že se děsíte špatných konců, proč ale není ve vašem životě zpátky muzika, která vás nikdy nezklamala?
Je těžké se vracet po takové době na profesionální úroveň a já ani nevím, jestli bych to ještě chtěla. Ezoterika mě od muziky dávno odklonila na jinou kolej. Už nemám ten motor, který jsem pro muziku mívala. Dřív jsem si vyzobávala takové písničkové poklady, překládala je do češtiny, milovala jsem práci ve studiu a vždycky jsem měla zásobu písniček na další desku. Skládala jsem, textovala. Sama nevím, proč musel jeden můj zájem vystřídat druhý.

A co kdyby přišla nabídka?
Kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka, asi bych ji zvážila. Ale obávám se, že obrovské nadšení, euforie, plné sály, ježdění po světě, natáčení desek, mejdany na hotelových pokojích a neskutečná legrace už se asi nikdy opakovat nebudou. Ta doba je prostě v mém případě pryč a je třeba se s tím smířit.

To, že jste zažila dobu velké slávy, znamená, že obyčejné zpívání v

Fotogalerie

country klubech pro pár lidí vás neuspokojí?
O tom to vůbec není. Ráda zazpívám lidem, kteří o to opravdu stojí. I kdyby jich bylo jen pět. Problém je v tom, že mne do těch country klubů moc nikdo nezve. Ani nikam jinam. Nevysílám do éteru ty správné signály, nenabízím se. Vážně nevím, proč už se nesnažím.

Když nevíte proč, zkusíte mi popsat, co se kolem vás dělo, když se motor přestal točit?
Bylo to kolem roku 2000. Ještě jsme jezdili na západ, ale už to nebylo to, co v prvních euforických letech po revoluci. Přestával být zájem o naši kapelu Sally Rose Band (v Čechách známá jako Nové Schovanky), nabízely se levnější kapely z pohraničí. Navíc tady začaly muzikály a muzikanti hráli každý s každým, jen aby se uživili. A já se musela starat o domácnost, o svou malou dceru i o kapelu, což znamenalo skládat, textovat, domlouvat vystoupení... Pár let to šlo, ale pak jsem začala být strašně vyšťavená.

Byla jste frontmankou, zpěvačkou a nově i manažerkou místo svého muže a otce své dcery, Jana Vaculíka, který v péči o kapelu i o svou rodinu polevil?
Tehdy můj manžel začal dělat vrchního kriminálního radu ČR a už se nemohl věnovat kapele jako manažer. Takže veškerá tíha přešla na mě. A mě to prostě umořilo. Tehdy jsem si svolala kapelu, oznámila jsem, že dobře už bylo a rozpustila ji.

V tu kritickou dobu, kdy jste přebírala odpovědnost za vše na svá bedra, už se hroutil vztah s vaším mužem?
Ten vztah se hroutil od samého začátku, co jsme se v roce 1994 vzali. Už těsně po porodu Nanynky jsem se dozvěděla, že má můj manžel paralelní vztah. Pak jsem se s tím několik let vyrovnávala a snažila se různě odpouštět a zapomínat. Pořád to ale pokračovalo. Pak přišel rozvod a ty nechutné soudní spory. Dnes už spolu vycházíme, manželovi jsem odpustila, ale bylo to hodně drsných dvanáct let.

Prožívala jste tíseň z rozpadu vztahu, který jste se snažila dokola zachraňovat. Do toho jste pro kapelu zařizovala věci, které jste se musela za pochodu učit. Proč jste v tak čítankově stresové době nevyhledala tradiční pomoc psychologa?
Já jsem na psychologii vůbec nikdy nevěřila. Nejdřív jsem své problémy zvládala sama, později jsem hledala pomoc v ezoterice. Prostě mě víc přesvědčila. Řada kartářek, troufám si říct, že většina, říká vágní věci, obecné pravdy, spoustu hloupostí a vyložených nesmyslů, které v tu chvíli vypadají jako úžasná sdělení, ale nikdy nevyjdou. Když ale natrefíte na skutečně duchovně vyspělou, zkušenou vědmu, a já jednu takovou znám, dozvíte se toho mnohem víc než u psychologa a za podobné peníze. Přesto nechci být dogmatická a poslední dva roky chodím k psychoterapeutovi Danovi Horynovi. Je to rockový zpěvák a buddhista, takový kamarád. Máme spolu mnoho společného. Myslím, že mi to pomohlo.

Kdy jste svůj spirituální rozměr v sobě objevila poprvé?
Stěžejní bylo asi před šestnácti lety setkání s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou na jedné módní přehlídce, kde já zpívala a ona tam byla jako host. Trochu mě svým vyprávěním zavedla do toho pro mne nového, nesmírně zajímavého světa. Pak už se to nabalovalo. Někdo mi doporučil knížku Hvězdná znamení Lindy Goodmannové, a pak další a další.... A já četla a četla a četla. Za čas jsem začala používat siderické kyvadlo.

Napovídalo vám kyvadlo?
Někdy se musíte rozhodnout a nevíte, čeho se chytnout. Obě možnosti jsou zdánlivě stejné, zbývá volit naslepo. A to já nechtěla. Naopak jsem nadšeně těžila z výsady, kterou nemá každý. Strašně mě to bavilo.

Za vás v životě někdo někdy rozhodoval?
Kdepak. Byla jsem vždycky hodně tvrdá palice a věci jsem dělala zásadně po svém. Málokdy jsem si nechala od někoho poradit. To až někdy kolem pětačtyřiceti právě od svého kyvadla. Měla jsem s ním prostě dobré zkušenosti. Ale kdyby mi ho někdo zakázal, dokázala bych se rozhodovat i bez něho. Jenomže já nechtěla. Proč taky, když jsem chodila po světě, kývala si, všímala si znamení, komunikovala s anděly, vznášela se a bylo mi i přes všechny mé obrovské problémy většinou krásně.

V čem byl háček?
Já se do toho ponořovala čím dál víc, až mi to přestalo stačit a chtěla jsem se naučit automatickou kresbu, což je úžasná disciplína. To vezmete tužku a papír, napojíte se na své duchovní průvodce, kladete otázky a ruka vám sama píše odpovědi. Tak jsem začala s „někým“ mluvit a dozvídala se o světě úchvatné věci. Naprosto jsem tomu propadla. Ztratila jsem veškerou pokoru a smysl pro realitu. Byla jsem tak namyšlená, jak mi to úžasně funguje, že jsem se s nikým zkušeným nešla poradit, co to vlastně dělám.

Co by vám měl říci?
Že jsem svou umíněností a nepokorou prolomila všechny svoje ochranné energetické obaly a vedla jsem rozhovory s nějakými zbloudilými dušemi, které si se mnou dělaly, co chtěly a vodily mne jako loutku. Po nějaké době jsem začala slyšet ty „řeči“ napřímo, v pravé části hlavy. Bylo to ale něco jiného, než když schizofrenici slyší hlasy. Tohle byla moje iniciativa. Celé dny jsem trávila tím, že jsem si všechny tyhle rozhovory zapisovala do počítače a umíněně otravovala těmi zprávami „seshora“ svoje okolí. Jenže to už můj mozek nepracoval normálně, i když jsem docela normálně vypadala a na první pohled by na mě nikdo nic nepoznal.

Nikdo, kdo vás poslouchal, vás nevaroval?
Už se mnou nebyla žádná řeč. Negativní astrální entity mě měly ve své moci. Rozběhla se u mě paranoia a ani moje dcery, které se mnou v tu dobu bydlely, jsem nevyslyšela. A věřte, že ony se mě snažily uchránit, jenže nevěděly jak. Pak starší dcera, která tady ten rok studovala, odjela na Nový Zéland a já zůstala jen s mladší Nanynkou. Moje situace se zhoršovala, začala jsem žít v bludech, že mne chtějí zabít černí mágové, lidé kolem mého exmanžela... Poslední tři čtyři dny v srpnu 2011 jsem několik nocí za sebou vůbec nespala, stále jsem jen seděla u počítače a zapisovala ty zvláštní řeči. Žila jsem v domnění, že mám nějaké velké poslání. Pak se stalo, co muselo - přišlo totální zhroucení.

Vsugerovala jste si útok na vlastní osobu a pokus o vraždu?
Ano. Začala jsem mít sluchové, zrakové i čichové halucinace. Byla jsem přesvědčená, že lidé kolem mého exmanžela usilují o můj život. Měli mě otrávit plynem. Otevřela jsem proto doma všechna okna a zavolala policii. Jenomže když přijela, rozleželo se mi to v hlavě a já je odmítla pustit do bytu. Byla jsem přesvědčená, že to oni mě jdou zabít.

Ze strachu o svůj život jste se zabarikádovala na šest hodin doma na záchodě. Kde byla v tu chvíli dcera?
Byla ve svém pokojíčku. Hasiči se ji snažili vysvobodit oknem. Ona ale v žádném ohrožení nebyla, žádný nůž jsem proti ní nepoužila, jak tenkrát informovala televize. Já se bála, že ublíží někdo mně, ne já někomu.

Že se bála dcera o mámu, nepochybuji, ale přece jen, nebála se mámy v ten moment?
Nevím, co se v ní odehrávalo, nikdy poté jsme se k tomu nevracely. Vím jen, že tehdy volala nějakého kamaráda. Kdo zavolal hasiče a záchranku, netuším. Taky tam byla najednou spousta novinářů. Byla z toho neuvěřitelná aféra.

Čert vem mediální senzaci, podstatná byla pomoc pro vás. Nakonec URNA rozrazila dveře, vy jste bez odporu vyšla ven, lehla si na nosítka a nechala se odvézt do bohnické léčebny. Dcera byla v péči otce, zatímco u vás hledali psychiatři diagnózu?
Nikdo vlastně neřekl žádnou diagnózu jasně. Já sama, můj psychiatr i můj psychoterapeut jsme přesvědčeni, že šlo o tzv. psychospirituální krizi, což se v psychiatrických nemocnicích často zaměňuje za paranoidní schizofrenii.

Propustili vás po dvou měsících s tím, že jste pod léky a v pohodě?
Tak nějak. Já ale vůbec nebyla schopná normálního života. Byla jsem v těžké depresi. Ležela jsem jen v hrozném stavu v posteli. Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu. Nepovedlo se. Teprve, když jsem svévolně přestala brát léky, začala jsem se cítit zase ve své kůži. Pro změnu ale až moc. Nastoupila manická fáze a já začala dělat blbosti. Nesmyslně jsem nakupovala oblečení, jiné vyhazovala ze skříní, pořídila si zbytečně drahé auto nebo drahé kameny za desítky tisíc. Takže přesně rok poté, co mě poprvé odvezli, mě hospitalizovali v Bohnicích podruhé.

Tentokrát vás propustili už po měsíci, ale opět bez konkrétní diagnózy a opět s baterií léků?
Oni nějakou diagnózu měli, ale já už si ji nepamatuju. Od té doby jsem ještě tři a půl roku ležela celé dny doma v posteli se zavřenýma očima. Polykala poctivě předepsané léky a předpisově chodila k psychoterapeutovi i psychiatrovi. Jenomže naprosto neschopná života a s obrovským odporem k čemukoli. Dělalo mi problémy zaplatit u pokladny v samoobsluze, říct si v lékárně o lék, uvařit si, mluvit se svými dětmi, psát na počítači, číst, dívat se na televizi, vyčistit si zuby, umýt si hlavu... Nic mi nešlo. Bylo mi špatně, neuměla jsem se vyjadřovat, selhávala mi paměť. Sice jsem byla bez halucinací a bludů, ale vlastně mrtvá.

Nikdy vás nenapadlo, že máte jen špatně nastavenou kombinaci léků?
Kdepak. Chodila jsem postupně ke dvěma psychiatrům a u každého jsem užívala úplně jiné léky. Zkoušeli jich mraky a nic mi nepomáhalo. Myslím, že nevěděli, co se mnou. Byly doby, kdy mě ze zoufalství chtěli znovu hospitalizovat, ale já to odmítla a svoje největší krize radši sama překonala.

Očima autorky

Nesetkaly jsme se při rozhovoru poprvé. Úplný začátek patří do roku 2012. Poznala jsem Hanku před jejím druhým psychickým kolapsem a vlastně se zase tak moc nezměnila. Jistě, nosí méně barev na sobě a nevypráví o svém životě tak, aby popisovala každičký detail jako v manické době, ale jinak je to už zase ženská s úsměvem. Chyběl jí poslední roky. Ale je zpět. Stejně jako chuť něco se sebou udělat. Když říká, že jen neví co, tak mluví pravdu. Vše, co jí dávalo dřív smysl, si teď odepírá. A nalézt něco nového a uvěřit v to, ale nenaletět sobě... To bude pro Hanku těžké. Ale já věřím, že to dá.

Neulevilo by se vám hospitalizací v té beznaději?
Pobytu v Bohnicích se děsím. Na pavilonu “Neklid”, kde jsem byla v obou případech zkraje umístěná, jsem asi trochu vyváděla, protože mě zřízenci přikurtovali k posteli a dusili polštářem. Je to nějaká jejich zklidňující metoda, ale ten pocit dušení a naprosté bezmoci bych nikomu nepřála zažít. Je to naprostá ztráta lidské důstojnosti a obrovské ponížení. Už tak narušenou psychiku nemocného člověka to ještě doničí.

Přemýšlím, co běží člověku hlavou, když se stav nelepší, deprese trvá a nic nepomáhá. Kde je naděje, ke které se upíná?
Snažíte se jen přežít den. Já se těšila na noc, protože to jsem o ničem nevěděla. Měla jsem krásné sny. A každé ráno mě zklamalo, že jsem se zase probudila. Prosila jsem anděly, aby mě k sobě vzali někam nahoru. Ale nechtěli mě tam.

Věděl někdo z rodiny, co prožíváte?
Kdepak. To, jak mi ve skutečnosti bylo, nemohl vědět nikdo. Já neměla sílu to někomu sdělovat. S oběma dcerami se vztahy obnovily, ale jedna žije na druhé polokouli a druhá na studentském podnájmu v Hloubětíně. Všichni jen věděli, že je mi blbě. Tehdy mi umíral otec a já za ním byla schopna dojet do Jablonce jen jednou a pak až na pohřeb. To jsem byla kost a kůže, celá rozklepaná a nemluvila jsem. Ani jsem nebrečela. To po těch lécích nešlo. Člověk úplně ztratí emoce.

Kdy svitla naděje, že bude líp?
Až poté, co jsme postupně s mým psychiatrem vysazovali farmaka. Od letošního jara jsem se velmi pomalinku začala zase po těch letech konečně dostávat do své kůže. Žádné bludy, halucinace ani mánie se nevrátily, jsem v pořádku. Začala jsem číst, dívat se na televizi, vařit, chodit mezi lidi...

... a normálně žít bez berliček?
Myslíte bez kyvadla? To není žádná berlička, když se s tím umí zacházet. Občas si kývnu, ale snažím se to nepřehánět. Kromě toho, že jsem se zbavila léků, mi popravdě asi pomohla i dvě meditační cédéčka, která jsem několik měsíců poslouchala. Čistila jsem čakry. Trochu té duchovní cesty mi zůstalo. Vzít úplně zpátečku už asi nejde. Jsem jiný člověk. Prošla jsem psychospirituální krizí, zklidnila se, možná trošku zmoudřela. Už se na všechno dívám z většího nadhledu.

Je vám něčeho z období posledních deseti let líto?
To je těžká otázka. Lituju snad jen toho, že tu moji ezoterickou umanutost odnášela v té nejtěžší době Nanynka, vlastně obě moje dcery. Ale už je to pryč, všechno je v pořádku. Už mi snad odpustily.

Našlo by se něco cenného, co vám stejných deset let do života dalo?
Strašnou spoustu zkušeností a naději, že takhle hrozné věci snad už nebudu muset nikdy zažívat. Říká se, že každá duše si před narozením dělá program pro ten určitý život. Já jsem si ho nějak předimenzovala. Tak teď asi přišel čas naučit se to prosté, klidné a vyrovnané „bytí“. A možná si najdu práci. Nebo něco dalšího, co mne bude naplňovat.

Autor: pro iDNES.cz




Nejčtenější

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Magazín Vogue je ikonou mezi dámskými magazíny.
Magazín Vogue udává trendy už 125 let. Nyní ho ohrožují sociální sítě

Magazín plný luxusu, který si zamilovaly ženy po celém světě, odstartoval kariéru mnoha topmodelek a návrhářů. A přestože je Vogue stále prestižní titul, ubývá...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Další z rubriky

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech. Jak ale sama Paris Jacksonová (19) říká,...  celý článek

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Nejen sluncem políbená. Bronzer zeštíhlí a vymodeluje obličej
Nejen sluncem políbená. Bronzer zeštíhlí a vymodeluje obličej

Bronzer není jen pro ty, kterým se sluneční paprsky úspěšně vyhýbají. Kromě expresního opálení vám tohle jedinečné líčidlo pomůže zeštíhlit a vymodelovat tvář. ... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.